Můj nesmyslný boj s oteklýma očima

Na střední škole jsem soupeřila s jinou dívkou o to, kdo zvítězí v žebříčku třídy. Protože v daném ročníku bylo jen tolik testů, a tedy možností, jak se posunout o píď dopředu, většina našeho každodenního boje byla psychologická.

Dělala jsem si z ní legraci kvůli věcem, které si už nepamatuju. Ona si ze mě dělala legraci, že jsem ošklivá.

Moje džínová bunda měla špatnou barvu. Moje vlasy byly příliš zplihlé. (Měla bych zmínit, že pocházím z Texasu, kde dobré vlasy znamenají velké vlasy.)

V naší třídě byla ještě jedna, méně soutěživá dívka, která se snažila udržet naši náladu mezi vyhlašováním čtvrtletních žebříčků, jako harmonikář v zákopech.

„Olgo, dneska ti to sluší,“ řekla mi jednou, když jsem přišla do třídy. „To oblečení ti ladí k očím.“

Můj soupeř se ozval: „

Dalo by se říct, že jsem nikdy neměla „zdravý lesk“. Jsem docela bledá, zvlášť ve srovnání s průměrným opáleným Texasanem. A na mém obličeji je ještě něco, co teprve teď začínám brát jako „součást mého obličeje“: „Můj obličej…“. Během téměř každé noci se mi místa pod očima zvětší a vytvoří dvě nafouklé polokoule, jako když se sušenka rozlomí napůl a přilepí k lebce. Nemám „tmavé kruhy pod očima“. Mám něco, co vypadá jako následky podivně strategického pěstního souboje.

Myslím si, že ty váčky mohou být důsledkem nějaké podivné hormonální nerovnováhy nebo mých výbušných alergií – někteří lékaři je označují jako „alergické lesky“. „Otoky mohou být způsobeny překrvením cév v okolí oka a pod ním,“ řekl mi Purvi Parikh, alergolog ze společnosti Allergy & Asthma Network. „Toto překrvení může být způsobeno různými zdravotními příčinami … alergií, ale i stresem, nedostatkem spánku, problémy s ledvinami a autoimunitními problémy.“ Mám přinejmenším čtyři z těchto pěti.“

Další v této sérii

Někteří lékaři mi řekli, že jsou genetické, ale ani jeden z mých rodičů je nemá. (U prarodičů si tím nejsem jistý, ti měli větší starosti než ješitnost, například nacisty). Jiní odborníci mi řekli, že starším lidem se váčky pod očima tvoří proto, že jejich kůže časem ztratí pružnost a tuk v obličeji začne podivně vystupovat. Ale to by nevysvětlovalo, proč je mám od té doby, co si pamatuji, že si uvědomuji svůj obličej. Vzpomínám si, že když jsme v deváté třídě v hodině výtvarné výchovy kreslili autoportréty a měli jsme do nich zahrnout své nejvýraznější rysy obličeje, požádala jsem, jestli bych je nemohla vynechat.

Zkoušela jsem spát víc a míň a se zvednutou hlavou a s malým proužkem igelitu přilepeným na nose, aby se mi otevřely dýchací cesty. Sledovala jsem nekonečné množství návodů na zakrývání nosu na YouTube, z nichž mnohé vypadají, že je vytvořili irští teenageři, a zdá se, že žádný z nich u mě nefunguje. Když jdu do televize, maskéři v zelené místnosti zaútočí nejdřív a nejzuřivěji na oblast pod očima a nanáší na ně různé odstíny podkladových krémů, dokud díky triku světla nevypadá můj obličej od čelistní kosti až po spodní řasu celý v jedné barvě. Vždycky si říkám, jaký krok vynechají – druhý nános tvářenky? – aby si našly čas na to, aby moje třicetileté oči nevypadaly na sedmdesát.

Když mi bylo sedmnáct, sebrala jsem výdělek z práce v lahůdkářství a zamířila rovnou do nákupního centra, do obchodu s make-upem Origins. Zeptala jsem se jedné z prodavaček, které vypadaly jako vdovy, co mám dělat se svýma očima. „Trápí vás víc otoky, nebo tmavé kruhy?“ zeptala se mě.

Koupila jsem si malou tyrkysovou lahvičku gelu s názvem „No Puffery“, který byl shodou okolností podobný tomu, co jsem si každé ráno vztekle šeptala na oční bulvy. Za dvacet a něco dolarů to byl nejdražší výrobek, který jsem kdy vlastnila. Stříkala jsem si ho do malé plastové krabičky na pilulky, abych ho měla vždycky u sebe, dokonce i na letním novinářském táboře.

Každé ráno jsem si průhledným gelem potírala „periorbitální oblast“ a modlila se, aby jeho „účinná látka“ v podobě okurky zapůsobila. Samozřejmě se to nikdy nestalo, ale být aktivní bylo lepší než nebýt. Alespoň vím, že dělám, co můžu! Postupem času a s různou mírou bídy jsem vyzkoušela levnější i dražší „odlíčovací“ krémy, ale všechny se zdají být stejně účinné – což je, vůbec ne. Dnes používám Clearly Brighter od Garnieru, malou zelenou hůlku s kovovou kuličkou na konci, která díky „antioxidantům“ a „mikrostimulaci“ údajně „válcuje otoky pod očima pro jasnější a odpočatější vzhled!“

„Bohužel, většina dostupných lokálních krémů jen velmi málo přispívá k trvalé redukci váčků pod očima,“ řekla mi Kally Papantoniou, kosmetická dermatoložka v New Yorku, a sdělila mi něco, co už rezolutně prohlásilo mnoho stovek dolarů a hodin u umyvadla v koupelně. Dokonce i gely s klinickou silou podle ní pouze dočasně vypínají pokožku nebo zmírňují zánět. Pokud to dělají, tak jsem si toho nevšimla.

Nejblaženějším obdobím byla vysoká škola, kdy osvětlení na našich kolejích způsobovalo, že všechno vypadalo jako přeexponovaná fotografie z roku 1995, a váčky jako by se zapouštěly do všeobecné, vybledlé záře, která osvětlovala můj obličej. Našla jsem si kluka a čtyři sladké roky jsem na ně v podstatě nemyslela.

Ale pak jsem se samozřejmě z kolejí odstěhovala. Dostala jsem kopačky. Bylo snazší svádět to na moje váčky pod očima než na doslova tisíce jiných problémů našeho vztahu, například na to, že rád nosil do postele rozmarné klobouky. Když mi nepomohla ani falanga alergologů, ORL a endokrinologů – při jedné schůzce lékař vykřikl: „Vypadáte jako upír!“ – začala jsem googlit plastické chirurgy.

Zajímala jsem se o zákrok zvaný „blefaroplastika dolních víček“, při kterém se pytel přebytečného tuku odsává malým řezem na vnitřní straně víčka. Operace by stála několik tisíc dolarů a já jsem za ni hodlal utratit všechny své úspory.

Chirurg, muž, který vypadal na šedesát let, seděl za velkým dřevěným stolem v tmavé, přeplněné kanceláři. Řekl mi, že poznám, že je dobrý, protože dokáže nakreslit na kus papíru dvě tečky přesně na centimetr od sebe, aniž by je předtím změřil.

Vytáhl list papíru do tiskárny a nakreslil do jeho středu dvě malá kolečka. Pak sáhl po pravítku a srovnal ho se značkami.

Byl daleko vedle. Rychle jsem odešel a už jsem to nikdy nesledoval.

V té době byla operace jedinou trvalou možností, ale Papantoniou mi řekl o méně invazivní alternativě, která by se mohla objevit. Bylo zjištěno, že mast s názvem XAF-5, určená na glaukom, také vyprazdňuje tukové buňky pod očima. Je ve fázi klinických zkoušek a pokud bude schválena, mohla by být k dispozici již příští rok. Účinný krém pod oči by byl samozřejmě malý zázrak, ale uvěřím tomu, až už nebudu vypadat, jako bych 40krát po sobě propařila celou noc.

Většinou mi to přestalo vadit. Nebo se alespoň starám o tolik méně než dřív, že mi to ve srovnání s tím připadá chladné a silné. (Možná je to tím, že stejně jako moje babičky přede mnou se v poslední době začínám bát nacistů). Šla jsem do Starbucksu bez korektoru – a dala jsem jim na kelímek své pravé jméno! Z čirého nutkání si stále každé ráno přejedu hůlkou Garnier po spodních víčkách, i když si čím dál víc připadám jako nějaký sisyfovský parní válec, odsouzený k věčné snaze srovnat boule, které, jak se zdá, nikam nevedou.

Nikdy jsem neporazila druhou dívku v žebříčku třídy. Za peníze z plastické operace jsem si však pořídila novou džínovou bundu.