Modré, modré, modré Vánoce
Nostalgie je krví vánočního času.
Každý rok obnovujeme rodinné tradice. Posloucháme stejné písničky, pečeme stejné cukroví, věšíme stejné ozdoby, čteme stejné příběhy, díváme se na Charlieho Browna, pijeme s bratry Manhattan, rozvěšujeme světýlka.
V tom spočívá genialita filmů jako „National Lampoon’s Christmas Vacation“, „A Christmas Story“ a básně Dylana Thomase „A Child’s Christmas in Wales“. Jsou to studie nostalgie a tradic nejkrásnějšího období dětství.
Když jsem byl malý kluk, bublinky na babiččině stromečku byly kouzelné. Jak to, že takhle bublají? A na náš dům jsme vždycky věšeli velké keramické žárovky a stejně jako Clark Griswold jsme prameny sešívali přímo na fasádu.
Možná jste měli taky barevná světýlka nebo jste chodili s těmi malými celobílými. Ať už jste měli cokoli, pokud teď, když jste dospělí, nemáte na domě a na stromečku stejná světla – věřte mi – děláte to špatně.
Představte si někoho, kdo postaví a ozdobí stromeček tak, aby ladil s jeho obývacím pokojem na úkor všech jeho starých ozdob. Ani jeden vlastnoručně vyrobený Santa z nanukových tyčinek nebo ozdoba z nudlí namalovaná sprejem? Kde je v tom ta osobitost, bradavice, příběh?“
Vánoční stromek je nakonec jako živý dokument o vás a vaší rodině.
Přidáváte ozdoby, které děti každý rok vyrobí. Postupem času získáváte další. Každá ozdoba je symbolickou zkratkou vaší minulosti.
Konec můžete stromeček číst jako životní příběh.
„Pamatuješ si naše první Vánoce?“
„Pamatuješ, jak White Sox v roce 2005 nějak vyhráli Světovou sérii?“
„Pamatuješ, jak sis nechala odstranit to tetování Hello Kitty?“
„Pamatuješ, jak jsem byl imitátorem Elvise?“
Jak se máš podělit o tyhle důležité vzpomínky, když tě bolí oči, když se díváš na cizí modrá světýlka na stromečku?“
„Pamatuješ si, jak jsem byl včera vánoční svátek.