Moje žena je černá. Můj syn je dvojí rasy. Ale bělošská nadřazenost žije ve mně

Více

Mému synovi je 9 let. Je velký, krásný a míšenec, a přestože jsme s manželkou vždy věděli, že ho budeme muset připravit na to, že bude čelit rasismu, nikdy jsme s ním ani s jeho malou sestrou nemluvili o policejním násilí na černoších. Až dosud.

Plakal, když jsme mu vyprávěli o Georgi Floydovi. Třásl se mu hlas a ptal se, jestli se to samé jednou stane i jemu.

S manželkou jsme mu řekli, aby své pocity nakreslil, a to, co nám přinesl, nám oběma zlomilo srdce. Propiskou nakreslil bílého policistu, který stojí před křižníkem, drží v ruce kouřící pistoli a dívá se dolů na neviditelnou mrtvolu. Můj syn napsal slova „Zabil mě“ a šipkou ukázal dolů na své vlastní tělo, které leželo bez života těsně za rámem stránky.

Můj syn nemůže udělat nic, aby se tato noční můra nestala skutečností. Nemůže udělat nic pro to, aby změnil způsob, jakým ho svět uvidí, až vyroste ve vysokého černocha se širokými rameny.

Abychom ochránili mého syna a všechny ostatní černošské chlapce a dívky v Americe, musí běloši změnit způsob, jakým naše vlastní oči vidí svět. Musíme se pustit do vymýcení bělošské nadřazenosti tam, kde žije: v našich systémech a v nás samých.

Můj syn nemůže udělat nic pro to, aby se tato noční můra nestala skutečností.

V roce 2007, necelý rok poté, co jsem se přestěhoval do Bostonu, byla zbloudilou kulkou zabita dvaadvacetiletá Chiara Levinová, která se dostala do křížové palby mezi dvěma členy gangu na večírku v Dorchesteru. Asi týden jsem sledoval zprávy v rádiu a nikdy jsem neviděl fotografii obličeje oběti. Podvědomě jsem předpokládal, že je to černoška. Když jsem konečně uviděl její fotku v novinách – usměvavá, hezká běloška s divokými kudrnatými vlasy – pomyslel jsem si:

V tom „aha“ se toho skrývalo hodně. Pod mým nevysloveným předpokladem o její rase se skrýval další předpoklad: Byla typem člověka, který navštěvuje večírky s členy gangu. A pod tím: Na určité úrovni dává smysl, že byla zabita.

A pak, ještě hlouběji, v temné části mé mysli, o které jsem ani nevěděl, že tam je:

Když jsem si uvědomil, co se děje v mém vlastním mozku, otřásl jsem se. Nebyl jsem tím, koho by někdo označil za rasistu. Byl jsem zasnoubený s černoškou, kterou jsem si měl později toho roku vzít a která se měla stát matkou mých dvou dětí. Ale bělošská nadřazenost mě nakazila způsobem, který jsem si nikdy neuvědomoval.

Celý život jsem žil ve světě plném doslovných pomníků rasismu, ve světě, kde pravidelně nevysloveně ospravedlňujeme život na půdě ukradené původním obyvatelům, uctívání otrokářů z našich peněz, tolerování obrovských rasových rozdílů v bohatství, vzdělání a zdravotních výsledcích. Dokonce i mé povědomí o vraždě Chiary Levinové je příkladem bělošské nadřazenosti v akci; kdyby byla černoška, pochybuji, že by se zpravodajská média chytla jejího příběhu. Novináři viděli její bílou tvář a v jejich mozku se odehrálo totéž, co v mém. Ze všech obětí vražd v Bostonu záleží právě na této, šeptal si v nich bílý nadřazenec. O této tragédii budeme mluvit celé týdny, zatímco jména zavražděných černochů a černošek zůstanou nevyslovena.

Přiznám se, že je ve mně stále část, která se snaží hledat „rozumná vysvětlení“, když poprvé slyším o smrti černocha v policejní vazbě. Část mého já hledá vysvětlení hrozných věcí, kterým nechci čelit. Pokud se chci podílet na řešení, musím tuto část sebe sama zničit.“

Přiznávám, že stále existuje část mého já, která se snaží hledat „rozumná vysvětlení“, když poprvé slyším o smrti černocha v policejní vazbě.

Ale jak?“

Tuto otázku si v poslední době kladu často a myslím, že na ni existuje jen jedna přijatelná odpověď:

Chystám se aktivněji hledat způsoby, jak se zapojit, než se schovávat v zoufalství, když ve mně zprávy vyvolávají strach o budoucnost mých dětí. Budu si brát příklad z černošských aktivistů, kteří vědí, jaké činy změní jejich vlastní životy. A co je možná nejdůležitější, znovu se zavážu naslouchat hlasům černochů a posilovat je – a budu se snažit sedět a mlčet ve chvílích vlastního nepohodlí, kdy jejich příběhy zpochybňují věci, o kterých jsem si myslel, že je znám.

Zejména mě zajímá, jak se znovu učit americké dějiny z pohledu lidí, kteří je prožili. Verze, kterou jsem se učil ve škole, byla tak sanitární, tak paternalistická: běloši zotročovali černochy, ale pak jsme viděli, že je to špatné, a přestali jsme. Další století jsme nutili černochy, aby žili jako druhořadí občané ve své vlastní zemi, ale pak jsme viděli, že je to špatné, a přestali jsme.“

Moje žena pochází z Haiti a před několika lety jsem se učil dějiny její země. Je to úplně jiné vyprávění: Francouzi byli chamtiví a zotročili tolik Afričanů, že černochů bylo na Haiti devět ku jedné. Zotročení lidé využili svého počtu a mačet, které dostali na práci na polích. Povstali, zabili své pány a vzali si svobodu.

Jedná se o jednu z nejslavnějších a nejtriumfálnějších událostí v celé lidské historii. A přesto, když jsem o ní četl poprvé, ruka mi instinktivně vylétla vzhůru, abych si ochránil vlastní hrdlo.

Sledujte Cognoscenti na Facebooku a Twitteru.

Sledujte Cognoscenti na Facebooku a Twitteru.