Motivace a emoce/Book/2018/Anorexia nervosa a vnitřní motivace
Teorie pudůEdit
Dvě významné teorie o lidských pudech pochází od renomovaných psychologů Sigmunda Freuda a Clarkea Hulla. Obě teorie se zaměřují na téma, že lidské chování je výsledkem pudu – neboli motivace, přesto mají některé výrazné rozdíly, například v tom, co pud iniciuje. Hullova teorie se od Freudovy liší tím, že ji může vyvolat více poruch, například žízeň, hlad, vyhýbání se bolesti a sex, zatímco Freud se domníval, že lidé mají dva ústřední pudy, kterými jsou sex a agrese. Protože se může zdát, že sex a agrese nejsou pro motivaci k poruchám příjmu potravy relevantní, je třeba poznamenat, že Freudova teorie se dále větvila na pudy běžnější pro typického člověka. (Ryan & Deci, 2000). Freudova i Hullova teorie pudů podporují představu, že nedostatek v potřebě, ať už psychické, nebo fyziologické, se pro člověka stane natolik nepříjemným, že musí udělat něco, čím se zbaví napětí, aby pocítil rovnováhu nebo homeostázu (Weiner, 1996). Porucha homeostázy je fyziologický stav nerovnováhy, který motivuje pohnutky, jako je jíst, když má člověk hlad, a přestat, když je plný (Atkinson, 1964).
Pro jedince trpícího AN může být tenká hranice mezi hladem a sytostí neuvěřitelně nejasná, protože jedním z nejčastějších a ústředních příznaků této poruchy je omezování příjmu potravy. Různé studie prokázaly, že osoby s AN mají velmi zkreslené chápání sytosti a plnosti, zejména v souvislosti s dobou jídla (Garfinkel, 2009). Taková zjištění se přiklánějí spíše k Hullově teorii v tom smyslu, že jedinec s anorexií může odmítat pocit hladu, ale v budoucnu si na něj natolik zvykne, že automaticky jí méně. Freudova teorie však stále zdůrazňuje důležitost zmírnění vnitřní nerovnováhy, která může způsobovat nepohodlí buď z fyziologického, nebo psychického hlediska. Při dalším zkoumání teorie redukce pudů Clarka Hulla je zřejmé, že se domníval, že pudy zcela ovlivňují chování, což často vede k naučení se určitému chování. Zdá se, že vlivy, které vedou člověka k neuspořádanému chování, vycházejí většinou z vnitřních pohnutek, ale mají vnější důsledky, které jsou často negativní (viz tabulka 1). Důsledky z vnitřních pohnutek, jak je vidět v tabulce 1, mohou zahrnovat extrémně nízkou tělesnou hmotnost, extrémní pocity hladu, soustředěnou pozornost na jídlo a dietu a také sociální izolaci, která může nastat z rozsáhlé snahy o hubnutí. Možná právě díky této kombinaci psychologické motivace spojené s fyziologickými pocity může být AN tak nebezpečná a obtížně léčitelná.
| Vnitřní motivace | Chování/symptom AN | |
|---|---|---|
| Samostatné chování.kontrola | Omezování příjmu potravy | |
| Úspěch | Snižování hmotnosti, když je to společensky považováno za obtížné | |
| Samostatnésebevědomí | Pocit, že hubnutí zvýší jejich sebevědomí | Pocit, že hubnutí zvýší jejich sebevědomísebeúctu |
| Spokojenost s nějakým úkolem | Pocit radosti nebo hrdosti z toho, že se dokáže ovládat | |
| Snaha o lepší sebevědomí | ||
| Snaha o lepší život. zdraví | Pocit, že se zdraví zlepšuje s pokračujícím hubnutím | |
| Splnění | Každý cíl, který si jedinec s AN vytyčí, dokončení těchto cílů vyvolá silný pocit naplnění |
Teorie sebedeterminaceEdit
Teorie sebedeterminace se soustřeďuje na živení našich vnitřních motivací prospěšným způsobem, který vytváří pocit osobního naplnění. Tři základní touhy, které vycházejí z modelu sebeurčení, jsou autonomie, kompetence a příbuznost (Ryan & Deci, 2000). Vztah mezi těmito třemi aspekty a AN lze vysvětlit na obrázku 5 a dále vysvětlit níže.
AutonomieEdit
„Svoboda od vnější kontroly nebo vlivu; nezávislost“. (Ryan & Deci, 2000). Autonomie v rámci teorie sebeurčení je jedním z nejsilnějších faktorů, které přispívají k lidskému chování. Autonomie v rámci anorexie je dvojnásob důležitá vzhledem k tomu, že tato porucha je silně spojena s kontrolou nad sebou samým (Cameron, 1985). Z motivačního hlediska je autonomie vysoce vnitřní v tom smyslu, že jakmile je jednou získána, může vyvolat pocit sebeuspokojení a hrdosti. Osoba s anorexií může dosáhnout autonomie z řady důvodů, včetně vytvoření pravidel stravování, rozhodnutí vzdorovat signálům hladu nebo se jimi řídit a rozhodnutí věnovat se nadměrnému cvičení. Ztráta autonomie však může způsobit velké psychické poruchy, zejména u člověka, který se potýká s AN. Tyto poruchy pramení z hlubokého pocitu ztráty kontroly, jako je náhodné porušení dietního pravidla, bezmyšlenkovité jídlo nebo přibírání na váze navzdory snaze nepřibírat. Nebezpečným aspektem AN, který vyplývá z autonomie, je navíc vzdor vůči uzdravení, například odmítání opětovného přibírání na váze, dodržování léčby nebo vyhledání pomoci, když je potřeba (Bruch, 1974).
KompetenceEdit
„Schopnost dělat něco úspěšně nebo efektivně“. (Ryan & Deci, 2000). Kompetence se vztahuje ke schopnosti umět něco dělat dobře a/nebo s lehkostí. V AN se kompetence projevuje ve společenském očekávání ideálního tvaru těla a v tom, jak ho lze dosáhnout. Hubnutí je často považováno za symbol osobního úspěchu, konečné síly vůle a kontroly, a to jak v historii, tak v dnešní společnosti (Wright, O’Flynn, & Macdonald, 2006). Většina těchto myšlenek stojících za úspěchem při hubnutí vychází z představy, že zhubnout a udržet si váhu je velmi obtížné; představa propagovaná dietním a zdravotnickým průmyslem. V rámci poruch příjmu potravy vytváří soutěživost podobně pocit kompetence v tom smyslu, že vede jedince k tomu, aby byl lepší nebo snad zhubl více než někdo jiný, aby se cítil nadřazený, zejména vzhledem k tomu, že trpící se často cítí velmi méněcenní a pochybují o sobě (Bers & Quinlan,1992). Pocit méněcennosti je u člověka s AN jednou ze silnějších pohnutek, protože ho motivuje buď být lepší než někdo jiný, nebo být lepší než jeho minulé já, například zhubnout kilo navíc k předchozímu úbytku hmotnosti a/nebo sníst méně kalorií než předchozí den.
PříbuznostEdit
„Potřeba cítit sounáležitost a propojení s ostatními“. (Ryan & Deci, 2000). Pocit příbuznosti je pocit, který je pro duševní pohodu člověka velmi přínosný, protože představuje spojení s druhou osobou. Typicky lze spřízněnosti dosáhnout pěstováním a rozvíjením pozitivních vztahů s druhými lidmi, často prostřednictvím identifikace společných zájmů a cílů. V závislosti na úrovni sebeurčení, kterou jedinec s AN má, může být jeho pocit příbuznosti škodlivý nebo vysoce terapeutický s ohledem na jeho poruchu. Běžnou praxí léčby osob s poruchami příjmu potravy je rodinná terapie, protože podporuje osoby trpící AN a jejich rodiny ve vzájemném porozumění a vztahu (Palazzoli,1985). Kromě rodinné terapie je v léčbě osob s poruchami příjmu potravy běžná také skupinová terapie, protože umožňuje jedincům pocítit spřízněnost s ostatními, kteří sdílejí podobné potíže. Stejný pocit spřízněnosti je pro zotavení klíčový a často je důvodem, proč mají jedinci v rekonvalescenci podpůrné týmy složené ze zdravotníků, přátel, rodiny a dalších podpůrných vlivů (Tozzi, Sullivan, Fear, McKenzie, & Bulik, 2003).