Mousse Magazine

ESSAYS Mousse 67

Innocence Impossible: Bunny Rogers

od Emily Watlington

Praktika Bunny Rogersové zobrazuje nemožnost čisté nevinnosti. Týká se nejrůznějších témat, od střelby ve školách přes dějiny nelidských zvířat, sexualizaci dětí až po romantizaci umírání v mládí. Tento esej sleduje přetrvávání těchto témat v jejím rozsáhlém díle a zaměřuje se na nasazení roztomilých předmětů jako materiálu i metafory.

Dočasnost nevinnosti je vždy „ještě ne“: ještě ne zkažená, ještě ne hříšná, ještě ne poskvrněná, ještě ne vědomá. „Nesnáším slovo ‚čistota‘,“ řekla mi výtvarnice Bunny Rogersová. „Nevinnost“ a „panenství“ také. Vždycky je to už mrtvé.“ Pojem čistoty má být v úhledném protikladu k jejímu znečištění nebo zfalšování. Je vždy definována v negativním smyslu a absolutně. Neexistuje žádný druh čistého nebo čistotného: něco buď čisté je, nebo není. „Nepřimíchaný s žádnou jinou látkou“ nebo „být takový a žádný jiný“, to jsou dva způsoby, jak to slovník definuje.

Nevinnost, čistota, panenství: to jsou pojmy často spojované s mládím a ženskostí, často nasazované, aby ospravedlnily potřebu ochrany mladých dívek a zbavily je svéprávnosti. Tuto citlivost ztělesňují zákony, které považují dětství za končící jediným dnem, kdy lze legálně souhlasit se sexem nebo vstoupit do armády, jako by mládí fungovalo na vypínač. V roce 2000 Britney Spears neslavně protestovala proti tomuto stereotypu pasivní, hloupé blondýny veršem ze své hymny dívčí síly Oops! I Did It Again: „Nejsem tak nevinná.“ Rogersova tvorba podobně komplikuje jakoukoli úhlednou binárku mezi nevinností a jejími protiklady.

Tilikum body pillow (2017) stručně shrnuje Rogersovo zkoumání nemožnosti nevinnosti. Tilikum byl kosatka, která v letech 1991-2010 zabila tři lidi, a to v době, kdy byla v zajetí v Sea World. Rogers ho ztvárnil jako plyšové zvíře: objekt k mazlení a obývání a zároveň sochu zabijáka. O kosatce se často mluví jako o kosatce zabijácké, ačkoli kosatky vždy zabily člověka pouze v zajetí, jakoby na protest. Toto chování se nazývá zoochóza – psychóza způsobená uvězněním. Mnoho zvířat v zajetí je dokonce drženo na antidepresivech nebo antipsychotikách.1 Tilikumovy činy vyvolaly debaty o jeho jednání a nevině, které zpopularizoval dokumentární film Blackfish z roku 2013. Může být Tilikum zodpovědný za tři úmrtí, nebo byly jeho násilné činy přirozenou reakcí na tísnivé zajetí? Byl nevinnou obětí, zlým vrahem, nebo obojím? A co lidští zaměstnanci Sea Worldu, které zabil? Jsou to oběti? Nebo utlačovatelé? Rogersův plyšový polštář nám připomíná, že miláček není pro vraha vždy tím, čím je kořist pro predátora, ale že mohou být jedno a totéž. „Co jiného je úsudek, že některé osoby nebo zvířata jsou roztomilá, než úsudek o jejich roztomilé podřízenosti a neohroženosti?“ ptá se William Ian Miller v Anatomii hnusu (1997) – přesně tento stereotyp Rogersovo dílo komplikuje.2

Rogers zkoumá vnímanou nevinnost nejen nelidských zvířat, ale i dospívajících – často prostřednictvím sexu a smrti. Vezměme si její rozsáhlou práci o masakru v Columbine v roce 1999, střelbě ve škole, která byla hojně medializována a která si vyžádala patnáct mrtvých a dvacet čtyři zraněných. Rogersová uspořádala trilogii výstav o tomto masakru: Columbine Library v berlínské Société (2014); Columbine Cafeteria, rovněž v berlínské Société (2016); a Brig Und Ladder ve Whitney Museum of American Art v New Yorku (2017). Všechny připomínají mladistvou romantizaci smrti, sebevraždy a mučednictví, zejména umírání v mládí. Práce mají kořeny jak v tom, jak jsou tato témata reprezentována v masových médiích, tak v umělcově vlastní zkušenosti s chronickou depresí a fantaziemi o sebevraždě, které má od dětství. Střelci Eric Harris a Dylan Klebold spáchali sebevraždu společně poté, co zabili své vrstevníky a učitele v shakespearovském paktu vzájemné oddanosti, a i oni byli následně mnoha způsoby glamourizováni: například prostřednictvím napodobitelů masakrů nebo (jak nám ukazuje Rogers) fanoušků na internetu, kteří vědomě či jinak vyjadřují romantickou přitažlivost k jejich naivitě a destruktivitě.

V celé Rogersové tvorbě se opakovaně objevují zdánlivě líbivé obrazy a předměty (stužky, plyšová zvířátka), když se vrací k dětství a nevinnosti (a někdy i k dívčímu chování), včetně jeho nejtemnějších stránek. Její vizuální představy hodně čerpají z masových médií (opakujícími se motivy jsou Neopets a pořad Clone High) a nutí nás přemýšlet o skutečné rozšířenosti toho, co máme tendenci označovat za tabu. Sianne Ngai popisuje roztomilost jako to, co milujeme, protože se nám to podřizuje; proto jsou roztomilé předměty často plyšové (poddajné), malé (schopné nadvlády) a formálně jednoduché (ještě se dají tvarovat, nevinné). Výborným příkladem je polštář na tělo Tilikum; stejně tak plyšové deky z výstavy If I Die Young, kterou Rogers uspořádal v roce 2013 společně s Filipem Olszewskim v 319 Scholes v New Yorku. Plyšovost roztomilého předmětu mu umožňuje odolat právě tomu násilí, k němuž jeho pasivita jako by vybízela. „Měkké kontury naznačují poddajnost nebo vnímavost vůči vůli druhých, čím méně formálně artikulované zboží, tím roztomilejší,“ píše Ngai, díky čemuž je tato volba materiálu vhodná pro Rogersovo zkoumání způsobu, jakým nevinnost vždy obsahuje i svůj opak.3

Rogersovy plyšové deky velikosti dvojčat zastupují dětské „modely“; jejich barvy jsou indexovány tak, aby odpovídaly průměru pixelů fotografií převzatých z online dětské modelingové agentury. Jejich vodoznaky jsou ponechány nedotčené a ty jako „Preteen Pussy“ potvrzují, že přinejmenším některé obrázky byly skutečně čerpány z dětského porna. Stejně jako v případě polštáře na tělo Tilikum se zdánlivě roztomilý, měkký objekt ukazuje jako docela temný, i když zde figuruje spíše nevinnost proti násilí než agrese nebo děj. Ngai tvrdí, že vnímaná nevinnost nebo pasivita jako by nabádala k násilí: proto něco popisujeme jako tak roztomilé, že to chceme sníst, štípnout do tváří nebo umačkat k smrti.4 Rogers souhlasí: „Rozkošnost je šukatelnost,“ stojí v jedné z jejích básní, „protože děti jsou rozkošné / a muži chtějí šukat děti / Přiznej se nebo zemřeš wow / jsi pro mě mrtvá. „5

Přikrývky reprodukují zkušenost násilí, kterou reprezentují, ukazují divákům něco, co považují za sladké a nevinné, a pak to přímo podkopávají. Kromě nabádání k násilí může roztomilost také vyvolávat touhu chránit: nevinnost je křehký stav. Takové impulsy prý mají evoluční, biologický základ, například inspirují rodiče, aby se o své děti starali i při výměně nechutných plen.6 Jak říká Ngai: „Roztomilé věci v nás vyvolávají touhu nejen je láskyplně obtěžovat, ale také agresivně chránit. „7 Rogers a Olszewski vyvolávají druhou reakci (agresivní ochranu) proti první, která chrání děti před násilím z odhalení, čímž znovu potvrzují jejich zranitelnost. O pudu chránit píše Rogersová také ve své básni „pedofil“: „vždycky tě budu bránit / chci říct všem ostatním, jen přestaň / vždycky budeš v právu / jsi čistá. „8

Rogersová zkoumala svou vlastní současnou zranitelnost a dějinnost pro sérii fotografických portrétů Pones (2013), na nichž je autorka zobrazena v pozicích sexuální podřízenosti v absurdních situacích, často venku na veřejných místech. Pózovala na všech čtyřech jako poník a na jednom snímku má dokonce na sobě sedlo. Dílo odkazuje na internetový fenomén prkennosti z doby kolem roku 2011, kdy uživatelé sociálních médií zveřejňovali své fotografie, na nichž leží naplocho a jako prkna v nečekaných prostředích. Připomíná také slovo „pwn“ z kultury online her, které znamená vlastnit: být pwned znamená být ovládán, pwn znamená vyhrát. Na fotografiích je Rogers oblečen jako mladá dívka, má na sobě malý batůžek, stužky nebo dětskou růžovou. Roztomilost, píše Ngai, je „nejen estetizací, ale i erotizací bezmoci, evokující něhu k ‚maličkostem‘, ale někdy také touhu je dále zlehčovat nebo zmenšovat“.9 Prováděním této zranitelnosti vědomě Rogers zpochybňuje paradox dobrovolného podřízení.

Pones také odkazuje na „bronies“ – označení pro dospělé muže, kteří jsou fanoušky My Little Pony. Někteří bronies tvrdí, že by měli mít právo užívat si My Little Pony, i když nejsou jeho cílovým publikem, které se snaží rozbít představu, že dospělí muži si nemohou užívat to, co je určeno mladým dívkám. Někteří bronies však považují My Little Pony za fetiš a někteří jsou pedofilové. Jak rychle se může prostý a radostný fandom změnit ve zneužívání; a přitom jak rozdílné tyto dvě věci jsou. Poníci a deky z If I Die Young jsou dva dřívější Rogersovy projekty, které zkoumají sexualitu a nevinnost. Spíše než sex je v její nedávné tvorbě výraznějším tématem smrt, i když samozřejmě procházela i celým dílem If I Die Young. Kromě přikrývek se na této výstavě objevilo dvanáct reproduktorů, které přehrávaly zvuk stažený z nahrávek mladých dívek na YouTube, které zpívají coververze písně The Band Perry, v níž se zpívá: „If I die young / Bury me in satin / Lay me down on a bed of roses“. Současně přehrávané skladby vytvořily virtuální sbor mladých dívek v jejich ložnicích. Zemřít mladý znamená zemřít bezchybný, na vrcholu sil, jednomyslně milovaný, oběť – viz Billy Joel: „Jen ti dobří umírají mladí“. Toto romantizující pojetí smrti se opakuje v knize A Walk to Remember, kterou Nicholas Sparks v roce 2002 převedl do filmu s Mandy Moore. Mooreová se objevuje v Rogersově filmu Mandy’s Piano Solo in Columbine Cafeteria (2016) prostřednictvím svého animovaného camea na Clone High. V Rogersově videu Mooreová pije víno a hraje na klavír písně Elliotta Smithe. Díla situovaná do jídelny střední školy Columbine a kombinující faktické příběhy s příběhy z filmu, literatury, hudby a internetu poukazují na glamorizaci umírání v mládí (zejména u dívek) v médiích i v životě. Obojí je hluboce provázáno: masakr v Columbine byl nechvalně známý po vzoru videoher a jeho medializace se ukázala jako velmi kontroverzní.

Rogersová neukazuje prstem na ty, kdo romantizují smrt, ale spíše se potýká s lehkostí, s jakou jsme, a ona sama je, sváděni touto tendencí. Pro svou instalaci Farewell Joanperfect (2017) v louisianském Muzeu moderního umění v dánském Humlebaeku zinscenovala umělkyně svůj vlastní pohřeb v prostoru, který připomínal víceúčelovou místnost střední školy, celou natřenou na černo. Dokonce i basketbalové koše měly černé závoje po vzoru pohřební scény Ponce de Leona ve filmu Clone High a rámovaly portrét mladé zesnulé s melancholickým pohledem, který namaloval Olszewski, bývalý přítel Rogersové. Pravděpodobně je to někdo, kdo musel Rogersovu nepřítomnost nějakým způsobem oplakávat. Neformální prostředí naznačovalo improvizovaný pohřeb: smrt musela být náhlá a postižení si našli nejbližší prostor, aby společně truchlili.

Dočasnost nevinnosti-loupeže je často bolestně náhlá a odhaluje křehkost své konstrukce. Název Farewell Joanperfect odkazuje na postavu Johanky z Arku ze seriálu Clone High, který běžel v letech 2001-2002 na MTV a zobrazoval historické postavy jako středoškoláky. Rogersová se s postavami ztotožnila, zejména s Johankou z Arku: jakousi gotickou vyděděnkou po vzoru slavné mučednice, která se v jejím díle vrací jako avatar sebe sama. V očích Rogersové představuje Johanka ženskou agresi, která je často směřována dovnitř, nikoliv vyjadřována jako vztek nebo násilí. Mučednictví znamená umírat ve stavu dokonalosti – a tak se v něm zachovat. Umělkyně mi řekla, že někdy je každodenní život snesitelnější, když si uvědomí, že jednou zemře. V souladu s tím ponurá instalace nepůsobila ani jako „oslava života“ (zesnulá nebyla zobrazena s úsměvem), ani jako katarzní úleva od něj; byla to prostě umělcova fantazie, zároveň ponurá i karikaturní.

Sbohem Joanperfect zahrnovala také temná květinová aranžmá a mop s okvětními lístky růží zachycenými v jeho vláknech. Mopy se opakují na mnoha Rogersových výstavách, často jako portréty konkrétních lidí: jí samotné, bývalých milenců (Zombie Mops), ztracených blízkých (Mopy Mourning). Truchlící mopy jsou „spíše dárky nebo ‚s věnováním‘,“ vysvětlila mi Rogersová. „Zombie mopy nemusí nutně představovat to nejlepší z člověka, zatímco já jsem chtěl vytvořit Allese (Truchlící mop) (2015) co nejkrásnější pro tohoto člověka, z místa naprosté náklonnosti.“ Portréty mopů odkazují na hranice nasycení: můžeme vstřebat jen tolik, než začneme přispívat k nepořádku a šířit ho kolem sebe. Na její výstavě Wrjnger v roce 2016 v Nadaci de 11 Lijnen v belgickém Oudenburgu byly šedé mopy vystaveny na podlaze pokryté keramickými sochami mrtvých holubů. Výstava nesla název podle knihy Jerryho Spinelliho Wringer (1996), která vypráví o chlapci odmítajícím tradici svého maloměsta střílet holuby a zakroutit jim krkem. Mopy jsou zjevně nedostatečnými nástroji pro úklid doslovného i společenského nepořádku.

Rogersova aktuální výstava Pectus Excavatum v MMK Frankfurt zahrnuje dojemné Plameny pekelného větráku (červené) (2019) a Plameny pekelného větráku (modré) (2019), které komicky ztvárňují peklo neohrožující tím, že do něj začleňují vystřižené králíky, dětské kostky připomínající kreslené cihly a plastové plameny poháněné větrákem. Obrací tak Rogersův častý manévr odhalování pekelných stránek roztomilosti: místo toho vidíme roztomilou stránku pekla. V New Museum v New Yorku je k vidění také rekonstrukce Rogersovy a Olszewského instalace Sister Unn’s, která byla poprvé vystavena v Queensu v roce 2011: výloha květinářství nepřístupná veřejnosti, v jejímž mrazáku je vidět jedna zmrzlá růže. Její název vychází z norského románu Ledový palác z roku 1983 o truchlící komunitě a její součástí je webová stránka www.sister-unns.com, kde mohou návštěvníci růži věnovat.

„Můj námět je neměnný, zajímavá je vlastně změna perspektivy,“ říká mi Rogers a já souhlasím. V celém jejím rozsáhlém díle, napříč mnoha médii a odkazy, její obavy přetrvávají, ale „nebude dělat stejnou výstavu o sexualizaci dětí, když mi bude třicet, jako když mi bude dvacet“. Její vyvíjející se myšlení, kontexty a život jsou vepsány do vytrvalého zkoumání nemožnosti nevinnosti, což je příhodné pro těžko uchopitelnou povahu jejích často nepohodlných témat.

Laura Smith, „Zoos Drive Animals Crazy,“ Slate, 20. června 2014, https://slate.com/technology/2014/06/animal-madness-zoochosis-stereotypic-behavior-and-problems-with-zoos.html.

William Ian Miller, The Anatomy of Disgust (Cambridge, MA: Harvard University Press, 1997), 32.

Sianne Ngai, Our Aesthetic Categories:

Ngai, Our Aesthetic Categories (Zany, Cute, Interesting) (Cambridge, MA: Harvard University Press, 2012), 64.

Bunny Rogers, My Apologies Accepted (Fairfax, VA: Civil Coping Mechanisms, 2014), 59.

Miller, The Anatomy of Disgust, 32.

Ngai, Our Aesthetic Categories, 4.

Rogers, My Apologies Accepted, 85.

Ngai, Our Aesthetic Categories, 3.

Emily Watlington je spisovatelka a kurátorka. V současné době působí jako Fulbrightova stipendistka v Berlíně a Cambridge ve státě Massachusetts; dříve pracovala jako asistentka kurátorského výzkumu v List Visual Arts Center MIT.

Bunny Rogersová (nar. 1990, Houston) je umělkyně a spisovatelka žijící a pracující v New Yorku. Mezi její nedávné samostatné výstavy patří Brig Und Ladder ve Whitney Museum of American Art (2017) a Pectus Excavatum v MMK Frankfurt (2019). Mezi její básnické knihy patří Cunny Poem Vol. 1 (2014) a My Apologies Accepted (2014).

.