Myšlenka skupinové terapie úzkosti ve mně vyvolávala větší obavy, dokud jsem do ní nešla

Každý, kdo trpěl nemocemi spojenými s depresí, jako je úzkost, může považovat vyhlídku na skupinovou terapii za skličující. Když mi byla v roce 2013 poprvé nabídnuta možnost zúčastnit se „skupiny pro starosti“ NHS, rázně jsem ji odmítla. Sotva jsem dovolil svému terapeutovi NHS CBT (kognitivně-behaviorální terapie), aby mi plně vysvětlil, jak skupina funguje, jednoduše jsem se odmítl zapojit. Při pomyšlení na sdílení mých problémů s úplně cizími lidmi, kteří sami trpí nějakými problémy, se okamžitě rozezněl poplašný signál. Byl jsem téměř rozhořčen, že profesionál považoval za dobrý nápad uvrhnout mě do situace, která představuje takový strach z neznámého, živnou půdu pro úzkost. Copak mě vůbec neznala?“

Dva roky poté a záchvaty úzkosti a OCD se stále objevovaly, právě když jsem věřila, že zmizely. V této fázi jsem už tomuto stavu lépe rozuměl a vyvinul jsem způsoby, jak ho řešit cvičením, konkrétně jízdou na kole, ale stále mi v mé výzbroji něco chybělo. Vrátila jsem se k CBT prostřednictvím místního úřadu NHS, rozhodnutá vydržet a být tentokrát otevřenější návrhům.

Možná vyčerpaná úzkostí nebo jen starší a ochotná přijmout nové přístupy, můj terapeut znovu navrhl navštěvovat skupinu pro starosti a tentokrát jsem souhlasila. Ta vyhlídka ve mně stále vyvolávala úzkost – připadalo mi, že to zní jako anonymní alkoholici pro úzkost. Co když to bude nepříjemné? Co když ve mně skupina pro starosti jen vyvolá ještě větší úzkost?“

Když jsem opouštěla první sezení, uvědomila jsem si, že mé obavy, stejně jako mnohé jiné obavy spojené s úzkostí a starostmi, jsou z velké části neopodstatněné. Prostředí skupiny se ukázalo jako podpůrné a uklidňující, protože dva terapeuti CBT dohlíželi na mluvená terapeutická sezení, kterých se účastnilo čtyři nebo pět lidí trpících problémy souvisejícími s nadměrnými obavami. Cílem bylo kolektivně se „zkontrolovat“, podělit se o to, jak se každý z nás ten týden cítil, o všechny dobré a špatné věci, které se staly, a prozkoumat způsoby, jak se vypořádat s našimi obavami pomocí technik CBT. Ti, kteří již CBT absolvovali, mohli mít něco z toho za sebou, a v mém případě jsem absolvoval individuální CBT sezení již šest měsíců předtím, ale tato sezení dodala skupině novou dynamiku. Připadalo mi to jako poslední dílek skládačky.

Přestože problémy byly u každého člověka individuální, sdílení mých příběhů mezi ostatními se sklonem cítit se zahlcený starostmi mi poskytlo útěchu a sílu. Trpět problémy s duševním zdravím může být izolující a osamělé – s přibývajícími starostmi a rostoucím stresem je snadné se uzavřít do sebe. Slyšet ostatní mluvit o úzkostech týkajících se práce, vztahů a každodenního života nebylo příjemné, ale znamenalo to, že jsme mohli poskytnout podporu tím, že jsme naslouchali a nabízeli rady na základě toho, jak jsme přistupovali k vlastním problémům.

Zřízením těchto skupin NHS uznala přínos skupinové a mluvené terapie jak pro jednotlivce, tak pro zdravotnictví obecně. Vzhledem k tomu, že zdroje jsou vystaveny dalšímu tlaku a narůstá počet osob, které potřebují využít služeb duševního zdraví, je přístup k nim v jednotlivých zemích různý. Dostupnost termínů CBT je různá a často zahrnuje dlouhé čekací doby v závislosti na místě bydliště. Možná však existuje i jiná cesta. Sezení, kterých jsem se zúčastnila, byla proložena CBT, ale ukázala, jakou hodnotu může mít v boji za zachování dobrého duševního zdraví prostý rozhovor a skupinová podpora. Mohlo by to probíhat mimo NHS v rámci našich komunit a mohlo by to být životaschopnou a udržitelnou alternativou pro ty, kteří nemohou rychle absolvovat CBT nebo skupinovou terapii. Komunitně vedené skupiny na bezpečných místech, kde se lidé běžně „hlásí“ a diskutují o svých problémech, by poskytovaly podporu a plnily by tak cennou funkci pro společnost, jednotlivce i napjaté zdravotnictví.

V ideálním světě by se počet lidí trpících problémy s duševním zdravím nezvyšoval a každý by měl rychlý a snadný přístup ke všem fantastickým službám NHS. Tak tomu však není. Ačkoli se počáteční představa skupinové terapie může zdát skličující, každý, kdo má nadměrné starosti, úzkosti a další problémy související s duševním zdravím, by neměl podceňovat rozhovor s ostatními lidmi s podobnými problémy. Když mi byla skupinová terapie nabídnuta poprvé, odmítl jsem ji, ale měl jsem to štěstí, že jsem dostal druhou příležitost. Jsem ráda, že jsem tuto šanci využila.

– Charles Graham-Dixon je novinář na volné noze a nadšený silniční cyklista žijící v Londýně a Madridu

• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na Twitteru
• Sdílet e-mailem
• Sdílet na LinkedIn
• Sdílet na Pinterestu
• Sdílet na WhatsApp
• Sdílet na Messenger

.