Nebyl jsem fanouškem BTS. A pak jsem se jím stal.

Čím víc jsem se do toho ale nořil, tím méně mě to zajímalo. Sledoval jsem BTS, jak v pořadu The Tonight Show předvádějí svou hymnu „Idol“ z roku 2018, a divil jsem se, že jim námahou nepraskly plíce. Sledoval jsem skvostný krátký film k jejich hitu „Blood, Sweat, and Tears“ z roku 2016 a nedokázal jsem říct, jestli na mě víc zapůsobila choreografie, nebo vysokokoncepční vyprávění. A nadchl mě klip k písni „Spring Day“ se snovou kamerou a odkazy na Ursulu K. Le Guinovou a film Bong Joon-hoa Snowpiercer. Když jsem se dozvěděla, že video je často interpretováno jako pocta obětem školního věku z katastrofy trajektu Sewol v roce 2014, pustila jsem si ho znovu a rozplakala se.

BTS rozhodně nebyli předurčeni k takovým výšinám, debutovali v roce 2013 s malou společností v odvětví, kterému vládnou tři obří nahrávací společnosti. Přinejmenším od roku 2017 se kritici snaží formulovat jednotnou teorii, která by vysvětlila úspěch BTS zejména na americké mainstreamové hudební scéně a zastínila ostatní k-popové crossovery. Autoři neměnně poukazují na to, že skupina si brzy osvojila sociální média a obratně je využívá k navázání kontaktu s fanoušky, kteří na oplátku pomáhají BTS trhat jednu desku za druhou. Kritici také zmiňují sociálně uvědomělé texty BTS, jejich otevřenost k tabuizovaným tématům, jako je duševní zdraví, empatii k problémům mladších generací a důrazné poselství sebelásky.

Vzestup jejich popularity samozřejmě komplikuje politika každé neamerické skupiny, která dominuje americkým hitparádám. Jihokorejský hudební kritik Kim Youngdae mi řekl, že když se v roce 2014 zúčastnil prvního amerického vystoupení BTS v Los Angeles, připadal mu dav několika stovek lidí obrovský. V roce 2017 se zúčastnil předávání cen Billboard Music Awards, kde BTS šokovali diváky tím, že získali cenu pro nejlepšího sociálního umělce a přerušili tak šestiletou sérii Justina Biebera. Po ceremoniálu zmatení američtí novináři v publiku požádali Kima, aby jim vysvětlil, kdo jsou tihle kluci. Vítězství předvídatelně vedlo také k rasistickým reakcím na internetu od lidí, kteří se posmívali „asijským One Direction“.

Takové reakce pramení z kulturní tendence považovat asijské hudební interprety – a neanglicky mluvící umělce obecně – za méněcenné, řekl Kim, který nedávno vydal knihu o BTS. „Americký mainstreamový hudební průmysl se opravdu zdráhá nazývat asijské umělce ‚popovými hvězdami‘. Nevadí jim charakterizovat je jako subkulturu nebo jako asijsko-americké hnutí,“ řekl mi Kim. „Ale zábavní průmysl musí vždycky uznat to nejžhavější nebo největší, ať se jim to líbí, nebo ne.“ Právě tento institucionální konzervatismus byl podle Kima tím, k čemu bylo obrovské množství ARMY vybaveno:

Přestávka od knižní propagace: Včera večer jsem viděla BTS se svou matkou, která je jejich velkou fanynkou. Byla super nervózní z toho, že je tam nejstarší, ale uklidnilo ji, když jsme ve frontě uviděly korejského dědečka s plnou hlavou bílých vlasů.

– Maurene Goo (@maurenegoo) 6. května 2019

S touto pozorností přišel i odpor založený ani ne tak na talentu nebo hudbě BTS, ale na jejich identitě jako k-popových idolů. Pro některé je korejskost skupiny dostatečným důvodem k jejímu zavržení, jak tvrdil jeden článek Teen Vogue poté, co australská televize odvysílala o skupině xenofobní segment. (Jednotliví členové jsou také pravidelně terčem rasistických útoků na internetu.) Běžně se setkáváme s uštěpačnými komentáři kritiků na adresu BTS kvůli jejich mládí nebo statusu chlapecké kapely. Autorka nedávného článku v New York Times uvedla, že se jí chtělo „zacpat ústa“ poté, co se dozvěděla, že někteří lidé považují Madonnu i „k-popovou skupinu dvacetiletých“ za „legendární“

.