Nejste v tom sami:
Když jsem byla v prvním ročníku na střední škole, dostala jsem svůj vůbec první záchvat úzkosti. Vzpomínám si, že to bylo v úterý, přesně na konci první hodiny biologie. Ten den jsem předstírala, že je mi špatně, a řekla jsem učitelce, že musím jít domů. Neměla jsem tušení, co se děje, ani jak zvládnout to, jak se chová moje tělo. To se mi stalo i další den a pak to samé další dva dny, až mi máma navrhla, abych navštívila lékaře. Řekli mi, že mám něco, čemu se říká generalizovaná sociální úzkost.
Málo jsem tehdy věděl, co to je, a nakonec jsem se s úzkostí potýkal po zbytek střední školy, kde mě pak provázela až na vysokou. V srdci jsem byl takový společenský, energický a cílevědomý člověk, ale řešení toho, co se mi dělo v hlavě, mě od toho všeho dlouho zdržovalo. Trvalo mi několik let, než jsem pochopila, že mohu být šťastná a pokračovat v cestě vpřed, zatímco se vyrovnávám s úzkostí. Nakonec jsem se během studia na vysoké škole setkala s mnoha různými lidmi, zatímco jsem cestovala po Evropě a řešila různé problémy, které ve mně vyvolávaly úzkost. Dlouho jsem chodila na terapie, zkoušela jsem i léky a všechno to trochu pomáhalo. Ale nejvíc mi pomohlo obklopit se dobrými lidmi a pak najít v životě východiska, jak tu úzkost vypustit, jak vyjádřit to, co jsem cítila, novým způsobem. Pro mě to nakonec bylo natáčení videí. Začala jsem nad nimi trávit hodiny a nakonec jsem při jejich natáčení dokázala ukázat své pravé já a uvolnit se. Začal jsem si toho všímat a tehdy jsem si uvědomil, že to musím sdílet na YouTube.
Nakonec jsem viděl, že jsme v tom všichni společně, všichni se potýkáme s vlastními problémy, ať už psychickými, nebo s výzvami, které nám život přináší… Uvědomil jsem si, že v tom nejsem sám. Právě tohle mě přimělo promluvit a vytvořit video vysvětlující můj příběh; říct lidem, že nejsou sami a to nejlepší, co můžeme udělat, abychom to ukázali, je vyjádřit své příběhy, to, jak se cítíme, a vzájemně se podpořit. Naučila jsem se, že úzkost nikdy úplně nezmizí, že je spíš na škále od 1 do 10. Vždycky jsem si říkala, že je to tak. Otázkou je, jak můžeme toto číslo udržet co nejnižší, najít způsob, jak být šťastní a být co nejlepší a zároveň se hnát za svými životními cíli a sny, aniž by nás to brzdilo. Prvním krokem pro mě bylo poznání, že mám ve svém životě ty správné lidi, a od té chvíle jsem byla schopna udělat silné kroky vpřed.
Myslím si, že můj cíl a pohnutky, které mě k tomu vedly, se velmi úzce shodují s tím, čeho se snaží dosáhnout ADAA; organizace, jejímž cílem je přinést povědomí o mnoha podobných příčinách tím, že spojuje tolik lidí, aby se nejen vzájemně podporovali, ale aby vyprávěli své osobní příběhy o životě s úzkostí. ADAA je komunita, která vytvořila pozitivní bezpečnou platformu, která vrhá světlo na to, jak důležité je spojit se, aby se zvýšilo povědomí o duševním zdraví, a zároveň ukazuje, že jde o to, aby se lidé spojili. Je mi ctí být součástí toho i celé této komunity. Přála bych si, abych v době, kdy jsem se s tím vším začala potýkat, měla komunitu, na kterou bych se mohla obrátit, jako je tato, a aby se o úzkosti a depresi dělalo více. To vše bylo řečeno, toto je můj příběh.
Podívejte se na jeho příběh zde.
Obrázek: Austin Zeier
Kredit: Austin Zeier
.