Největší americký popkulturní fenomén ze všech

„American Idol“ se „narodil“ přesně devět měsíců po 11. září. Načasování bylo příznačné, protože od své premiéry 11. června 2002 se pořad stal nedílnou součástí strategie zvládání situace v zemi – jakýmsi průvodcem pro náš obtížný vstup do 21. století.

Pečlivým kurátorstvím výrazně amerického mixu hudby, osobních příběhů a kulturní doktríny vykreslil „American Idol“ portrét toho, kým si myslíme, že jsme, zejména po tragédii, válce a ekonomických otřesech.

Když pořad po 15 sezónách končí, stojí za to podívat se, jak se minulost a současnost střetly, aby vytvořily kulturní fenomén – a jak vidíme odstíny vlivu pořadu v dnešním chaotickém prezidentském klání.

Všechny naše mýty spojené do jednoho

Předpoklad „American Idol“ – myšlenka, že obyčejný člověk může být uznán za neobyčejného – je pevně zakořeněn v národním mýtu meritokracie.

Tento národní příběh zahrnuje i tuctové pohádky Horatia Algera, které měly povznést Američany snažící se po občanské válce vyjít s penězi. Dále to bylo heslo American Dream (Americký sen), které poprvé použil James Truslow Adams v roce 1931 ve své knize The Epic of America (Epos o Americe) a které propagovalo ideál ekonomické mobility v beznadějných letech hospodářské krize.

Jistě, desítky let předtím, než moderátor Ryan Seacrest předal první zlatou vstupenku první dívce se zlatým hrdlem z farmy, která obsluhovala u stolu a čekala, až bude „objevena“, jsme se ve snech a na obrazovce chystali do Hollywoodu.

Pořad nám ukázal archetypy přistěhovaleckých vyprávění, jako když soutěžící třetí sezóny Leah Labelleová mluvila o útěku své bulharské rodiny do Severní Ameriky během komunistické vlády. Ukázala, jak se tváří v tvář těžkostem spoléhat na víru, příkladem čehož byla vítězná píseň Fantazie Barrino „I Believe“ v podání gospelového sboru. Mezitím posloužila jako scéna pro vlastenecké nadšení, když v roce 2003, kdy Spojené státy vstoupily do Iráku, odvysílala dvě provedení písně „God Bless the U.S.A.“ od Lee Greenwooda. Mezitím mnohé speciály „Idol Gives Back“ připomínaly americké filantropické hodnoty.

Pořad oslavoval neúspěch jako nutnou překážku i jako odrazový můstek ke slávě. Mnoho zpěváků se muselo rok co rok účastnit konkurzu, než si vysloužili šanci soutěžit. Jiným, jako například Williamu Hungovi, jejich televizní odmítnutí stejně přineslo slávu a příležitost.

„American Idol“ také posloužil jako kurz v dějinách americké hudby, kde se objevily diskrétní žánry jako jižanský soul a jižanský rock spolu s novějšími, rozmazanějšími kategoriemi jako pop-country a pop-punk.

Making the old new again

V jednom smyslu nebyl formát „American Idol“ ničím novým. Ve skutečnosti britští manažeři zábavního průmyslu Simon Fuller a Simon Cowell – kteří v 21. století vytvořili verzi „britské invaze“ – vytvořili svou show jako nové pojetí starých obchodních modelů.

Na tom, že soutěžící stojí ve světle reflektorů sponzorovaných Fordem, porotci popíjejí ze sklenic Coca-Coly a diváci sedí před televizními obrazovkami a posílají své hlasy na telefonech AT&T, je něco výrazně amerického. Nápadná komercionalizace pořadu připomíná první dny televize, kdy pořady vlastnili a produkovali inzerenti. A „Idol“, stejně jako tyto rané pořady, byl zamýšlen jako „televize pro setkávání“, která každý týden ve stejnou dobu sdružuje rodiny.

Produkční model „Idolu“ je také návratem do minulosti. Je strukturován jako Motown Berryho Gordyho – jako továrna na slávu, která hvězdám nabízí balíček koučování, leštění, kapelu, produkci alba a propagaci.

Formát také čerpá z amatérských regionálních a celostátních rozhlasových soutěží z počátku 20. století. (Frank Sinatra začal vítězstvím v jedné z nich v pořadu „Major Bowe’s Amateur Hour“ v roce 1935 se skupinou Hoboken Four). Dalším vlivem je napůl směšná a naprosto politická „Eurovision Song Contest“, nesmírně populární a nemilosrdně zesměšňovaná každoroční televizní událost, která staví národ proti národu v (téměř) přátelské pěvecké soutěži.

Hlas, který se počítá?

„Eurovize“, která vznikla v roce 1955 jako test schopností nadnárodních sítí a poválečných mezinárodních vztahů, zavedla telefonické hlasování několik let před premiérou „Idolu“.

A stejně jako Eurovision, i dopad „American Idol“ sahá daleko za hranice našeho každoročního korunování nové popové hvězdy. Vzestup pořadu se odehrál v době, kdy se hranice mezi zábavou, politikou a byznysem stále více stírají.

Sezónu co sezónu dávali fanoušci „American Idol“ hlasy svým oblíbeným soutěžícím – možnostem, které byly, podobně jako naši prezidentští kandidáti, pečlivě kultivovány porotou odborníků z branže, kteří hledali sázku na jistotu.

Počáteční úspěch „Idolu“ předznamenal nejen éru podobných televizních pořadů, ale také novou éru, v níž máme možnost „hlasovat“, ať už pro dum-dum popové chutě nebo nejvlivnější lidi světa.

Vzhledem k těmto trendům není až tak od věci předpokládat, že divoká popularita pořadů jako „American Idol“ sehrála určitou roli v nastavení oslnivé chromové scény a lehce „pitoreskního“ tónu letošních voleb.

Nejde jen o to, že Donald Trump předsedal „The Apprentice“, reality soutěži, která se vezla na vlně „American Idol“.

Jeho postava také zřejmě odpovídá stejné sadistické potřebě veřejnosti, jakou uspokojoval původní porotce „Idolu“ Simon Cowell: výkonný dědic, panovačný arbitr vkusu, který za své bohatství vděčí přinejmenším stejně tak svému komplexu nadřazenosti jako nějakému finančnímu umu. Zároveň si osobnosti jako Cowell a Trump dovolují dát šanci obyčejnému, tvrdě pracujícímu Američanovi.

Tuto domýšlivost však oba magnáti chytře zmírňují: využívají toho, co Cowell označil za univerzální touhu cítit se důležitý.

Jádro jejich osobního kouzla spočívá v tom, že chápou, že každý chce být důležitý a my jsme ochotni – jako televizní diváci nebo jako občané – riskovat strašně moc, jen abychom se tak cítili. Každý z nás si chce představovat svůj vlastní nebetyčný potenciál a s úlevou se směje, když vidí ostatní, kteří se nikdy neodlepí od země. Chceme být soudci a porotci, ale také být souzeni a odsuzováni.

„Idol“ dává Američanům povolení posuzovat se navzájem, mít pocit, že náš názor něco znamená. Něco podobného způsobila Trumpova nefiltrovaná rétorika, která dává jeho příznivcům implicitní a někdy i explicitní povolení zesměšňovat, odmítat, vylučovat a dokonce napadat ostatní na základě rasové a etnické identity, náboženství nebo schopností.

A tak nyní, když se „Idol“ vydává na svou poslední cestu ze Studia 36 do Dolby Theatre, uvažujeme o tom, čí vítězství bude zvěstovat poslední „Seacrest – out“.

Ať už to dopadne jakkoli a naše prezidentské volby dopadnou jakkoli, Spojené státy stojí na prahu něčeho nového, zásadního kulturního posunu. Ať už se vydáme kamkoli, „Idol“ splnil svůj účel a už ho nepotřebujeme tak zoufalým způsobem.

Myslím si však, že vždy budeme hledat další velkou věc. A vždycky budeme rádi, že jsme měli takovou chvíli.“

.