Není to had, ale pozor na jeho jedovatý kousanec

Pokud mají ještěrky také jedovatý kousanec, možná nezávisle na sobě narazily na strategii, která se osvědčila mnoha hadům. To by bylo „opravdu zajímavé a pozoruhodné“, řekl Shab Mohammadi, evoluční biolog z University of Nebraska-Lincoln, který se na studii nepodílel. Možná, že bezzubost je důležitým podnětem pro evoluci toxinů přenášených zuby.

Doktor Mohammadi však také poznamenal, že stále není jasné, jak škodlivý je obsah žláz nebo jak toxický je pro hmyz a červy, na kterých se ještěrky živí. Dr. Jared a jeho tým zatím neprovedli hloubkovou chemickou analýzu žlázového mazu caecilií, i když první testy ukazují, že je plný bílkovin, které jsou přítomny i v jedech hmyzu a hadů. Doktor Mailho-Fontana uvedl, že se zdá, že ústa caecilií se v době jídla hemží slizem, ale ukázalo se, že tyto sekrety jsou tvrdohlavě lepkavé a je obtížné je extrahovat.

Výzkumníci si také nejsou jisti, jak rozšířené jsou jedové žlázy mezi druhy caecilií, kterých je v současné době více než 200 (přičemž mnoho dalších pravděpodobně neznáme). Pokud se kanálky vyskytují u starých linií, mohlo by to znamenat, že caeciliové byli jedni z prvních suchozemských obratlovců, kteří svá kousnutí šněrovali jedem.

Tým doktora Jareda plánuje ulovit několik dalších exemplářů, ale i když se jim je podaří získat, nebude to snadné.

Před několika lety při návštěvě laboratoře svého spolupracovníka v Londýně vzala Marta Maria Antoniazziová, spoluautorka studie rovněž z Butantanova institutu, do ruky malého caeciliana, který se jí okamžitě zabořil zuby do ruky.

„Hodně to bolelo,“ řekla.

A trvalo překvapivě dlouho, než se rána zacelila. Nyní doktorka Antoniazziová přemýšlí, zda se nestala nechtěnou obětí jedu.

„V té době jsme si to ani nedokázali představit,“ řekla.