Neomlouvejte se za to, že jste naštvaná feministka

Není pochyb o tom, že feministické hnutí v posledních letech získalo na síle – ale má to háček. Většina žen se za feministky nepovažuje a ty, které se za feministky považují, mohou své pocity z boje za ženská práva ještě mírnit. Prohlášení o feminismu jsou někdy doprovázena výhradami, od „jsem feministka, ale nenávidím muže“ až po „jsem feministka, ale nejsem jedna z těch naštvaných feministek“. Někteří toto slovo raději šeptají. Nějaká žena může prohlásit, že je feministka, jen aby na to navázala slovy „ale…“. jako by nestačilo říct, že je feministka, a nechat to být – přece bychom nechtěli, aby si to někdo špatně vyložil.

Ženy se učí být zdvořilé a ohleduplné. Hněv se s tímto ideálem neslučuje.

Ženy jsou podmíněny tím, aby se nehněvaly, takže mnohé z nás tuto emoci potlačují.

Dokonce i ty z nás, které se považují za hrdé a sebevědomé feministky, to pravděpodobně už někdy udělaly. Ženy jsou od útlého věku socializovány k tomu, aby byly příjemné, poddajné a zdvořilé. Učí nás, že je naším úkolem, aby se lidé kolem nás cítili příjemně – i kdyby to znamenalo kousnout se do vlastního jazyka, abychom se vyhnuly rozbouření lodi. Všichni známe stereotyp „naštvané feministky“ a víme, že ji lidé rychle kritizují. A ve společnosti, kde je oprávněný hněv žen často smetán ze stolu jako „hysterický“ nebo „dramatický“, můžeme svůj vlastní hněv omezit, pokud máme pocit, že naše názory stejně nebudou brány vážně.

Instinkt ujistit lidi, že nejsme rozzlobené feministky, je pochopitelný, ale můžeme být skutečně feministkami bez zdravé dávky hněvu a ohně v našem aktivismu?

Často je feministický hněv oprávněný. Naštvané feministky nejsou ufňukané ani si „nehrají na oběti“, jen dávají pozor.

Když ustoupíme a uvědomíme si všechny formy diskriminace, kterým ženy dodnes čelí, je těžké si představit, jak byste mohli být feministkami, aniž byste byli naštvaní. V současné době se o nominaci do Nejvyššího soudu uchází muž, který čelí obvinění ze sexuálního napadení a antikoncepci považuje za „lék vyvolávající potrat“. Prezident Spojených států byl přistižen, jak se na kameru přiznává k sexuálnímu napadení, a přesto vyhrál volby. Když se miliony žen přihlásily s heslem #MeToo a promluvily proti zneužívání a obtěžování, našla se spousta příznivců, ale také nespočet lidí připravených vztyčit prst a říct: „No, ne všichni muži.“

Ženy stále dostávají nižší platy , očekává se od nich, že budou vykonávat další domácí práce v domácnosti, jsou zostuzovány za svá rodičovská rozhodnutí a zároveň kárány, pokud děti vůbec nechtějí – a vzhledem k tomu, že ve Spojených státech není zaručena mateřská dovolená a chybí dostupné možnosti péče o děti, je tato volba pochopitelná.

Ženy, které žijí v průsečíku dalších forem útlaku, čelí ještě většímu boji. Lesbické ženy jsou stále diskriminovány kvůli své sexualitě, čelí tlaku, aby se vzdaly svých vlastních hranic, nebo slýchají, že „prostě nepotkaly toho pravého muže“. Ženy se zdravotním postižením čelí jedné z nejvyšších měr zneužívání. Mainstreamový feminismus často zcela opomíjí problémy barevných žen, od zvýšeného rizika násilí přes diskriminaci ve školském systému až po policejní brutalitu, a když domorodé ženy beze stopy zmizí, média si toho sotva všimnou.

Přečtěte si více: Co je to intersekcionální feminismus?

Aktivismus znamená jednat, i když se tomu ostatní brání.

Nepříjemnou pravdou je, že žádné progresivní hnutí nemůže nikdy uspět, aniž by lidi znejistilo. Naštvané ženy jsou pro lidi nepohodlné.

Cílem naštvaného feminismu je zlepšit společnost pro všechny lidi. Vezměme si frázi „stoupající příliv zvedá všechny lodě“.

V historii byli lidé, kteří se postavili proti statu quo, kritizováni, vysmíváni, ostrakizováni nebo dokonce trestáni. Pokrok bude vždy čelit odporu – ale bojovat s tímto odporem je jediný způsob, jak dosáhnout úspěchu. To neznamená fyzické násilí, ale také to neznamená slušně požádat a doufat v to nejlepší. Pokud chceme naši společnost posunout kupředu, musíme se smířit s tím, že se nemůžeme vyhýbat tomu, aby se ostatní cítili nepohodlně – nemůžeme upřednostňovat krátkodobé pohodlí před dlouhodobými změnami. Nespravedlnost by nás měla rozzlobit a za spravedlivý hněv se nemusíme stydět.

Hněv nad nespravedlností může být katalyzátorem činů. Proto si myslím, že více žen – a mužů – by mělo být rozhněvanými feministkami. Žádné kdyby, a nebo ale.

Máte zájem dozvědět se více o intersekcionálním feminismu? Podívejte se na úvodního průvodce InHerSight .