Nicholas Biddle

Raná létaEdit

Poté, co Biddle přešel do senátu státu Pensylvánie, lobboval za znovuzřízení Druhé banky Spojených států. Právě na toto téma pronesl svůj první projev, který v té době vzbudil všeobecnou pozornost a byl vřele oceněn vrchním soudcem Marshallem a dalšími představiteli veřejného mínění.

Banka byla obnovena a reorganizována z dřívější První banky Spojených států, která byla založena v roce 1791 za vlády prvního prezidenta George Washingtona a jejíž chartizační období po 20 letech skončilo v roce 1811 v předvečer měnových tlaků nadcházejícího období války roku 1812. Po hospodářských potížích a problémech s financováním vlády a jejích válečných opatření během války v letech 1812 až 1815 a po období nečinnosti byla v roce 1816 za pátého prezidenta Jamese Monroea, který jmenoval Biddlea ředitelem a zástupcem federální vlády, znovu založena obnovená a reorganizovaná Druhá banka Spojených států. Když prezident banky Langdon Cheves v roce 1822 odstoupil, stal se Biddle jejím prezidentem. Během svého působení v bance ho prezident Monroe z pověření Kongresu pověřil, aby připravil „Obchodní sborník“ zákonů a obchodních předpisů světa a různých zemí. Po mnoho dalších let byl tento sborník považován za autoritu v této oblasti.

Koncem roku 1818 byly evropským investorům splatné 4 miliony dolarů úroků z dluhopisů, které byly dříve prodány v roce 1803 na zaplacení „koupě Louisiany“, a to buď ve zlatě, nebo ve stříbře. Vláda USA musela získat další množství specie, tj. stříbra nebo zlata. Banka jako fiskální agent vlády byla povinna tuto platbu jménem vlády provést. Banka byla nucena požadovat, aby soukromé komerční banky, kterým byly půjčeny peníze ve formě „fiat“ papírů, musely nyní splácet ve spektivech, které pak byly poslány do Evropy, aby zaplatily vládním věřitelům. Toto poměrně náhlé snížení měnové základny země po třech měnách a bezuzdné spekulace založené na dluhu vedly k finanční panice roku 1819.

Mimochodem v Tennessee měl v tomto období generál a budoucí prezidentský kandidát Andrew Jackson potíže se splácením svých dluhů. Vyvinul si celoživotní nepřátelství vůči všem bankám, které nebyly zcela kryté zlatem nebo stříbrnými vklady. To znamenalo především nepřátelství k nové Druhé bance Spojených států.

Jako prezident banky se Biddle příležitostně zapojoval do nově se rozvíjejících národních technik „centrálního bankovnictví“ – kontroloval národní peněžní zásobu, reguloval úrokové sazby, poskytoval úvěry státním bankám a působil jako fiskální agent vlády USA. Když státní banky začaly nadměrně poskytovat úvěry, působila Biddleova banka jako brzda. V několika případech dokonce zachraňoval státní banky, aby zabránil šíření rizika „nákazy“. Významně se také podílel na založení Girard College, první bezplatné soukromé školy pro chudé osiřelé chlapce ve Filadelfii, v roce 1833 na základě ustanovení závěti svého přítele a bývalého právního klienta Stephena Girarda (1750-1831), jednoho z nejbohatších mužů v Americe. Girard byl původním propagátorem obnovy a reorganizace Druhé banky a jejím největším investorem.

Dne 26. srpna 1831 byl Biddleův bratr Thomas, veterán z války roku 1812, zabit v souboji na „Krvavém ostrově“ na řece Mississippi v St. Louis ve státě Missouri s americkým zástupcem (kongresmanem) Spencerem Pettisem. Thomas se urazil, když Pettis kritizoval Nicholase v bance. Po výměně dopisů redakci novin Biddle obtěžoval nemocného Pettise v jeho hotelovém pokoji. Poté, co se Pettis uzdravil, vyzval Thomase na souboj a oba byli zabiti, když si vyměnili výstřely ze vzdálenosti pěti stop.

Bankovní válkaEdit

Bankovní válka začala, když sedmý prezident Andrew Jackson začal na počátku svého prvního funkčního období kritizovat banku. Biddle na naléhání Henryho Claye a dalších stoupenců Banky zvýšil nároky, když v lednu 1832 požádal o její opětovné pověření. Bylo to čtyři roky před plánovaným vypršením platnosti charty na konci dvou desetiletí a doufal, že tím donutí Jacksona k nepopulárnímu rozhodnutí, které by ho mohlo stát místo ve volebním roce. Po výzvě se však prezident Jackson rozhodl zákon stejně vetovat. Jackson, známý svou tvrdohlavou osobností a neochvějným vůdcovstvím, stále choval zlou vůli vůči Henrymu Clayovi z Kentucky z dřívějšího obvinění z „korupční dohody“ po prezidentských volbách v roce 1824, kvůli níž se stal ministrem zahraničí, když ho jmenovala administrativa vítěze, šestého prezidenta Johna Quincyho Adamse.

Na Biddleův pokyn vložila banka tisíce dolarů do kampaně s cílem porazit Jacksona ve volbách v roce 1832. Biddle byl upozorněn, že tím jen podpoří Jacksonovu teorii, že banka zasahuje do amerického politického procesu, ale rozhodl se toto varování odmítnout. Nakonec Clayova strategie selhala a v listopadu prohrál s Jacksonem, který byl znovu zvolen na druhé funkční období.

Na začátku roku 1833 se Jackson i přes odpor některých členů svého kabinetu rozhodl stáhnout vládní prostředky z Banky. Dosavadní ministr financí Louis McLane, člen Jacksonova kabinetu, se hlásil k umírněné podpoře banky. Odmítl proto prezidentem nařízené stažení federálních prostředků a nechtěl rezignovat, takže ho Jackson následně přeložil na ministerstvo zahraničí. McLaneův nástupce William J. Duane byl rovněž proti bance, ale ani on nechtěl Jacksonovy příkazy splnit. Po čtyřech měsících čekání prezident Jackson Duanea bleskově odvolal a nahradil ho generálním prokurátorem Rogerem B. Taneym, který byl jmenován v době, kdy Kongres nezasedal. V září 1833 Taney pomohl převést veřejné vklady z banky do sedmi bank zřízených jednotlivými státy. Tváří v tvář ztrátě federálních vkladů se Biddle rozhodl zvýšit úrokové sazby a záměrně vyvolat recesi. Od konce roku 1833 do poloviny roku 1834 nastala mírná finanční panika. Tento krok, jehož záměrem bylo donutit Jacksona ke kompromisu, se obrátil proti němu a zvýšil protibankovní nálady. Mezitím se Biddle a další stoupenci banky opakovaně pokoušeli obnovit její statut prostřednictvím Kongresu. Všechny jejich pokusy ztroskotaly na hrozbě Jacksonova prezidentského veta.

Zánik bankyEdit

Po uplynutí požadovaného dvacetiletého období nakonec v dubnu 1836 platnost statutu banky vypršela, ale instituci byl vydán nový statut podle zákonů státu Pensylvánie a banka pokračovala v činnosti ještě několik let. Když banka v následujících pěti letech ukončila svou činnost, banky se státní licencí na Západě a Jihu uvolnily své úvěrové standardy, udržovaly nebezpečné poměry rezerv a přispěly k panice roku 1837.

V roce 1839 Biddle odstoupil z funkce prezidenta banky, protože uskutečnil několik nevýhodných obchodů s bavlnou, a v roce 1841, uprostřed recese po panice, banka definitivně zkrachovala. Biddle byl zatčen a obviněn z podvodu. Byl nucen zaplatit věřitelům odškodné ze zbytku svého osobního jmění a obvinění bylo zrušeno. Brzy poté, 27. února 1844, zemřel na panství Andalusia, přičemž byl z větší části podporován z prostředků své manželky a stále zapleten do následných občanskoprávních sporů.