Nová tvář svatého města Betléma

Kavárna Singer se podobá spoustě hipsterských podniků, které můžete najít v nedalekých kosmopolitních koutech Izraele: rodina si dává brunch se šakšukou, evropský cestovatel píše na notebooku scénář a seznamovací pár se seznamuje nad bohatou mísou mezze. Na stěnách visí pozoruhodné místní umění a rozmarnou, optimistickou atmosféru kavárny dokresluje nápis „více espressa, méně depressa“.

Ale Izraelcům jejich vláda z velké části návštěvu této zvláštní oázy útulného klidu zakazuje. To proto, že Singer se nachází na předměstí Bejt Sahúr na pěší vzdálenosti od Betléma – který sám leží na okraji Jeruzaléma – na okupovaném Západním břehu Jordánu, který je od šestidenní války v roce 1967 pod kontrolou izraelské armády. Singer podává pravděpodobně nejlepší espresso con panna ve všech konfliktních zónách na světě.

Biblické, ale stále živé městečko Betlém, známé jako rodné město krále Davida a místo narození Ježíše Krista, zažívá nový zázrak: renesanci palestinské kultury a pohody. Stejně jako ikonické červené podrážky bot Christiana Louboutina si Betlém i pod izraelskou okupací vytvořil kapsu módní noblesy – a to natolik, že Liga arabských států (22 zemí) v rámci programu Unesco vyhlásila Betlém hlavním městem arabské kultury pro rok 2020.

„První, co by izraelská okupace chtěla, je konec našeho umění a kultury,“ říká Baha‘ AbuShanab, mopovaný manažer společnosti Singer. „Takto se sterilizuje společnost.“

Prostřednictvím kreativity komunikujeme se světem

Ačkoli okupace představuje území o rozloze více než čtvrtiny rozlohy Izraele – a v posledních měsících izraelská vláda přijala anexi velkých částí okupovaného Západního břehu Jordánu – život pod izraelskou kontrolou je obzvláště patrný v Betlémě, kde Izrael v roce 2002 vybudoval 8 m vysokou betonovou separační bariéru s deklarovaným cílem zastavit sebevražedné bombové útoky a atentáty (Izrael tvrdí, že se jedná o účinný odstrašující prostředek). Kultura, která zde od té doby vzkvétá, se však podobá bláznivým stylům tvorby v Havaně, Valparaisu nebo bývalém východním Berlíně: květina, která kvete v sutinách.

Mohlo by vás také zajímat:
– Je svět připraven na tento palestinský pokrm?
– Mohlo by se toto město stát novým Římem?
– Tajná palestinská zmrzlina, která se natahuje

Drzý britský umělec známý jako Banksy poprvé vystavil politické umělecké dílo v Betlémě v roce 2005: devět graffiti kreseb, které debutovaly na separační bariéře. V roce 2017 Banksyho přítomnost – a politiku – umocnilo otevření hotelu The Walled Off, butiku s devíti pokoji, který se díky výhledu na bariéru pyšní „nejhorším výhledem na světě“. Projekt začal jako pop-up, ale stal se pevnou součástí města a vyvolal nápor turistů, který se vyrovná historickému betlémskému kostelu Narození Páně – pokud ne co do počtu, tak určitě co do ohlasu na sociálních sítích. The Walled Off také hostí galerii místních umělců, provozuje muzeum věnované historii zdi a dvakrát denně pořádá prohlídky nedalekého palestinského uprchlického tábora Aida. Jeho zisky jdou na místní projekty.

„Komunikujeme se světem prostřednictvím kreativity,“ říká Wisam Salsaa, manažer hotelu. „Dáváme světu lekci, jak žít. Můžeme žít z ničeho, tvořit z ničeho.“

Poslední roky podle něj obzvlášť změnily pravidla hry.

„Když jste před pěti lety přišli do centra Betléma, vypadalo to tam jako v Afghánistánu. Nyní vypadá jako Havana. Jsou tu ženy v sukních nebo džínách a muži s náušnicemi,“ řekl. „V Gaze můžete protestovat, bojovat, nechat se zastřelit, zatknout… a stejně s tím vším nedosáhnete tolik jako s obrazem nebo básní. V tom je síla umění – nejen krása, ale i síla. Proniká do vaší lidskosti, do naší společné lidskosti.“

Banksy však betlémskou kulturní renesanci ani tak nevytvořil, jako spíš katalyzoval to, co už se hýbalo.

V Rewined, baru s vodními dýmkami poblíž uprchlického tábora Al Aza, vítá zákazníky řvoucí neonový žlutý nápis: طز, arabské slovo „tuz“, což znamená – v nejslušnějším překladu – „cokoli“. Ve společnosti Singer je podobný nápis v angličtině: „Mainstream? Ne, díky!“. A v Hosh Al-Syrian Guest House, romantickém hotelu z 18. století zastrčeném v zaprášené uličce v centru města, se jeho luxusní restaurace, která je určena pouze pro rezervace, jmenuje Fawda, což je arabský výraz pro „chaos“.

Ve všech těchto případech Betlémci přepisují svůj příběh tím, že si znovu přivlastňují a přivlastňují svůj nejistý, neklidný život.“Tuz“ má daleko k apatické rezignaci; je spíše odvážnou deklarací vytrvalosti spolu s chytrým vědomím jak toho, že umění je nejsvůdnější formou násilí, tak toho, že dobře žít je nejlepší pomsta.

Hnacím principem této renesance je sumud, palestinský koncept solidarity prostřednictvím hrdé, vytrvalé existence. Sumud je nedávný dramatický facelift, který dostala Hvězdná ulice, poutní cesta Marie a Josefa, když hledali místo v hostinci, který vdechl staleté ulici nový život a aktuálnost, včetně řady nových festivalů. Je to otevření umělecké galerie Bab idDeir v roce 2017 a její nedávná výstava fotografií hrdinů místní komunity. A jsou to ženy, které nosí pašované mapy Palestiny jako potisky šatů a vyzývají izraelské vojáky, aby je při konfiskaci strhli. Naďa Hazbunová, betlémská módní návrhářka, má řadu náušnic z olivového dřeva s arabskou kaligrafií se sumudem, včetně nápisů „Jsem svobodná“ a „Budu snít“.

Historicky jedním z nejbarvitějších projevů sumudu bylo, když Betlémci v letech 1980 až 1993, kdy Izrael zakázal používat černou, zelenou, červenou a bílou barvu – barvy palestinské vlajky – v jakémkoli umění „politického významu“ (kromě samotné vlajky zakázané od roku 1967), objímali melouny. V análech nenásilného protestu Gándhí slavně vyzval lidi, aby byli změnou, kterou chtějí ve světě vidět. Sumud naopak chce změnit svět jen tím, že je vidět.

„Nikam se nechystám,“ říká Dalia Dabdoub, majitelka společnosti Rewined. „Mám v plánu expandovat do Abú Zabí – do deseti let,“ dodala.

Tento druh protismyslné renesance je překvapivě běžný tam, kde lidé cítí, že jejich lidská práva jsou intenzivně omezována. V Melince, bývalém chilském vězeňském táboře, provozovali vězni každý týden cirkus. V Heart Mountain, americkém internačním táboře pro Japonce, zajatci shromažďovali a předváděli lidové tance Bon Odori.

Můžeme dělat věci jinak – lépe – a zcela palestinsky

V uprchlickém táboře Aida skutečně existuje cirkus, ale Betlém má také formální uměleckou vysokou školu, univerzitu Dar al-Kalima, která debutovala v roce 2006 jako komunitní vysoká škola a v roce 2013 byla otevřena jako univerzita. A přestěhování betlémské pobočky prestižní Národní hudební konzervatoře Edwarda Saida v roce 2012 vyvolalo díky četným koncertům místní oživení klasické hudby i angsty jazzu. V roce 2018 debutovala v arabském světě služba Spotify, která výrazně rozšířila publikum hiphopové skupiny Palestine Street, kterou založili dospívající chlapci v betlémském uprchlickém táboře Dheisheh, a také dívčí hiphopové skupiny Shoruq („východ slunce“ v arabštině), kterou v táboře vedli. Celosvětově uznávaní hudebníci – Elton John, Flea, Trent Reznor – dokonce svým způsobem nabízejí betlémské koncerty tím, že na dálku naprogramují samohrající klavír v hale hotelu Walled Off.

Ne že by všechno toto oživení bylo tak lyrické.

„Nemám jídelníček. Tvoříme v chaosu,“ řekl šéfkuchař Fawdy Fadi Kattan, který se vzdělával v Londýně a Paříži a každý den improvizuje menu na základě ranní návštěvy místních prodejců. Přesto dokáže vytvořit tak složitá jídla, jako je risotto z freekehu, hráškový krém s laban jameed (kozí sýr sušený solí) nebo čokoládové moelleux s pečenou hruškou a černým tahini krémem. „Může to být dobré. Může to být půvabné. A může to být v Betlémě,“ řekl. „Na Štědrý večer jsem tu měl židy a muslimy, kteří jedli vepřové. Můžeme dělat věci jinak – lépe – a naprosto palestinsky.“

Vrcholem palestinského terroir, jak říká Kattan, je akoub, oblíbená místní bylina. „Musí se sbírat a trhat z trní a samozřejmě má krátkou sezónu,“ řekl Kattan. „Její chuť je jemná, něco mezi artyčokem a chřestem. Namočila jsem ho ale do čokolády a podávala s neuvěřitelnou akoubovou pěnou. To je to, co myslím tím naprosto palestinské.“

Kamenem dohodil od autobusů plných Američanů, Brazilců, Britů, Chilanů, Filipínců, Italů, Korejců, Mexičanů, Nigerijců a Rusů, kteří zaplavili náměstí Manger, Kattan rozvedl výhody cestovního ruchu. „V Betlémě je zahraniční vliv už od dob Ježíše. Poutnictví a diaspora fungují oběma směry,“ řekl. „Ale my musíme být víc než jen pro poutníky.“

Oživení tedy spočívá v nalákání světských poutníků a čerpání z lidskosti Betléma víc než z jeho posvátnosti.

Otevřený Betlém, dokumentární film Leily Sansourové (která na projekcích rozdávala drzé betlémské pasy – první papeži Benediktu XVI.) z roku 2014, byl uveden na filmových festivalech po celém světě. Jeho kronika sedmi let změn v Betlémě zachycuje počátky probouzející se renesance, která je nyní v plném rozkvětu.

„Tak dlouho jsme bojovali za takových politických podmínek, že to vypadá, jako bychom jako duše regredovali, ztratili jsme, kdo jsme,“ říká Sansourová. „Umění nám vrátilo podstatu, učinilo naše životy opět podstatnými.“ Letos v létě spolu s Jacobem Norrisem, britským historikem se zkušenostmi s Betlémem, spouští Planet Bethlehem, digitální kulturní archiv, který živí nové oživení tím, že poskytuje historii a kontext pro globální diasporu Betlémců.

„Je to provinční město, které je už 150 let zapojeno do globalizace,“ řekl Norris. „Betlém byl v rámci Osmanské říše vždy jedinečný, od pevnosti římského katolicismu v 16. století přes globalizaci v 19. století až po současnost, kdy jeho jedinečnost spočívá v tom, že zeď protíná přímo centrum města.“

Setletá historie – i 20. století – samozřejmě znamená něco jiného pro Bisharu Salameha, dvaadvacetiletého manažera páté generace podniku Afteem, vyhlášené falafelové restaurace kousek od náměstí Manger. „Nemohli jsme vyjít ven,“ říká Salameh s odkazem na zákaz vycházení, který následoval po intifádě, jež skončila v roce 2005. „Prožili jsme stín intifády a teď jsme vstoupili do světla, do našeho vlastního světla.“

Předváděl sáčky za’ataru (bylinná směs s vysokým obsahem tymiánu) a ponožky, které obchod prodává s jasně zeleno-hnědým potiskem falafelů, a pokračoval: „V rámci okupace neděláme jen umění. Děláme umění o okupaci. Používáme umění, abychom se jí postavili. Nejsme vězni. Nejsme čísla. Máme duše. Tvoříme umění, kulturu, zábavu, jídlo, život. Dokonce i ve světě, kde je nám upírána základní stabilita.“

Zmínil se o Nakbě, což znamená „katastrofa“ a je to arabský termín pro vysídlení 750 000 Palestinců během války o vznik Izraele; s hrdostí poznamenal, že společnost Afteem byla založena v roce 1948, tedy v roce vzniku Izraele, kdy byla jeho rodina vyhnána z Jaffy.

„Nemáme kontrolu nad svou minulostí. Stalo se,“ řekl Salameh. „Kvůli izraelským omezením máme omezenou kontrolu nad svou budoucností. Takže jediné, co nám zbývá, je kontrolovat naši přítomnost, žít přítomností a růst v přítomnosti.“

Comeback Cities je seriál BBC Travel, který představuje málo známá hlavní města, je šampiónem městských outsiderů a opájí se úspěšnými příběhy měst, která změnila svůj osud.

Přidejte se k více než třem milionům fanoušků BBC Travel tím, že nám dáte lajk na Facebooku nebo nás budete sledovat na Twitteru a Instagramu.

Pokud se vám tento článek líbil, přihlaste se k odběru týdenního zpravodaje bbc.com s názvem „The Essential List“. Ručně vybraný výběr příběhů z BBC Future, Culture, Worklife a Travel, který vám bude doručen každý pátek do vaší e-mailové schránky.