O kýchání v Japonsku

V Japonsku nikdo neslyší, když kýchnete.

OK, slyší vás, jen nepropuknou ve spontánní modlitbu.

Ptala bych se: „Co se říká v japonštině, když lidé kýchají?“

Jak se to říká? Občas jsem jako možnost slyšel „odaiji ni“. Tak jsem každému, koho jsem přistihl při kýchnutí, řekl „odaiji ni“.

Po pravdě řečeno, v Japonsku nikdo na „atchoo!“ neřekne ani slovo. (nebo „hakušun!“). Proč by to dělali? Kýchnutí není otázka. Položil jsem otázku, takže si lidé museli představit odpověď.

Začal jsem říkat něco na půl cesty mezi „brzy se uzdrav“ a „tam, ale z Boží milosti jdu já“, dokud mě někdo neslyšel říkat to cizímu člověku ve vlaku.

„Tohle nedělej.“

Kýchnutí pryč
Ironií osudu je, že v Japonsku existuje slovo pro kýchnutí – くしゃみ, kushami – které se shoduje s historií anglické kýchací modlitby. Stejně jako my bychom kýchajícímu požehnali, abychom ho ochránili před zlým duchem, který by mohl vstoupit do jeho těla, Japonci by kýchnutí pojmenovali.

Nejmenovaný duch uvnitř kýchnutí by se mohl vrátit a pokusit se vás zabít. Lidé v okolí by proto prohlásili „vidíš smrt!“. (jako: „Ten člověk, kterého jsi právě vysmrkal, se jmenuje smrt!“), aby každý věděl, že se tam potlouká duch kýchnutí.

Pokud to zní směšně, no, Japonci to vzdali. Asi tak před sto tisíci lety.

Jsem Američan. Od kolébky mě obklopovala angličtina, vany ve stejné místnosti jako záchody a lidé, kteří kýchajícímu člověku řeknou „God Bless You“. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl jen tak nic neříkat.

Což je výzva života v zahraničí. Jak víte, co máte dělat, když ani nevíte, že něco máte dělat?“

Prostě se zeptejte

„tady jsou známé věci; jsou věci, o kterých víme, že je známe. Víme také, že existují známé neznámé; to znamená, že víme, že existují věci, které neznáme. Ale existují také neznámé neznámé – jsou věci, o kterých nevíme, že je neznáme.“
– ministr obrany Spojených států amerických Donald Rumsfeld

Jako cizinec v Japonsku jsem obdobou japonského návštěvníka Ameriky, který se neustále dívá na kýchnutí, aniž by ho rozpoznal jako transcendentní moment.

Jsou známé známé: Vím, že se musím uklonit a zout si boty, když jdu dovnitř. Existují známé neznámé: Vím, že nevím, jak se chovat na japonské svatbě nebo jak nahlásit, že mi ukradli kolo. U těchto věcí mohu požádat o pomoc.

Neznámé neznámé samozřejmě vyjmenovat nemohu. To je celá sféra japonských kulturních očekávání, o nichž nemám blahé tušení. To je japonský turista, který stojí vedle vás, když kýchnete, a reaguje trapným mlčením. Neví, že se od něj očekává, že něco řekne. A neví, že to neví. Není to jeho svět.

Můj pobyt v Japonsku samozřejmě zahrnuje víc než jen etiketu kýchání: Pracuji. Mám očekávání a povinnosti. Nemohu se na tyto povinnosti ptát, protože nevím, že existují.

Chci-li se vyhnout potížím, musím si představit všechny možné světy, prozkoumat důsledky svého jednání v každém z těchto světů a pak jednat. Teprve když jednám, zjistím, ve které realitě žiji.

Jsem v podstatě Schrödingerova kočka.

V myšlenkovém experimentu, který navrhl rakouský fyzik Erwin Schrödinger v roce 1935, je kočka umístěna do krabice s radioaktivní látkou a zařízením, které, pokud zachytí rozštěpenou částici, uvolní kladivo na lahvičku s jedem. Pak se do krabice vloží kočka a zapečetí se. V kterémkoli okamžiku může kladívko spadnout. (Ne, ve skutečnosti to neudělal.)

Kočka je uvnitř krabice a pravděpodobně ví, jestli je mrtvá. Nikdo mimo krabici to však neví. Buď máš v ruce mrtvou kočku, nebo ne. Vesmír se rozdělil na dvě samostatné cesty – v jedné se atom rozdělí a kočka zemře. Ve druhé ne.“

Někteří fyzikové tvrdí, že kočka je v jednom vesmíru živá a ve druhém mrtvá. Jen nevíte, ve kterém vesmíru žijete, dokud neotevřete krabici a neuvidíte.

To je můj život.

Jsem kočka.
Nikdy nevíte, jaké společenské nebo profesní faux pas si neuvědomujete a kdy ho můžete překročit, abyste vyvolali katastrofu.

Nevěděl bych například, že při posílání e-mailu v kanceláři by se měla jména v poli CC: řadit podle pořadí jejich hodnosti ve firmě a že když to neudělám, je to urážka. (V Japonsku to tak vlastně je).

Na takové věci je těžké se zeptat, protože pokud jste ve světě, kde kočka běhá po otevření krabice, neptáte se na tu mrtvou.

Když poruším nějaké pravidlo, většina lidí to shrne na to, že jsem potrhlý cizinec. Ale občas se někdo naštve: „Proč ses nezeptal, jak mají být uspořádána jména v poli CC?“

Máme se ptát, ale já ani nevím, kde ta pravidla jsou. Není možné uvažovat o každé neznámé neznámé.“

Neznámé neznámé
Vědět, že nevíš, je znakem chytráka, který dokáže uvažovat o vnějších možnostech. Jak řekl profesor sociální psychologie z Cornellu David Dunning v roce 2010 Errolu Morrisovi:

„Neznámá neznámá řešení pronásledují průměrné, aniž by o nich věděli. Průměrný lékař si není vědom diagnostických možností ani nikdy nezvažovaných způsobů léčby. Průměrný právník nerozpozná vítězný právní argument, který existuje. Lidé nedosahují svého potenciálu jako profesionálové, milenci, rodiče a lidé jen proto, že si nejsou vědomi možného.“

Nikdy nevíme, co neděláme tak dokonale, jak bychom mohli – nebo o kolik hůře. Ale v Japonsku, kultuře, kterou zdvořile nazvu „přísnou“, jsem často posuzován podle pravidel, o jejichž existenci nemám ani tušení.

Divíte se, proč jsem úzkostlivý.

Ahoj světe
Rodíte se se základním souborem návodů k obsluze, které vám předaly minulé generace: Vždycky jsem si říkal: „Hovno, jíst, rozhlížet se. Nic víc jsi jako hloupé dítě nedělal. Jádro DNA nakoplo ještě pár překvapení v pubertě a ve stáří. Po většinu času jsi ale odkázán sám na sebe.

Máš spoustu času na to, abys procházel rukama každý koberec, svými drobnými prstíky sbíral žmolky, kamínky a žaludy a strkal si je do nosu. Rodiče tě milují určitým způsobem, a tak se rozhodneš, že to vyzkoušíš, a na základě těchto zkoušek se rozhodneš, jaká bude láska.

Každý den začíná jako neznámá neznámá. Pak se ale začnete soustředit na známé neznámé. Vymyslíš novou sadu pokusů, jejichž cílem je jediné: získat to, co potřebuješ, aby sis mohl položit další otázku.

Dítě v Súdánu, jak asi tušíš, nemá potřebu přejíždět drobnými prstíky po koberci, a tak jeho hmat utváří hlína a tráva místo nylonu nebo bavlny a pračky.

Váš svět se zužuje – říká se tomu „soustředění“ – a nemusíš si vždy všímat barev listí nebo podivností všech těch papírů, které máš vyplnit. Pohybuješ se světem, hodně ti toho uniká, ale hodně toho děláš.

Celé dětství trávíš tím, že bělíš možné na praktické, a pak se ti říká dospělý.

Dokud se nepřestěhuješ do Japonska.

Mrtvý plus živý nad čtvercovou tratí 2
Takže jak se žije v kultuře, kde je všechno neznámá neznámá, kde nikdy nevíte, jak se jmenuje kýchnutí?“

Chci zhruba parafrázovat kodaňskou interpretaci z kvantové mechaniky:

Niels Bohr vyřešil paradox Schrödingerovy kočky tím, že řekl: Hej, kočka není mrtvá ani živá, dokud není pozorována. Musíš otevřít krabici a zjistit, jestli jsi kočku zabil. Dokud to neuděláte, je to všechno jen teorie.

Bohr je stejný jako ti staří pověrčiví Japonci, kteří pojmenovali kýchnutí: Když někdo všude vyvrhne hromadu částic, měl bys to raději vidět. Raději na to ukažte a vykřikněte to: „Ty jsi smrt!“

Podobně budu občas vystaven naštvané blahosklonnosti japonských spolupracovníků, kteří ode mě očekávají, že budu žít podle japonských zvyků a filozofií, myšlenek, o kterých si jen těžko dovedou představit, že nejsou univerzální.

Tak se učím: Buďte tím, kým jsem, buďte upřímní a vážní, a pak otevřete krabici a doufejte v to nejlepší. Člověk doufá, že kočka přežila a že kýchnutí nikoho nezabilo. Člověk doufá, že se nikdo neurazí, nebude požadovat vaši výpověď a nebude se vám vyhýbat na večírcích. Ale pak alespoň víte trochu víc o tom, v jakém světě žijete.

Každý rok teoretičtí fyzikové na celém světě zabijí tisíce teoretických koček při myšlenkových experimentech. Zjistěte, jak můžete pomoci, když „lajknete“ This Japanese Life na Facebooku.

.