Příběh Alana Krasheskyho, který v deset hodin neuslyšíte – Chicago Magazine

Detektivové vyslaní do Krasheskyho rezidence, klasického řadového domu ve Philadelphii na Smedley Street v severní části města, našli jeho pětatřicetiletou manželku Reginu, dočasně upoutanou na invalidní vozík kvůli zranění pánve souvisejícímu s porodem. (Novinové zprávy ji vždy popisovaly jako „invalidu“.) Zeptali se Reginy, zda se její téměř šestnáctiletý manžel někdy předtím při práci setkal s lupiči. Řekla jim, že ano. Jen několik týdnů předtím, než byl zabit, Adolph Reginu informoval, že na jedné ze svých cest v západní Filadelfii „zfackoval“ někoho, kdo se ho pokoušel okrást. Zástupce vedoucího prodeje v závodě Bond Bread v Západní Filadelfii vyprávěl reportérovi, co mu Adolph, veterán z druhé světové války, který měřil téměř dva metry a vážil 190 kg, jednou řekl: „Jediný způsob, jak se někdo dostane k mým penězům, je zabít mě.“

„Vždycky jsme na všechno tvrdě pracovali,“ řekl Regina listu Philadelphia Bulletin. „Je ironií osudu, že ho zabil někdo, kdo chtěl něco za nic.“ Noviny pořídily fotografii manželů Krasheskových krátce po Adolfově vraždě. Regina, sedící na invalidním vozíku, drží malého Alana. Obklopují je jeho šestiletý bratr James a dospívající sestry Lynette a Regina. Zděšený výraz ve tváři vdovy vyjadřuje dezorientovanost ženy, která se jako náhle osamělý rodič začíná vyrovnávat s nejistou budoucností.

„Přemýšlela jsem o tom: Jaké to bylo v té domácnosti?“ Krashesky říká. „Jsem v té domácnosti čtyřměsíční dítě. Nedokážu si ani představit, jaké to je starat se o takové dítě, když se vám rozpadne celý svět kolem vás a vy máte ještě tři další děti. Moje matka byla ze žalu úplně mimo – mimo sebe. Měla pocit, že ji okradli o život, který s ním měla. Když ho zabili, byla nenapravitelně zničená. Nikdy se z toho nevzpamatovala.“

Kdysi energická Regina se po Adolfově smrti stala utlumenou a tichou a trpěla záchvaty deprese. „Byla na tom špatně,“ vzpomíná Reginin 79letý bratr Walter Janusky, bývalý státní policista, který žije v Mount Carmelu v Pensylvánii. „Nedokážu najít všechna ta hrozná slova, kterými bych to popsal. Bylo to víc než hrozné.“

Na začátku května 1961, více než dva měsíce po Adolfově vraždě, policie učinila v případu zdánlivě zásadní zlom. Policisté na filadelfském předměstí Lansdowne zatkli dva čtrnáctileté chlapce, Lincolna Tabba a Mosese McDuffieho, a také osmnáctiletého mladíka. Tři filadelfští teenageři vedli policii na čtyřkilometrové honičce z Lansdowne na předměstí Upper Darby v ukradeném autě. Policisté na vozidlo vypálili 11 střel, než sjelo ze silnice a narazilo do telefonního sloupu.

Při výslechu se Tabb podle policistů přiznal, že se pokusil přepadnout obchod ve své čtvrti, a z nějakého důvodu o tom mluvil jako o „práci s Bond Bread“. Toto přeřeknutí podle policie vedlo k tomu, že se Tabb a McDuffie přiznali k účasti na vraždě Adolpha Krasheskyho. V novinách se objevily fotografie obou mladíků spolu s dechberoucími zprávami o tom, jak Tabb vyťukal přiznání na psacím stroji s jedním zápěstím připoutaným k židli. „Chlapec se přiznal k vraždě chlebodárce“, hlásal titulek na titulní straně listu Philadelphia Inquirer 8. května 1961. Tabbova krátká výpověď začínala takto: „Všechno to začalo, když jsem chtěl nějaké peníze, abych si mohl koupit něco na sebe. Chtěl jsem loupit, ne ‚ZABÍJET‘. nechtěl jsem pustit kladivo Mrzí mě, že jsem tomu člověku vzal život. Kdybych tomu člověku mohl vrátit život, udělal bych to.“ List Inquirer uvedl, že Tabb a McDuffie si původně vytipovali pojišťovacího agenta, kterého chtěli ten večer přepadnout, ale když se nedostavil, rozhodli se teenageři místo toho Adolpha okrást. Při prohlídce domu v západní Filadelfii, kde Tabb žil se svou matkou, byla údajně nalezena „zipová pistole“ – primitivní, ale funkční střelná zbraň sestavená z pistole na hraní, izolepy a gumiček -, kterou vyšetřovatelé považovali za vražednou zbraň.

McDuffie nebyl nikdy souzen, ale Tabb byl stíhán za vraždu prvního stupně. Regina se zúčastnila soudního procesu, který trval pouhých osm dní v listopadu 1962. „Chtěla spravedlnost. Stalo se to pro ni posedlostí,“ říká Krashesky. „Ale spravedlnosti se nikdy nedočkala, protože její manžel se už nevrátil.“ Porota shledala Tabba vinným z vraždy druhého stupně, za což mu hrozil maximální trest 10 až 20 let. Tabbův právník, filadelfský obhájce a významný představitel občanských práv Cecil B. Moore, však podal žádost o nový proces, což odstartovalo dlouhou bitvu u soudu.

Státní obhajoba proti Tabbovi se opírala o něco, co Moore považoval za falešné přiznání. Tvrdil, že mladistvý byl zbaven jídla a spánku a také toho, co Nejvyšší soud Pensylvánie později nazval „pomocí nebo radou přátelské dospělé osoby“. Slyšení v roce 1963 dospělo k závěru, že Tabbovy výpovědi na policii neměly být předneseny před porotou. Nakonec byl nařízen nový proces a v roce 1971, deset let po Adolfově vraždě, byl Tabb tentokrát shledán nevinným.

„To ji zabilo,“ říká Krashesky o své matce. „To, že lidé, které osobně cítila jako zodpovědné za to, že připravili jejího manžela o život, vyvázli bez trestu – to ji přivádělo k šílenství.“

Dlouho předtím, než soudní kolotoč pohřbil víru Reginy Krasheskyové v právní systém, vražda jejího manžela rodinu nesmírně zatížila. Když byly Alanovi čtyři roky, Regina ho naložila do rodinného auta a vydala se na dvouhodinovou cestu do Hershey v Pensylvánii. Učinila těžké rozhodnutí zapsat ho na Milton Hershey School, internátní školu, kde by se mu dostalo bezplatného vzdělání až do 12. třídy. Domov a škola, kterou v roce 1909 založil čokoládový magnát Milton S. Hershey, se nejprve starala o osiřelé chlapce a později, když tam byl Krashesky, o chlapce „sociálně osiřelé“ kvůli chudobě nebo jiným okolnostem. (Dnes je instituce koedukovaná.) „Uvědomila si,“ říká Krashesky, „že už prostě nemá prostředky na to, aby se o mě adekvátně postarala.“

Dnes si vzpomíná, jak ho vysadili v „domově ve stylu ranče, kde jsem nikoho neznal“. Matka ho oblékla do seersuckerového oblečku. Krátce po svém příjezdu nacházel toto oblečení roztrhané v koši na hadry. Jako dítě nevěděl, proč jsou ty cáry tak zdrcujícím nálezem; nyní chápe, že symbolizovaly život, který poznal, roztržený na kusy. „Neuvěřitelně se mi stýskalo po domově,“ vzpomíná Krashesky na své první dny v Hershey. Ale protože byl novým studentem, nesměl tři měsíce vidět svou matku. Když ho Regina konečně mohla navštívit, byla zarmoucená, když slyšela, jak o ní syn mluví neosobně jako o „paní“.

„Bylo to pro ni těžké,“ říká Janusky o rozhodnutí své sestry. „Hodně toho prožila. Byla to celá kombinace věcí – její finance, zdraví, starosti o děti.“ Januský si myslí, že to bylo těžké. Krasheskyho starší bratr už byl zapsán na jinou internátní školu ve Filadelfii, která přijímala děti z neúplných rodin s nízkými příjmy. Později se k Alanovi připojil na Hershey.

„Můj bože, nikdy, nikdy jsem jí nevyčítal, že se rozhodla tak, jak se rozhodla,“ říká Krashesky. „Vůbec to nebylo sobecké rozhodnutí. Hleděla na mé nejlepší zájmy – i když jako dítě jsem to tak tehdy možná nevnímal. A určitě byly chvíle, kdy jsem si říkal: ‚Ježíšmarjá, jen mě vezmi domů! Protože škola sama o sobě je – jak to říct? No, není to domov. Pořád je tam samozřejmě touha po tom, co by mohlo být, myslím, a to je být v tradičnějším, normálním prostředí, vyrůstat v rodině, víte?“

Každý z Hersheyho studentských domovů obvykle ubytovával 16 chlapců a dohlížel na něj rodičovský pár. V prostředí panoval řád a disciplína. Studentům byly přidělovány domácí práce podle věku. Drhli záchody, vysávali koberce, utírali prach z nábytku, pomáhali připravovat jídlo, myli nádobí. Téměř každý aspekt každodenního života byl regulován, od toho, co si chlapci oblékali, až po to, kdy jedli.

„Každý, kdo tam byl, tam měl nějaký smutný příběh a spousta z nás, včetně mě, k tomu měla špatný vztah. Je opravdu snadné mít pocit: Rodiče mě tady odkopli. Rodiče mě nechtěli,“ říká Larry Jackson, který se s Krasheskym seznámil po jeho příchodu do školy v roce 1972, kdy oba nastoupili do sedmé třídy, a svého kamaráda poznal pod přezdívkou Krash. Jacksonův otec, seržant ve Fort Dix během války ve Vietnamu, zemřel mladý a jeho matka, stejně jako Krasheskyho matka, cítila, že Hershey je pro jejího syna nejlepší volbou. „Myslel jsem si, že mě matka nenávidí a že musím být opravdová nula a potřebuje se mě zbavit. Tohle Krash nikdy, nikdy neměl. Jeho přístup byl: Jsem tady, udělám z toho to nejlepší. Tohle by mi mohlo připravit budoucnost, pokud využiji všeho, co mi bylo nabídnuto.“

Louise Swartzbaughová, která v Hershey učila na druhém stupni, vzpomíná na sedmiletého Alana jako na „velmi bystrého chlapce“: „Rozhodně to nebyl žádný průšvihář. Byl velmi ochotný spolupracovat a byl ideálním žákem, jakého byste ve třídě chtěli mít.“ Jednoho dne ho Swartzbaugh pozoroval, jak kreslí složitá, krásná letadla, což často dělal ve volném čase, a on oznámil své učitelce, že chce být pilotem. „Až budeš pilotem,“ řekla mu, „chci, aby ses sem hned vrátil a vzal mě na projížďku ve svém letadle.“ Škola se na něj podívala a řekla mu, ať se vrátí. V roce 1998, dvacet let poté, co Krashesky absolvoval Hershey, od něj Swartzbaugh dostal dopis. Vysvětloval jí, že se nestal pilotem, ale přesto chce, aby se s ním svezla letadlem. V příloze byl šek vystavený na částku, která by jí stačila na cestu do Londýna, města, které vždycky chtěla navštívit. „Seděla jsem tam,“ říká, „a plakala jsem.“

K areálu Hershey patřilo několik mléčných farem. „Ráno jste vstávali a shrabávali hnůj, krmili krávy, starali se o telata a v létě nakládali seno. A samozřejmě dojit krávy,“ vzpomíná Krashesky. „Nenáviděl jsem to. Nesnášel jsem to.“ Když se mu naskytla příležitost, jak se z té dřiny na dvoře vymanit, skočil po ní. Hersheyští studenti jazzové kapely nebo sboru bydleli v domě vzdáleném od farmy. Krasheskymu se ve druhém ročníku podařilo dostat do obou skupin, a to díky svému slibnému saxofonu a fenomenálnímu barytonu.

O jarních prázdninách sbor objížděl autobusem severovýchod, koncertoval na školních shromážděních a ubytovával se u místních obyvatel. Při zastávce v malém městečku Dushore v Pensylvánii byl Krashesky přidělen do domu dívky jménem Cathy, která byla členkou středoškolské studentské rady, jež koncert organizovala. Cathyinou nejlepší kamarádkou byla Colleen Merrittová. Krashesky a Colleen si snadno rozuměly. Myslel si, že je „rozkošně roztomilá“. Jí zase imponovaly jeho „úžasné způsoby“. Na koncertě, když se členové sboru během písně „Hi, Neighbor“ rozešli do uliček, aby se zapojili do publika, Krashesky vyčlenil Colleen (dodnes si pamatuje její broskvové šaty) a zazpíval jí. Po představení na ni a Cathy Krashesky narazil na chodbě. Zeptal se na Cathyinu adresu a pak nastoupil do autobusu a odjel z města. Colleen byla zklamaná. Nedlouho poté však Krashesky poslal Cathy děkovný dopis. Požádal v něm o Colleeninu adresu. První z mnoha Krasheskyho dopisů Colleen měl deset ručně psaných stran, přední i zadní stranu. Nakonec spolu začali chodit a v roce 1982 se vzali.

„Colleenina rodina se k Alanovi chovala velmi vstřícně a on se v podstatě poměrně brzy, dávno předtím, než se vzali, stal součástí její rodiny,“ vzpomíná Jackson. „Colleenin otec Ray se k Alanovi choval stejně jako ke všem svým dětem, a to mu opravdu pomohlo přizpůsobit se normálnějšímu životu.“

Colleen souhlasí. „Nevím, jestli předtím věděl, o co přichází,“ říká, „ale myslím, že jakmile se stal součástí mé rodiny a viděl naše pevné pouto, uvědomil si to.“

Po celých 13 let v Hershey s ním matka udržovala pravidelný kontakt a navštěvovala ho každý měsíc, tak často, jak to škola dovolovala. „Brávala mě ven a chodili jsme na večeře,“ říká Krashesky. „Takže to nebylo tak, že bych neměl žádnou komunikaci.“ Během léta dávala škola studentům měsíční dovolenou, kterou si mohli vzít po částech nebo najednou. Protože Regina pracovala, obvykle ve firemním mzdovém oddělení, trávil s ní syn tento čas často doma. Příležitostně spolu jezdili na výlety. Když bylo Alanovi 12 let, vzala ho matka s bratrem na 15denní výlet po Evropě, do Anglie, Francie, Švýcarska a Itálie. „Měla radost ze života,“ říká Krashesky. „V mnoha ohledech ve mně vzbudila touhu cestovat.“

Když dospěl, Krashesky se začal zajímat o svého otce, muže, kterého znal jen z fotografií a rodinných historek. Začal se také více zajímat o okolnosti jeho smrti a podrobnosti soudního případu. „Moje matka o tom nemluvila snadno. Nechtěla věřit ničemu, co by se dalo o případu zpochybnit,“ říká Krashesky. „Když jsem s ní o tom mluvil, vždycky to vypadalo, že se to točí v kruhu, v kruhu hněvu a zloby, ze kterého nemohla uniknout. Sakra, kéž by to dokázala. Přál bych si, aby ji z toho někdo, koho potkala a s kým měla vztah, vytáhl. Bylo to jako temný mrak. A to se s ní táhlo celý život.“ Regina měla v průběhu let milostné vztahy, ale znovu se nevdala. Zemřela v roce 2001 na komplikace způsobené Alzheimerovou chorobou. „Nikdy se přes to nepřenesla. Nikdy se přes něj nepřenesla,“ říká Colleen. „Zůstala kvůli tomu zahořklá až do smrti.“

Jako středoškolák projevil Krashesky zájem o žurnalistiku. Psal do školního časopisu a působil jako redaktor ročenky. Byl také aktivní v divadle a bylo mu řečeno, že jeho hlas by se dobře hodil pro rozhlas, médium, pro které měl hlubokou slabost. Středoškoláci v Hershey měli povoleno poslouchat rádio před spaním. „V létě AM vlny přeskakovaly atmosféru,“ vzpomíná. „A jak jsem tak vytáčel, mohl jsem se dostat do Chicaga, takže jsem mohl poslouchat vysílání WCFL z Marina City. Říkali: ‚Z Marina City v Chicagu! Chicago bylo hodně, hodně daleko. Nikdy v životě jsem tam nebyl. Vzpomínám si, jak jsem si říkal: To je super. Byl jsem bizarně okouzlen tím, jak někdo někde může mluvit v rádiu nebo v televizi a okamžitě se to dostane k lidem domů.“ Usmívá se. „Je to kouzelné.“