Případ Brown v. Board of Education nezačal tak, jak si myslíte

Když národ slaví 65. výročí přelomového případu Brown v. Board of Education, je tento případ často připomínán jako případ, který „navždy změnil běh amerických dějin“.

Ale příběh tohoto historického případu Nejvyššího soudu, jak plánuji ukázat ve své připravované knize „Černoši proti Brownovi: The Black Anti-Integration Movement in Topeka, Kansas, 1941-1954“, je mnohem složitější než velmi nepřesný, ale často opakovaný příběh o tom, jak soudní proces začal. Příběh, který se často vypráví, je takový, že – jak se uvádí v této zprávě – případ začal Oliverem Brownem, který se snažil zapsat svou dceru Lindu do Sumnerovy školy, čistě bílé základní školy v Topece poblíž domu Brownových. Nebo že Oliver Brown byl „odhodlaný otec, který vzal Lindu Brownovou za ruku a zapsal se do dějin“.

Jak ukazuje můj výzkum, tento příběh je v rozporu se dvěma velkými historickými ironií případu Brown v. Board. První ironií je, že Oliver Brown byl ve skutečnosti neochotným účastníkem případu u Nejvyššího soudu, který měl být pojmenován po něm. Podle různých Topekanů, jejichž vzpomínky jsou zaznamenány v Brownově sbírce orální historie v Kansaské státní historické společnosti, musel být Oliver Brown, zdrženlivý muž, ve skutečnosti přesvědčován, aby se pod žalobu podepsal, protože byl novým pastorem v církvi, která se nechtěla zapojit do desegregačního soudního procesu vedeného Topeka NAACP.

Druhou ironií je, že z pěti místních desegregačních případů, které v roce 1953 předložil Nejvyššímu soudu Fond právní ochrany NAACP, byl Brownův případ – formálně známý jako Oliver Brown a spol, v. Board of Education of Topeka a další – nakonec přinesl širokou pozornost městu, kde se mnoho černochů skutečně bránilo školní integraci. Tento ne zrovna malý detail byl zastíněn způsobem, jakým je případ prezentován v historii.

Černošský odpor proti integraci

Ačkoli desegregace škol mohla symbolizovat rasový pokrok pro mnoho černochů v celé zemi, v Topece tomu tak prostě nebylo. Ve skutečnosti většina odporu proti snahám NAACP o desegregaci škol v Topece vycházela od černošských občanů Topeky, nikoli od bělochů.

„Od bělochů jsem nic nedostala,“ vzpomínala Leola Brown Montgomeryová, manželka Olivera a matka Lindy. „Řeknu vám, že tady v Topece jsme na rozdíl od jiných míst, kde tyto případy vyvolali, nedostali žádné výhrůžky“ od bělochů.

Před Brownovým případem byli černí Topekané zapleteni do deset let trvajícího konfliktu kvůli segregovaným školám, který začal soudním procesem týkajícím se topečských nižších středních škol. Když školní rada v Topece v roce 1941 zadala průzkum veřejného mínění, aby zjistila podporu černochů pro integrované nižší střední školy, 65 % černošských rodičů se studenty nižších ročníků podle zápisu školní rady uvedlo, že dávají přednost čistě černošským školám.

Separate but equal

Další vráskou na čele příběhu je skutečnost, že čtyři čistě černošské základní školy ve městě – Buchanan, McKinley, Monroe a Washington – měly prostředky, vybavení a učební plány srovnatelné s bělošskými školami v Topece. Školská rada v Topece se skutečně držela normy „oddělený, ale rovný“, kterou stanovil případ Plessy v. Ferguson z roku 1896.

I Linda Brownová vzpomínala na čistě černošskou základní školu Monroe, kterou navštěvovala, jako na „velmi pěkné zařízení, které bylo velmi dobře udržované“.

„Vzpomínám si, že materiály, které jsme používali, byly kvalitní,“ uvedla Linda Brownová v rozhovoru v roce 1985.

Tím byla žaloba v Topece jedinečná mezi případy, které Fond právní ochrany NAACP spojil a v roce 1953 předložil Nejvyššímu soudu. Černošské školní děti v Topece nezažily přeplněné třídy jako ve Washingtonu, D.C., ani nebyly vystaveny chátrajícím školním budovám jako v Delaware nebo Virginii.

Zatímco černošští rodiče v Delaware a Jižní Karolíně žádali své místní školní rady o autobusovou dopravu, školní rada v Topece poskytla autobusy pro černošské děti dobrovolně. Školní autobusy v Topece se staly ústředním bodem stížnosti místní NAACP na rovný přístup kvůli počasí a cestovním podmínkám.

Kvalitní vzdělání tehdy „nebylo problémem,“ vzpomínala Linda Brownová, „ale byla to vzdálenost, kterou jsem musela urazit, abych toto vzdělání získala.“

Dalším unikátním rysem topeckých veřejných škol bylo, že černošští studenti chodili jak do čistě černošských základních škol, tak do převážně bělošských středních a vysokých škol. Tato skutečnost představovala další výzvu pro desegregační tažení topecké NAACP. Přechod ze segregovaných základních škol na integrované nižší a vyšší střední školy byl tvrdý a odcizující. Mnozí černí Topekané vzpomínali na otevřený i skrytý rasismus bílých učitelů a správců. „Nebyly to základní školy, co mě potopilo,“ řekl Richard Ridley, černošský obyvatel a absolvent střední školy v Topice, který maturoval v roce 1947, v rozhovoru pro Brown Oral History Collection v Kansas State Historical Society. „Byla to střední škola.“

Černých učitelů si vážil

Hlavním důvodem, proč černí Topekané bojovali proti desegregačním snahám místní NAACP, bylo to, že oceňovali oddanost černošských pedagogů svým studentům. Černošští obyvatelé, kteří se stavěli proti školní integraci, často hovořili o rodinném prostředí v čistě černošských školách.

Sama Linda Brownová chválila učitele na své alma mater, základní škole Monroe, za to, že mají vysoké nároky a dávají svým žákům „velmi dobré příklady“.

Černošští učitelé se ukázali být mocnou silou proti místní NAACP. „Máme tady v Topece situaci, kdy se černošští učitelé násilně staví proti našim snahám o integraci veřejných škol,“ napsala tajemnice pobočky NAACP Lucinda Toddová v dopise celostátní NAACP v roce 1953.

Černošští zastánci čistě černošských škol používali řadu otevřených i skrytých taktik, aby podkopali snahy členů NAACP. Tyto taktiky zahrnovaly lobbování, navazování kontaktů, společenskou ostrakizaci, slovní výhrůžky, vandalismus, zasílání obtěžující pošty, zastrašující telefonáty, odhaluje Brown Oral History Collection.

Národní kancelář NAACP však nikdy nedocenila jedinečné problémy, kterým její místní pobočka čelila. Topeka NAACP se potýkala s náborem žalobců, přestože agitovala od dveří ke dveřím.

Významným problémem bylo také získávání finančních prostředků. Skupina si nemohla dovolit právní služby svých advokátů a z 5 000 dolarů potřebných na předložení případu Nejvyššímu soudu USA vybrala pouze 100 dolarů.

Nezáviděné dědictví

Historie nakonec nebude na straně většiny černošské komunity v Topece. Malá kohorta místních členů NAACP nadále prosazovala desegregaci, i když stála v rozporu s většinou černých Topekanů.

Lindu Brownovou a jejího otce si možná budeme pamatovat jako tváře případu Brown v. Board of Education. Ale bez houževnatosti a vynalézavosti tří místních členů NAACP – jmenovitě Daniela Sawyera, McKinleyho Burnetta a Lucindy Toddové – by k žádnému případu Brown v. Board of Education of Topeka nedošlo.

Skutečný příběh případu Brown v. Board možná nezaujme veřejnost tak jako příběh devítileté dívky, která „vyvolala případ, jenž ukončil segregaci na veřejných školách v Americe“. Přesto je to pravda, která se skrývá za mýtem. A zaslouží si, aby byl vyprávěn.

Poznámka redakce: Dřívější verze tohoto článku vyšla v časopise The Conversation 30. března 2018.