Přístup APIE v ošetřovatelství
Written by Raymond H.
Úvod
Současná ošetřovatelská praxe je rozmanitá a náročná oblast. Sestry se stále více podílejí na komplexním rozhodování, protože se jejich role ve zdravotnickém systému rozšiřuje (Cherry a Jacob, 2016). V pozadí každého ošetřovatelského rozhodnutí je potřeba identifikovat zdroj problému a následně vytvořit vhodný přístup k řešení tohoto problému. Na pomoc při rozhodování se sestrám doporučuje přijmout rámce nebo modely řešení problémů a plánování péče (Johansen a O’Brien, 2016). Přístup posuzování, plánování, realizace a hodnocení, známý také jako APIE (Yura a Walsh, 1967), je běžně používaným přístupem k plánování péče v ošetřovatelské praxi. Tento přístup podporuje systematický a důsledný přístup k péči o pacienta a zahrnuje holistický pohled na proces péče. Cílem tohoto příspěvku je zhodnotit jednotlivé složky APIE a přístup jako celek s ohledem na ošetřovatelskou praxi.
Posouzení
První fází APIE je „posouzení“, které zahrnuje důkladnou analýzu prezentujících stížností a celkové výpovědi jednotlivého pacienta (Hill, 2015). Proces posuzování nepředstavuje výčet prezentujících problémů, ale systematičtější integraci kvantitativních a kvalitativních údajů. Kvantitativní údaje zahrnují fyziologický stav pacienta, včetně běžných pozorování (teplota, hmotnost, krevní tlak, puls) a specifičtějších hodnocení, jako je fyzikální vyšetření a interpretace vyšetření (Lewis et al., 2016). Zatímco samotné kvantitativní údaje mohou napovědět, jaká je diagnóza pacienta, holistická povaha ošetřovatelské péče vyžaduje zohlednění subjektivní pohody a kvalitativních aspektů pacienta, včetně představ, očekávání a obav. Ty by měly být zjišťovány, aby poskytly základ pro uklidnění pacienta nebo řešení potřeb emocionální a psychologické podpory již na počátku konzultace (Hill, 2015).
Proces posuzování lze považovat za základní součást plánování péče o pacienta a tvoří hlavní fázi sběru dat v interakci sestra-pacient (Lewis et al., 2016). Sestry používají ke sběru dat řadu technik a přístupů, včetně odebírání anamnézy, vyšetření a objednávání vyšetření, které mohou být podkladem pro rozhodovací proces. Proto lze úvodní fázi APIE považovat za platný přístup ke shromažďování údajů, které slouží jako podklad pro plánování péče o konkrétního pacienta.
Plánování
Pouze po dokončení systematické a komplexní fáze hodnocení je možné věnovat se efektivnímu plánování péče. Plánování zahrnuje formulaci vhodných intervencí a strategií k řešení aktuálního problému s ohledem na biologické prvky stavu i preference pacienta (Doenges et al., 2016). Plánování péče by navíc mělo zahrnovat jasné stanovení cílů, aby bylo zajištěno, že plán může být úspěšně realizován. Tyto cíle by měly být zaměřené na pacienta, zaznamenatelné, pozorovatelné, direktivní, srozumitelné, důvěryhodné a časově omezené s ohledem na dostupné zdroje (Hayes a Llewellyn, 2010).
Plánování v rámci přístupu APIE zaměřeného na řešení problémů však může být omezené bez zohlednění dalších modelů ošetřovatelství, včetně modelu životních aktivit podle Ropera, Logana a Tierneyho (1985) a modelu sebepéče podle Orema (1985). Tyto modely poskytují hlubší kontext pro uplatňování zásad APIE a zohledňují nutnost vytvářet plánování péče zaměřené na pacienta a cíle, které jsou dosažitelné a měřitelné s ohledem na stav pacienta (Flagg, 2015). Stejně tak by plánování mělo zohledňovat schopnost pacienta sebeobsluhy, která je zásadním aspektem každodenního fungování a pohody (Orem, 1985). V souladu s tím mají sestry povinnost podporovat a propagovat pacienty v činnostech sebepéče a měly by tyto činnosti usnadňovat, kdykoli je to možné, jako součást procesu plánování péče.
Plány péče by měly obsahovat vysoce strukturované a jasné fáze a kroky, které lze podniknout k dosažení určitého cíle a které mohou pacienti, sestry a další ošetřovatelé podle potřeby sledovat (Blais et al., 2006). Sestry mohou do rozhodování v tomto bodě zapojit i další členy ošetřovatelského týmu, aby maximalizovaly potenciální přínos pro pacienta. Kromě toho lze pro optimální přístup k plánování využít kombinaci osobních zkušeností a pokynů založených na důkazech, což naznačuje, že sestry musí při formulování vhodných cílů péče uplatňovat kritické myšlení a kombinaci intuice a pokynů (Blais et al., 2006).
Realizace
Stejně jako ve fázi plánování vyžaduje realizace vhodných plánů péče nejen vstupy sestry, ale i pacienta. Sestry musí zajistit, aby opatření potřebná k řešení potřeb pacienta byla vhodná a proveditelná, včetně přímého provádění intervencí a případného předání pacienta do specializované péče (Locke a Latham, 2013). Přístup APIE se však přesněji zaměřuje na roli intervencí vedených sestrou a přehlíží význam podpůrných rolí sester v průběhu procesu realizace.
Kromě intervencí vedených sestrou by pacienti měli být podporováni a vzděláváni v oblasti podpory sebepéče (Wilkinson a Whitehead, 2009). Kromě toho je třeba pečlivě zvážit dostupné zdroje a podporu, aby bylo zajištěno, že plán péče je vhodný pro konkrétního pacienta a jeho prostředí (např. nemocniční nebo komunitní prostředí). Samopéče sahá od jednoduchého úkonu, kdy si pacient sám spravuje své léky, až po složitější procesy, kdy je pacient zodpovědný za identifikaci symptomů a změny životního stylu/chování. Rada pro ošetřovatelství a porodní asistenci (2018) zveřejňuje kodex pro sestry, který zahrnuje roli sestry při podpoře sebepéče citlivým a soucitným způsobem. Proto, aby bylo zajištěno dodržování standardů praxe a profesních kodexů chování, by měl proces implementace v rámci systému APIE vyvažovat potřebu terapií vedených sestrou a strategií na podporu individuální pohody a zplnomocnění v oblasti sebepéče.
Přístup APIE k řešení problémů navíc zdůrazňuje potřebu vhodné implementace plánu, ale pro poskytování individualizované péče je třeba zvážit širší role sestry a pacienta. To zahrnuje základní složky respektu a důstojnosti pacienta, které by měly být vždy zachovány, stejně jako poskytování kulturně citlivé péče (NMC, 2018). Sestry, které jsou soucitné a berou ohled na jiné kultury a přesvědčení pacientů, totiž s větší pravděpodobností navážou silné terapeutické vztahy, které prokazatelně podporují dodržování léčebných plánů a zlepšují výsledky (Hagerty a Patusky, 2003).
Vyhodnocení
Přístup APIE vrcholí vyhodnocením realizace plánu péče, které je nezbytné pro zajištění splnění cílů péče a zároveň umožňuje úpravu plánu péče v případě, že potřeby zůstávají nesplněny. Tento proces hodnocení byl původně koncipován jako jednorázové hodnocení během sledování pacienta nebo kontroly vedení, ale vyvinul se v rozsáhlejší proces monitorování terapie a úpravy intervencí v průběhu času (Barrett et al., 2014). Je třeba konkrétně zvážit dosažení cílů péče a vhodnost těchto cílů v budoucích epizodách péče na základě faktorů pacienta a faktorů sestry.
Proces hodnocení však není pouhým procesem klinické revize, ale lze jej považovat za klíčový aspekt celkového profesního rozvoje sestry a klíčový proces učení (Barrett et al., 2014). Reflektivní praxe je totiž stále více uznávána jako zásadní pro profesi sestry a umožňuje odborníkům rozvíjet silné stránky a zaměřit se na slabé stránky v péči o pacienty (Redmond, 2017). Proces hodnocení tedy umožňuje praktikům zapojit se do individuálního plánování péče o pacienta i do profesního rozvoje na základě reflexe dosud poskytnuté péče.
Rozšíření a zdokonalení přístupu APIE v praxi
Přestože je přístup APIE základním aspektem řešení problémů v současné ošetřovatelské praxi, je zřejmé, že pro optimalizaci poskytování péče jednotlivým pacientům je nezbytné využití dalších modelů a postupů. Někteří autoři navíc naznačují, že přístupu APIE prospívá rozšíření pojmů a zahrnutí dalších oblastí (Hill, 2015). Rozšíření přístupu APIE například zahrnuje využití dalších fází zpřesňování a průběžného sledování plánování péče, což jsou důležité doplňky k přístupu řešení problémů, které uznávají význam managementu chronických onemocnění v současné praxi.
Někteří autoři navíc prosazují zahrnutí fáze rozhodování po posouzení, která formalizuje potřebu vypracovat plán na základě všech dostupných důkazů, a to jak kvantitativních, tak kvalitativních (Lumbers, 2018). Dosažení vhodné diagnózy má také tu výhodu, že umožňuje jasnou komunikaci o povaze plánovací fáze napříč více profesními skupinami a může pacientovi poskytnout vodítko ohledně jeho budoucích potřeb péče.
Přístup ASPIRE do značné míry nahradil APIE a zahrnuje posuzování, systematickou ošetřovatelskou diagnózu, plánování, provádění, opětovnou kontrolu a hodnocení (Lumbers, 2018). Tento přístup bude sestrám všeobecně znám a zdůrazňuje význam systematického přístupu k diagnostice a opětovné kontrole procesu realizace před hodnocením. Rozšíření APIE lze považovat za zdokonalení, která slouží pouze k rozšíření základní struktury řešení problémů, jež je tomuto přístupu vlastní. Proto přístup APIE nebo ASPIRE zůstává základním prvkem klinického rozhodování v současné ošetřovatelské praxi.
Závěr
Shrnem lze říci, že přístup APIE zůstává běžně používaným a racionálním přístupem k plánování péče v ošetřovatelské praxi. Každá fáze APIE je opodstatněnou součástí ošetřovatelského procesu a může přispět k efektivnímu rozhodování. Často je však nutné používat ošetřovatelské modely, které doplňují přístup APIE k řešení problémů, aby byla zajištěna holistická pohoda a přístup k péči zaměřený na pacienta. Proto lze APIE považovat za cenný nástroj v kontextu širších ošetřovatelských modelů, který usnadňuje plánování péče a rozhodování.
Barrett, D., Wilson, B., & Woodlands, A. (2014). Plánování péče: Průvodce pro sestry. London: Routledge.
Blais, K., Hayes, J. S., Kozier, B., & Erb, G. L. (2006). Profesionální ošetřovatelská praxe: Concepts and perspectives. New York: Pearson/Prentice Hall.
Cherry, B., & Jacob, S. R. (2016). Současné ošetřovatelství: Issues, trends, & management. London: Elsevier Health Sciences.
Doenges, M. E., Moorhouse, M. F., & Murr, A. C. (2016). Příručka ošetřovatelské diagnostiky: plánování, individualizace a dokumentace péče o klienta. New York: FA Davis.
Flagg, A. J. (2015). Úloha péče zaměřené na pacienta v ošetřovatelství. Nursing Clinics, 50(1), 75-86.
Hagerty, B. M., & Patusky, K. L. (2003). Reconceptualizace vztahu mezi sestrou a pacientem. Journal of Nursing Scholarship, 35(2), 145-150.
Hayes, S., & Llewellyn, A. (2010). The Care Process (Proces péče): Assessment, Planning, Implementation and Evaluation in Health and Social Care [Posuzování, plánování, realizace a hodnocení ve zdravotnictví a sociální péči]. Adelaide: Reflect Press.
Hill, R. (2015). Posuzování, plánování, realizace a hodnocení (APIE). Základy ošetřovatelské praxe. London: Routledge
Johansen, M. L., & O’brien, J. L. (2016). Rozhodování v ošetřovatelské praxi: analýza pojmů. Nursing Forum, 51(1), 40-48
Lewis, S. L., Bucher, L., Heitkemper, M. M., Harding, M. M., Kwong, J., & Roberts, D. (2016). Medical-Surgical Nursing-E-Book (Lékařsko-chirurgické ošetřovatelství – elektronická kniha): Assessment and Management of Clinical Problems, Single Volume. London: Elsevier Health Sciences.
Locke, E. A., & Latham, G. P. (Eds.). (2013). New developments in goal setting and task performance [Nový vývoj v oblasti stanovování cílů a plnění úkolů]. London: Routledge.
Lumbers, M. (2018). Přístupy k vedení a řízení změn v NHS. British Journal of Nursing, 27(10), 554-558.
Rada pro ošetřovatelství a porodní asistenci (2018). Kodex pro sestry a porodní asistentky. London: NMC
Orem, D. E. (1985). Koncepce sebepéče o rehabilitačního klienta. Rehabilitation Nursing, 10(3), 33-36.
Redmond, B. (2017). Reflexe v akci: Developing reflective practice in health and social services [Rozvoj reflektivní praxe ve zdravotních a sociálních službách]. London: Routledge.
Roper, N., Logan, W. W., & Tierney, A. J. (1985). The elements of nursing [Prvky ošetřovatelství]. Edinburgh: Churchill Livingstone.
Wilkinson, A., & Whitehead, L. (2009). Vývoj konceptu sebepéče a důsledky pro sestry: přehled literatury. International Journal of Nursing Studies, 46(8), 1143-1147.
Yura, H., & Walsh, M. B. (Eds.). (1967). The nursing process: assessing, planning, implementing, and evaluating; the proceedings of the Continuing education series conducted at the Catholic University of America, March 2 to April 27, 1967. New York: Catholic University of America Press.
.