Přečtěte si rozhovor se sedmnáctiletou Britney Spears: ‚Oh My Goodness, These Guys Are, Like, Old‘

Před dvěma desetiletími „… Baby One More Time“ byl nový singl a Britney Spearsová byla další mladou zpěvačkou, která doufala, že se sveze na rychle stoupající vlně teenagerského popu. V době, kdy píseň stoupala v hitparádách po celém světě, se právě sedmnáctiletá vycházející hvězda vydala na propagační návštěvu Kanady, kde se „One More Time“ nakonec dostala na první místo.

Během této návštěvy na začátku roku 1999 jsme se sešli k rozhovoru v hotelovém pokoji v Torontu. Vypadala jako každá středoškolačka; byla přátelská, zdvořilá, trochu tichá a velmi milá – zdaleka ne jako zaklínačka s krajtou, kterou jsme viděli jen o pár let později, natož jako zkušená bavička, která se v únoru vrátí do Las Vegas na další rezidenci.

V následujícím rozhovoru je pro ni sláva úplně nová: Mluví o tom, jak křičela, když se poprvé slyšela v rádiu – tento týden je to asi 20 let, co vyšel první singl -, o osamělosti na turné, o zvýšeném uznání fanoušků (včetně přílišné pozornosti jistého staršího muže) a o tom, jak si zvyká být na pódiu a na očích veřejnosti. Její odpovědi, které jsme pro přehlednost lehce upravili, poskytují vzácný pohled na superhvězdu na samém počátku jejího vzestupu.

Pamatuješ si, kde jsi byla, když jsi poprvé slyšela „… Baby One More Time“ v rádiu?
Byla jsem doma a právě jsem vystoupila z letadla. Bylo to tak zvláštní, protože jsme zrovna nastoupili do auta, zavřel jsem dveře a najednou to zaznělo. Bylo to tak ohromující, že jsem začala křičet. Ale bylo to fakt super.

A teď se to hraje úplně všude. Plánuješ za tou deskou vyrazit na turné?
Jo, určitě. Právě teď jsem na turné s ‚Nsync a doufám, že v červenci budu taky na turné.

Jak ses dal dohromady s nahrávací společností Jive?
Měl jsem v New Yorku právníka na zábavu, protože když jsem byl hodně mladý, tak jsem se zúčastnil konkurzu do Mickey Mouse Clubu, ale byl jsem moc mladý. Tak mi místo toho castingový režisér řekl, abych jel do New Yorku, a když jsem tam jel, tak jsem se setkal s tím právníkem z oblasti zábavy. A po dvou letech jsem se znovu přihlásil na konkurz do Mickey Mouse Clubu a dva roky jsem tam dělal a pak jsem se vrátil domů a byl jsem zase normální dítě. A pak jsem si řekl: „Víš, chtěl bych se vrátit do zábavního průmyslu.“ Tak jsem poslal právníkovi, co se zabývá zábavou, kazetu, kde zpívám, a nějaké fotky a on to poslal do Jive Records a oni se mnou podepsali smlouvu.

Co na té kazetě bylo?
Byla to „I Have Nothing“ od Whitney Houston.

Bylo to ve stylu karaoke?
Ne, ne, šel jsem do malého nahrávacího studia. A pak jsem musel jít do vydavatelství, aby mě opravdu slyšeli zpívat.

A cappella?
Jo, zpíval jsem. Byly to trochu nervy, protože jsem zvyklá zpívat před velkými davy, a když jsem tam přišla, sedělo tam deset výkonných lidí a zírali na mě. Říkala jsem si: „Panebože, já prostě zavřu oči a udělám to nejlepší, co umím.“ A pak jsem si řekla: „To je v pořádku. A zpívala jsem a díkybohu mě podepsali.

Očividně tě rodina velmi podporuje.
Ano, jsem jim moc vděčná, protože mě podporovali od samého začátku. Prostě vědí, že miluju zpívání a že to je to, co jsem vždycky chtěla dělat, takže za mnou od začátku stoprocentně stojí.

Pamatuješ si na první písničku, kterou jsi zpívala?
Zpívala jsem na vysvědčení ve školce: „What Child Is This.“ (Co je to za dítě?) Je to křesťanská píseň a byla to moje první píseň, kterou jsem zpívala skutečně na pódiu. Jedna z mých prvních písní, kterou jsem opravdu zpívala před publikem, byla, myslím, asi „Wind Beneath My Wings“ od Bette Midler.

Měla jsi někdy trému?
Když jsem byla doma … společnost, se kterou jsi, a publikum, to je moje rodné město, takže se na jevišti cítím opravdu dobře. Ale ve skutečnosti, když jsem byl na turné, na jednom z mých prvních vystoupení s ‚Nsync, musím přiznat, že jsem byl opravdu nervózní. Předskokany jsem viděl na koncertu Backstreet Boys v New Yorku, fanoušci tam byli kvůli Backstreet, takže když předskokani vystoupili, někdy skandovali jméno Backstreet. Říkala jsem si: „Panebože, to se mi doma nestává.“ A tak jsem si říkala: „To se mi nestává. Byl jsem opravdu vystresovaný, ale prostě jsem vylezl na pódium a udělal to nejlepší, co jsem mohl, a dopadlo to opravdu dobře. Takže po prvních vystoupeních jsem se cítila opravdu dobře. Místo nervozity to byla dobrá energie.“

Stává se ti, že tě oslovují mladé dívky s prosbou o autogram a chtějí vědět, jak ses dostal k hudbě?“
Když někam přijdu, jsou opravdu, ale opravdu moc milé a příjemné. Říkají: „Milujeme tě“ a podobně. A dostávám spoustu e-mailů s otázkou: „Jak jsi začal?“ a já jim to vysvětluji.

Odpovídáš sám na e-maily od fanoušků?
Některé z nich. Došlo to tak daleko, že jsem jich hodně dělal hned na začátku, asi před čtyřmi nebo pěti měsíci. Pak to začalo být trochu zahlcující a už to nešlo. Takže teď dělám takový jeden e-mail a posílám ho všem. Ale snažím se. Na některé dopisy určitě odepisuji, protože jsou opravdu moc milé a přijde mi moc hezké, že si ve svém dni udělají čas a řeknou mi, že mě naprosto obdivují. Je to opravdu lichotivé.

Dělala jsi to někdy jako dítě?“
Vlastně, když jsem byla mladší, nikdy jsem nikomu nepsala, ale opravdu jsem obdivovala Whitney Houston. Myslela jsem si, že je všechno, a Janet Jacksonová, panebože. Ale nikdy jsem od nich nedostal autogram, protože jsem se s nimi nikdy nesetkal.

Poznávají tě na ulici?“
Občas ano, ale není to nijak ohromující. Je to na úrovni, kdy je to v pořádku. Neleze mi to na nervy. Je to v pohodě.

Kdo napsal písně na tvé album? Napsal jsi nějaký text?
Ne, nenapsal jsem žádný materiál, který je na albu. Ale napsal jsem píseň, která bude na B-straně druhého singlu „Sometimes“ a jmenuje se „So Curious“ (Tak zvědavý).

Chcete napsat další?
Jistě. Když jsem poprvé podepsal smlouvu, snažili jsme se najít, jaký materiál potřebuju, snažili jsme se začít, ale po šesti měsících, kdy jsem si opravdu začal uvědomovat, že musím začít psát, už bylo tak trochu pozdě. Většinu písní na album už měli vybranou. Takže na poslední chvíli jsem jednomu z mých producentů, se kterým jsem si opravdu blízká, Ericovi , řekla ,,Mám tuhle písničku a mám ji v hlavě a chci zjistit, jestli bychom ji mohli zkusit udělat, tak jsme ji vystřihli a vydavatelství se opravdu líbila.“

Jak se připravuješ na turné?“
Když jsem byla mladší, jezdila jsem hodinu cesty od místa, kde bydlím, a nějakou dobu jsem chodila na taneční a každý rok jsem měla recitál. A když jsem byla v New Yorku, chodila jsem do Off-Broadway Dance Center. Může tam chodit každý. Stačí si vzít třídu, na kterou vaše schopnosti stačí. A odtamtud jsem získala zkušenosti.

Představení, které děláte pro ‚Nsync, a to, které plánujete dělat v létě, máte nějakého choreografa?
Někoho jsme si pozvali a vytvořil choreografii k písním. Dělali jsme to dva týdny.

Máte stylistu?
Někoho jsme měli, ale tak nějak jsem to převzal já: „Tohle chci. Chci vypadat takhle.“

Co jste chtěli za šatník?
Musíte mít něco, v čem se cítíte dobře, protože když máte pocit, že vypadáte dobře, na pódiu se to opravdu projeví. Chtěla jsem něco opravdu lichotivého. Mám dva různé outfity: Jedny jsou stříbrné a jedny černé, jsou sametové a jsou to opravdu vypasované kalhoty. Ten stříbrný je crop top a ten černý je crop top, ale má rolák. A ten černý má přes sebe fluorescenční žlutou a ten stříbrný je prostě stříbrný, ale nejdřív mám přes sebe takové velké věci a vypadám jako jedna z tanečnic, ale jsou na suchý zip, takže jakmile začnu zpívat, tak mi to stáhnou a mám pod tím něco jiného.

Vzbuzuješ teď větší pozornost kluků?“
Jo, vlastně jo. Měla jsem vystoupení ve Filadelfii a říkala jsem si: „Panebože.“ To je fakt. Byla jsem tak vyvedená z míry, protože to byla rozhlasová show ‚Nsync a byla tam spousta kluků a všichni čekali venku. Bylo to jako: „Panebože, ti kluci jsou jako staří.“

Jak staří? Osmnáct nebo devatenáct?“
Ne, tak čtyřiadvacet – jako staří, a já jsem si říkal: „Panebože, to není dobrý.“ A tak jsem si říkal: „To není dobrý. Bylo to docela děsivé. A vlastně jeden chlap přišel ke mně domů, když jsem byla doma. Díky bohu, že jsem nebyla doma sama. Bylo to tak divné, protože zaparkoval asi půl bloku od mého domu a šmejdil po mně. A zeptal se mojí mámy: „Můžu se s ní seznámit?“. A máma na to: „Ona teď nemá čas,“ protože jsem byla vyděšená, zvlášť když jste ve čtvrťáku na střední škole. Kdybyste jeli tak daleko – on asi dvě hodiny ode mě -, tak byste s sebou někoho vzali, ne? Už jsem se viděla, že kdyby tam byl někdo, koho naprosto obdivuju, a já bych vůbec uvažovala o tom, že tam pojedu, vzala bych s sebou pár kamarádů. Takže to, že to udělal on, mě úplně vyděsilo.

Seděl s tebou někdo a řekl ti, co máš dělat, kdyby se takové situace staly nebezpečnými?
Ne, vlastně ne. Mám někoho, kdo se mnou cestuje, a ten je vždycky ve střehu. Nepotřebuji osobního strážce ani nic podobného.

Ty teď nemáš přítele?
Ne, nemám. Měla jsem přítele, ale prostě to nevyšlo.

Kde bydlíš?
Sídlím v New Yorku. Bydlí tam se mnou přítel nejlepší kamarádky mojí mámy. Funguje to opravdu dobře, je báječná. Nevím, co bych si bez ní počala. Je to osamělé, cestování a všechny ty hotelové pokoje. Někdy má člověk opravdu hodně práce a je to opravdu šílené a je báječné mít tam někoho, s kým si může o všem popovídat.

Musí být velký rozdíl mezi Kentwoodem a New Yorkem. Líbí se ti tam?“
Musím se přiznat, že ze začátku se mi tam nelíbilo, protože jsem byla strašně zahlcená. New York je jako cizí země sama o sobě. První dva týdny jsem byla rozhozená, ale trvalo to a po tak dlouhé době, co jsem tam byla, se cítím jako doma. Mám to tu moc ráda. Je to prostě věkem, ve kterém jsem, protože je tam spousta energie a nakupování je úžasné a našla jsem si tam přátele. Ze začátku jsem nikoho neznala a bála jsem se.“

Alanis Morissette byla v pubertě popová umělkyně, ale když zestárla, úplně změnila směr. Vidíte se později v novém směru?“
Chci zpívat. Chci se soustředit na svou hudbu. Z dlouhodobého hlediska bych se opravdu ráda věnovala herectví a zkusila se do toho pustit. Jsem opravdu spokojená s tím, co dělám teď, ale za čtyři roky bych určitě chtěla mít rodinu a děti a usadit se. Ale teď ano, tohle je rozhodně to, co chci dělat.