PEZ Talk: ANDY HAMPSTEN

Rozhovor s bývalým šampionem: V době, kdy se peloton chystá na start Giro d’Italia 2020, hovoříme s Andym Hampstenem, jediným jezdcem z USA, který vyhrál italskou Grand Tour. Hampsten se stal hrdinou Gira 1988, když se probojoval sněhovou bouří na Gavii, aby nakonec získal konečné celkové vítězství. Ed Hood vám přináší celý příběh.

Jedním z nejinspirativnějších jezdců z USA 80. a počátku 90. let byl Andy Hampsten. Muž z Ohia si v tichosti budoval kariéru, šel si svou vlastní cestou a střádal velká vítězství. Vítěz Gira, etapová vítězství na Grand Tour, vítězství v Romandii, Suisse a Galicii… Seznam by mohl pokračovat.

Andy Hampsten; jméno štíhlého Severoameričana je synonymem pro tři velké cyklistické počiny: zisk maglia rosa v „té“ zasněžené etapě na Giru 1988; poté celkové vítězství v závodě – a jeho velkolepé vítězství v etapě Alpe d’Huez na Tour de France v roce 1992. PEZ ho zastihl, aby s ním probral další vrcholy i pády jeho kariéry a nezapomněl ani na slavné dny z let 88 a 92.

PEZ: V mládí jsi byl specialistou na týmovou časovku, na kontě máš dvě medaile z juniorského mistrovství světa.
Andy Hampsten: V mládí jsi byl něco jako specialista na týmovou časovku: V té době byl reprezentačním trenérem juniorů Eddie B. – Borysewicz – který pocházel z Polska a ve východní Evropě panovala škola, že TTT je závod, ve kterém se vyhrává, takže jsme hodně trénovali TT a TTT. Tehdy se závodilo na 75 kilometrů; v roce 1979 jsme byli v Argentině třetí za Ruskem, v tom týmu byl Greg Lemond, v roce 1980 jsme byli druzí v Mexiku, opět s Ruskem jako vítězi.

PEZ: Rychle do roku 1985 a vy jste vyhrál etapu Gira za 7-Eleven, když jste měl měsíční smlouvu?
Jo, jezdil jsem ve Státech za Levis a dostal jsem měsíční smlouvu, abych jel Giro se 7-Eleven, tehdy se takové věci daly dělat. To vítězství mi přineslo hodně pozornosti a vzpomínám si, jak mi Greg Lemond říkal, že musím opustit americké závody a závodit v Evropě.

PEZ: A v tom roce bylo také pěkné vítězství v Kolumbii?
Ano, „Gran Caracoal de Montana“, série čtyř závodů pro vrchaře – jeden jsem vyhrál a celkově. Pokud jste dosáhli vysokých bodů v bodovací klasifikaci Vuelty, Gira a Tour, dostali jste pozvánku. Já jsem dostal pozvánku po jízdě na Giru; k bodům získaným v Kolumbii přidali body za horské závody, které jsi vyhrál na Grand Tour, a já jsem vyběhl jako celkový vítěz.

PEZ: A bylo tu vítězství na horské TT Memoriálu Nenciniho v Itálii před Lejarettou a Saronnim – kvalitními borci.
Když jsem se vrátil do Itálie se 7-eleven na mistrovství světa v Montellu, hledali jsme závody, které bychom mohli jet v rámci přípravy, a dostal jsem pozvánku; bylo zábavné ten závod vyhrát.

PEZ: La Vie Claire v roce 86; Lemond, Hinault, Bernard Tapie v čele.
Ano, fantastické, „tým snů“. Můj první rok tam byl velmi dobrý, vítězství ve švýcarské Tour, čtvrté místo a nejlepší mladý jezdec na Tour de France. Přestěhoval jsem se do Švýcarska, abych byl blízko našemu trenérovi Paulu Koechlimu. Brzké výsledky nebyly důležité, na jaře jsem jel Tour of Baja v Mexiku, pak jsem jel Dauphine; v Evropě byla zima, a zatímco jsem získal třetí místo v etapě, nebylo jisté, že pojedu Tour de France. Na Suisse Tour jsem měl opravdu dobré týmové kolegy, Guida Winterberga a Nikkiho Ruttimanna. Večer před prologem jsem s nimi byl v hotelu; před velkými závody jsem byl vždycky hodně nervózní a během sezony jsem se nedotkl ani kapky alkoholu – ale oni mě přemluvili, abych si dal panáka, a to mě uklidnilo. V prologu jsem odstartoval brzy a zajel nejrychlejší čas, ale na nic jsem nemyslel, protože přede mnou byla ještě stovka kluků. Šlapal jsem zpátky do hotelu, dal si sprchu, podíval se na televizi a pořád jsem vedl, pomyslel jsem si: „No, Greg a Bernard ještě dojedou, takže mě porazí.“ A pak jsem se vrátil do hotelu. Když jsem si sušil vlasy, díval jsem se, jak Greg dojíždí, ale můj čas nepřekonal, a tak jsem si pomyslel – „Bernard mě určitě porazí“. Ale nepřekonal a já musel naskočit zpátky na kolo a šlapat do cíle na slavnostní vyhlášení vítězů. Řekl bych ale, že mi k vítězství v GC v tom závodě hodně pomohl Bernard – ale to jsem se dostal do týmu na Tour.

PEZ: A ty jsi byl nejlepší mladý jezdec na Tour ’86 uprostřed občanské války v týmu.
Jo, to byl docela zážitek – a samozřejmě skvělý pro fanoušky na silnici. Hinault byl lídr, ale měl pomoci Gregovi vyhrát; byli jsme naivní a mysleli si, že tuhle dohodu dodrží – ale on zaútočil a připravil Grega o pět minut. Byla to velmi vypjatá situace, ale skvělý zážitek. Byl jsem vlastně domestik, protože jsem byl třetí v pořadí za Gregem a Hinaultem, ale v posledních dnech závodu se mi jelo velmi dobře a skončil jsem celkově čtvrtý a nejlepší mladý jezdec.

PEZ: Po pouhém roce jsi opustil tým a přešel jsi do 7-eleven, ze kterého se stala Motorola – proč jsi přeskočil?
Paul Koechli opustil tým a založil vlastní tým Weinmann a Jean Francois Bernard byl novou „bílou nadějí“ v týmu – všechno to bylo velmi napjaté. Tým 7-eleven mi učinil dobrou nabídku a měl DS, kterému jsem věřil, Mikea Neela. Tým se vyvíjel, zpočátku jsme netrénovali dost vážně, ale přijali jsme lidi jako Dag-Otto Lauritzen a Sean Yates, kteří nám opravdu ukázali, jak se má pracovat. Sean byl zkušený profesionál a říkal nám, jak se věci mají dělat. Myslím, že jsme v té fázi byli jen kovbojové.

PEZ: Ale přesto jste v roce 1987 znovu vyhráli Okolo Švýcarska?
Měli jsme těžký start, týden předtím bylo mistrovství USA a všichni jsme byli trochu jet lagged. Suisse bývá trochu chaotická, je to vážný závod a my jsme se po prvních několika etapách rozhodli, že bychom se měli opravdu soustředit a v dalších etapách si vést lépe.

PEZ: A v roce 88 nešlo jen o Giro, že ne – byla tam i etapa Mont Faron v Paříži-Nice?
Toto vítězství na Mont Faron bylo moje nejranější velké vítězství; po našem belgickém tažení jsem vždycky dostal bronchitidu. Pak jsem jel Romandii a Suisse; dobře jel i Raul Alcala, který vyhrál etapu v Trentinu, takže v týmu byla skvělá atmosféra, když jsme šli do Gira se dvěma lídry a lovili výsledky. Pár dní před etapou na Gavii jsem byl druhý v etapě, pak jsem vyhrál etapu, když se ohlédnu zpátky, tak jsem letěl – pak jsem vyhrál horskou časovku poté, co jsem převzal dres. Na etapu na Gavii jsem čekal, myslím, že se na ní nezávodilo 30 let. Přátelil jsem se s bývalým vítězem Gira a italskou legendou Giannim Mottou a ten mi řekl; „na Gavii můžeš to Giro vyhrát, v šedesátých letech se říkalo, že to bylo těžké stoupání, ale v moderní cyklistice je to ‚jen další stoupání‘, ale oni nemají ponětí, jak těžká ta etapa ve skutečnosti je.“ Dal jsem do té etapy všechno a opravdu jsem trpěl. Ale byli jsme připraveni, naše vedení vědělo, co můžeme očekávat – bude sněžit, ale ne ledovatět a průsmyk bude udržován sněžnými pluhy. Tým zašel do místních lyžařských obchodů a nakoupil vše, co vypadalo teple, měl jsem na sobě neoprenové rukavice.

Každý jezdec měl mušelín plný příjemných věcí; kterou si oblékli kilometr před vrcholem – většina týmů měla pro každého jezdce jen „brašnu do deště“, ale ta obvykle obsahovala jen igelitovou pláštěnku a jezdci sami rozhodovali, co dál. My jsme byli připraveni lépe. V cíli jsem byl ve stavu vzteku a šoku, třásl jsem se jako kotě, dlouho trvalo, než jsem se zahřál v týmovém autě, které bylo zaparkované 50 metrů za cílem. Chvíli jsem brečel, uklidňoval se a rozcvičoval – byl jsem naštvaný, protože mi nikdo neřekl, co se děje; Breukinck vyhrál etapu a já na něj ztrácel sedm sekund, ale jaká byla celková situace? Bylo to pět minut před příjezdem Chioccoliho v růžovém dresu a já byl lídrem závodu. Byl to sen – pak začali přicházet moji týmoví kolegové a slyšeli, že jsem v růžovém. . .

PEZ: A vy jste dvakrát vyhrál „kultovní“ mega kopcovitý závod Subida Urkiola v Durangu v Baskicku?
Ano, bývalo to den po klasice v San Sebastianu, která opisovala velký okruh přes spoustu kopců. Nebyl to závod, který bys nazval „řízeným“, pole se prostě bělí, dokud jich nezůstane jen pár. Byl to velký závod pro baskické fanoušky, jsou tak znalí sportu – vědí o všech všechno!“

PEZ: V roce 89 bylo na Giru také pódium.
Ano, byl jsem třetí, ale okolnosti byly proti mně, protože jedna z velkých horských etap byla zrušena – nějaká politická odplata kolem Mosera, Fignona a Giupponiho.

PEZ: Zdálo se, že ti v roce ’90/’91 trochu ‚spadl‘ palmarès?
Byl jsem zdravý, po obvyklém nachlazení a zánětu průdušek na jaře jsem se vyléčil, ale bylo to stále těžší; jezdci jezdili rychleji. Celé to období jsem měl stejného lékaře/trenéra, Maxe Testu, a dělali jsme stejné testy jako obvykle a mé výsledky byly konzistentní. Bylo to ale období, kdy se člověk musel těžce rozhodovat – bylo zřejmé, že se něco děje, a já byl v něčem, co by se dalo nazvat „farmaceutickou nevýhodou“.

PEZ: Sezóna 1992 nebyla jen o L’Alpe, vyhrál jsi i celkově Romandii.
Romandie byl můj „domácí“ závod, vyhrál jsem ten rok královskou etapu, sólo; tým mě velmi dobře vedl do stoupání a připravoval mi věci. Dobře jsem jel i rovinatou časovku v mé rodné vesnici, tu vyhrál Indurain před Bortolami a Mottetem – před časovkou jsem byl vždycky nervózní, ale když padla vlajka, rozhodl jsem se ten den prostě bavit.

PEZ: L’Alpe?
Nikdy jsem nevyhrál etapu na Tour a rozhodl jsem se, že je čas nějakou vyhrát. Zlom nastal na Croix Fer, což bylo o něco dřív, než bych si přál, ale nechtěl jsem, aby to dospělo k nějakému velkému taháku na L’Alpe. Dával jsem si pozor, abych pořád jedl a pil, a Eddy Merckx, který nás ten rok sponzoroval, za mnou přišel do auta, aby si se mnou promluvil. Eddy byl skvělý, v roce 89, když měl tým otravu jídlem a já skončil až osmdesátý, mi jen řekl: ‚Zítra je další den. …

Ale tenkrát řekl: ‚Pět kilometrů před cílem tvrdě zaútoč!‘ To jsem také udělal; ale jak tvrdě mám jít? Pořád jsem jedl a pil a ty poslední kilometry byly zábavné. Když vyhrajete etapový závod, je to spíš pocit úlevy na konci, ale když vyhrajete takovou etapu, je to bezprostřední a prostě taková zábava. Byl to jeden z nejoblíbenějších momentů mé kariéry.

PEZ: ’93 a další vítězství v ‚kultovním‘ španělském závodě, Tour of Galicia.
Měli jsme dobrý mladý tým a v královské etapě mi hodně pomohl Sean Yates; Noel Dejonckheere, náš DS, měl s sebou svého bratra, který rekognoskoval finále této etapy. Bylo tam malé stoupání a pak velmi záludná slušná cesta do základny velkého stoupání, řekl, že bychom měli zaútočit na tu slušnou cestu. To jsme také udělali a všechny jsme nachytali na švestkách – Sean to odnesl a já se držel na smrtelné posteli. Někdy se za ním prostě nedalo jet, ve sjezdech byl tak rychlý.

PEZ: Katalánsko a Romandie – stupně vítězů v roce 94.
Ten rok jsme měli jako společného lídra Alvara Mejiu, velmi talentovaného Kolumbijce, v roce 93 byl čtvrtý na Tour de France a v roce 94 vyhrál Route du Sud. Já jsem v roce ’94 Tour nejel.

PEZ: V sezoně ’95 jste odešel z Motoroly do Banestu – proč?
V Motorole jsme vždycky jezdili pro toho, kdo jel nejlíp, ale věci se přikláněly k tomu, že „všechno pro Lance“ a mně se nelíbily posuny, které jsem viděl. V té době už jsem se smířil s tím, že Tour nikdy nevyhraju, a rozhodl jsem se přesunout jinam.

PEZ: Banesto?
Miguel a Prudencio Indurain byli skvělí kluci, a pokud byl Miguel na závodě, který jste jeli, pak byly věci neuvěřitelně dobře zorganizované. Ale pokud nebyl, pak to bylo řízení „z ruky“ a velmi špatné. Ten rok byl zklamáním – vzpomínám si, že jsme jeli etapu, která končila v Segovii, to je domov Pedra Delgada, ten už byl v důchodu a přijel navštívit mého spolubydlícího. Povídali jsme si a vzpomínám si, jak říkal: „Tým není takový, jak by sis představoval, že?“. Ale bylo dobré si to vyzkoušet; ta zkušenost byla důvodem, proč jsem šel poslední rok do malého týmu US Postal.

PEZ: Jako Skot se musím zeptat, jaký byl Brian Smith jako týmový kolega?
Brian, jo, je sranda ho vidět na Eurosportu. Byl velmi, velmi oddaný, chtěl se učit, před závody býval vzrušený a nervózní – měl opravdu rád chaos v závodech, kdy člověk nevěděl, co se bude dít dál. Byl to dobrý parťák do týmu a tenhle aspekt závodění, neznámo, ho opravdu vzrušoval.

PEZ: Dosáhl jsi všeho, co jsi chtěl?
Nelituji, nikdy jsem nevyhrál Tour, ale vyhrál jsem Giro a viděl tolik umístění. S odstupem času si přeji, abych byl trochu uvolněnější. Když jsem byl mladý, byl jsem ve stoupáních velmi rychlý, dokázal jsem se rychle dostat do brejků. Ale abyste mohli jezdit etapové závody, musíte pracovat na vytrvalosti a časovce a já tu rychlost ztratil. Když se ohlédnu zpět, Max Testa mě velmi dobře vedl, ale zatímco do pěti hodin mi to šlo, šesti-, sedmihodinové závody mi nevyhovovaly. A řekl bych, že jsem na sebe vždycky vyvíjel větší tlak než tým.

PEZ: A život v těchto dnech?
Dělím svůj čas mezi Colorado a Itálii; Na jaře a na podzim jezdím v Itálii na kole přes Gavii, pokud je hezké počasí, a jezdíme v Toskánsku a na jihu – krásná příroda. A doma v Coloradu hodně lyžuju. Pro mé děti je dobré poznávat různé kultury. …

# S díky Andymu za jeho čas a za to, že mně a mému kamarádovi Johnnymu poskytl jeden z nejlepších dnů našeho života na L’Alpe v roce 1992. #