Na léčbu úzkostné neurózy nebo panické poruchy pomocí inhibitoru zpětného vychytávání serotoninu není nikdy pozdě | RegTech
Lékařská anamnéza
Pacientovi bylo 30 let, když byl v roce 1954 hospitalizován pro úzkostnou neurózu. Od 20 let věku se u něj postupně objevovala nervozita s nadměrnými obavami a úzkostí, podrážděnost, únava a nespavost. Byly to však jeho záchvaty úzkosti nebo panické ataky, které vedly k hospitalizaci. Během prvních týdnů v nemocnici měl přibližně tři záchvaty denně. Nejdominantnějšími příznaky během těchto záchvatů bylo bušení srdce, dýchací potíže s pocitem dušení, sevření hrdla, mdloby nebo závratě s pocitem, že omdlí. Během pobytu v nemocnici podstoupil léčbu dávkováním inzulínu a narkózu, avšak bez jakéhokoli efektu.
Po propuštění z nemocnice pacient brzy zjistil, že velmi účinnou léčbu mu poskytuje alkohol. V následujících letech užíval alkohol jako lék proti úzkosti a byl schopen v tomto období dokončit své vzdělání v oboru automechanik a oženit se. Poté, co však postupně musel denní příjem alkoholu zvyšovat, dokázal s ním ve ∼35 letech zcela přestat a od té doby již nikdy žádnou formu alkoholu neužíval. Když se poté záchvaty úzkosti vrátily, obrátil se na svého rodinného lékaře, aby ho vyšetřil, protože si byl jistý, že trpí srdeční vadou, ale žádné závažné onemocnění se nepodařilo zjistit. Pracoval jako mechanik v údržbářské dílně malé železniční trati a nyní zažil, že jeho každodenní práce byla sama o sobě určitým druhem léčby, protože nároky na práci byly skromné bez většího kontaktu s jinými lidmi. Vlastně se bál používat železniční dopravu, ale ne cestovat autem za předpokladu, že za volantem seděl on sám a vzdálenost, kterou měl ujet, nebyla příliš velká; jeho limit byl 50 km denně.
Jeho velmi omezený způsob života přinášel mnoho rodinných problémů. Tak ho manželka, s níž měl čtyři děti, nakonec po dvaceti letech manželství opustila. Poté žil sám, s dětmi se stýkal jen velmi málo a s bývalou manželkou vůbec.
Hned po odchodu do důchodu ve věku 70 let se mu ve velmi častých intervalech vracely záchvaty paniky. Z tohoto důvodu byl několikrát hospitalizován na kardiologickém oddělení naší nemocnice, ale nic závažného zdravotního nebylo zjištěno. Kvůli sebevražedným myšlenkám byl pak koncem roku 1995 přijat na naše psychiatrické oddělení. První týden jeho hospitalizace ukázal, že v posledních několika měsících trpěl depresivní epizodou s výraznou anorexií a úbytkem hmotnosti 10 kg. Ztratil potěšení téměř ze všech činností a jeho depresivní nálada byla vnímána jako výrazně odlišná od běžného stresového stavu. Byla přítomna beznaděj se sebevražednými myšlenkami. Měl problémy se spánkem, zejména s brzkým ranním probouzením, a jeho depresivní nálada se zhoršovala hlavně ráno. Byla u něj diagnostikována velká deprese, která splňovala všechna kritéria DSM-III pro melancholii (endogenní deprese) i kritéria DSM-III pro panickou poruchu (PD). Poprvé v životě mu byla nasazena antidepresiva v podobě sertralinu v dávce 50 mg denně první 2 týdny a poté 100 mg denně. Po 6 týdnech léčby došlo k ústupu deprese i záchvatů paniky. Po propuštění z nemocnice byl pacient léčen v naší ambulanci, a to udržovací dávkou 50 mg sertralinu denně jako monoterapií, bez jakýchkoli vedlejších účinků. Jeho společenský život se poté zlepšil, projevoval větší iniciativu v kontaktu s ostatními lidmi a řadu let vedl malý obchůdek v domově důchodců, kde prodával nealkoholické nápoje, časopisy, sladkosti atd. Na začátku roku 2014 zemřel na rakovinu tlustého střeva, těsně před svými 90. narozeninami.
.