Pokračující, velmi vážná antropologická studie:

Bylo to pravděpodobně na jaře roku 1987, kdy jsem poprvé slyšel zvláštní text pro publikum ve verzi klasické písně Tommyho Jamese „Mony Mony“ od Billyho Idola. Pořádal jsem jednu ze starých videorozhlasových show CFNY na střední škole kdesi v jižním Ontariu. Když Martin Streek, člověk, který měl na starosti přehrávání videoklipů, přepnul na tento klip, tanečníci vybuchli.

Nejdřív jsem nechápal, co křičí. „Co to křičí?“ Zeptal jsem se Martina. Ten mi to ochotně přeložil příslušnými gesty rukou.

Billy: Here she come now singing Mony Mony
Dancers:
Billy: Mony
Tanečníci: No tak je sestřelte, otočte se, pojďte Mony
Tanečníci:
Billy: Hej, ona mě miluje a já se teď cítím dobře
Tanečníci:

Podíval jsem se na něj divně. „Jak vědí, co mají říkat?“

Martinovi se na chvíli v obličeji objevil zmatený výraz; bylo vidět, že nad tou otázkou nikdy předtím nepřemýšlel. Pak jen pokrčil rameny a otočil se, aby se vypořádal s velmi rozzlobeným ředitelem, který byl zděšen, že by v tělocvičně jeho školy žáci skandovali takové obscénnosti.

Otázka po původu zvláštních textů s účastí publika mi od té doby vrtala hlavou. Možná je na čase se jí jednou provždy zabývat – pokud je to vůbec možné.

* * *

Wikipedie definuje mem takto:

Jedná se o myšlenku, chování nebo styl, který se v rámci určité kultury šíří od člověka k člověku.“

„Meme“ je myšlenka, chování nebo styl, který se šíří od člověka k člověku. Mem funguje jako jednotka pro přenášení kulturních myšlenek, symbolů nebo postupů, které se mohou přenášet z jedné mysli na druhou prostřednictvím písma, řeči, gest, rituálů nebo jiných napodobitelných jevů. Zastánci tohoto konceptu považují memy za kulturní obdobu genů v tom smyslu, že se samy replikují, mutují a reagují na selekční tlaky.

V průběhu posledního desetiletí jsme se všichni seznámili s desítkami internetových memů: Hvězdné války Kid, kočky LOL, Rickroll a tak dále. Tento koncept šíření myšlenek a chování v rámci kultury však sahá daleko, daleko do hlubin času. Ve své podstatě jsou memy jazyk, náboženství a nejrůznější společenské konvence. Někdo přijde s nápadem. Jinému člověku se zalíbí a rozšíří ji na dalšího člověka – a tak dále a tak dále a tak dále, až se z toho stane obecně přijímaná praxe a dělají to všichni.

Jak memy zakořeňují a šíří se, je vážnou oblastí studia kulturních antropologů a sociologů. Takové studium nám může hodně říct o kultuře, jejím jazyce, mravech a lidových zvycích a různých formách komunikace.

Ano, to, co se chystáte číst, je neslušné a vulgární, ale zkuste to na chvíli nechat stranou. Místo toho se zkuste soustředit na záhadu, kde se vzal divácký popěvek „Mony Mony“, jak se rozšířil a jak zmutoval.

Nejprve trochu historie. „Mony Mony“ napsal v roce 1968 Tommy James, americký zpěvák, který měl v 60. letech řadu hitů. Název pochází z nápisu na budově, kterou James viděl ze svého bytu na Manhattanu: MONY Building, zkratka pro Mutual of New York. Píseň dosáhla třetího místa v Kanadě i v USA a ve Velké Británii se stala hitem číslo 1.

V průběhu následujícího desetiletí se píseň dočkala několika coververzí s různým úspěchem. Pak ale přišel Billy Idol.

V roce 1981, čerstvě po odchodu z Generace X, vydal Billy čtyřskladbové EP s názvem Don’t Stop. První skladbou na desce byla jeho verze písně „Mony Mony“. Ačkoli byla vydána jako singl, šlo to ztuha a v žebříčku Billboard Hot 100 se jí nepodařilo obsadit lepší než 107. místo.

Ale v době, kdy Idol 2. října 1987 píseň znovu vydal v živé verzi (a současně se severoamerickým vydáním své kolekce Vital Idol), se při každém živém provedení nebo hraní písně v klubu, na taneční zábavě nebo dokonce na svatební hostině prosadil zajímavý a nevysvětlitelný fenomén: obscénní skandování publika mezi řádky slok.

Jak k tomu došlo? Určitě to nebylo prostřednictvím internetu, protože v roce 1987 nikdo kromě několika hardcore geeků nevěděl, co to je. Nemohlo to být ani prostřednictvím rozhlasového vysílání, protože žádná rozhlasová verze se zpěvem nikdy nebyla vydána. A určitě to nemohlo být prostřednictvím videopřehrávání, protože MTV ani MuchMusic by se neodvážily hrát něco s takovými vulgaritami.

Navíc se zdá, že to byl převážně severoamerický fenomén – nebo se mi alespoň nepodařilo objevit žádný důkaz o tom, že by tento zpěv vznikl (nebo se dokonce používal) v Británii, Evropě nebo kdekoli jinde na světě. Zpěvy byly v podstatě stejné, ale s drobnými regionálními rozdíly. Nejstarší příspěvek v diskusním fóru, který jsem na toto téma našel, pochází z 20. května 1989

(K následujícím údajům mohu uvést jen málo dokumentů, ale toto se mi podařilo vyčíst z různých diskusních fór z konce 80. let. Není to zdaleka vyčerpávající seznam, takže opravy/doplnění/rozšíření jsou vítány v sekci komentářů.

Nejspíš existovaly i další, ale chápete, o co jde.

Tyto zpěvy jako by vznikaly spontánně a víceméně ve stejnou dobu. Proč? To není jasné, ale zde je několik teorií:

1. Někteří tvrdí, že tradice sahá až do roku 1969, kdy se původní verze Tommyho Jamese hrála v newyorských klubech jako The Guest House a 44th Street Armory. (Odkaz na příspěvek v diskusním fóru.)

2. Jedna z pověstí se týká odezírání ze rtů. Údajně existuje video, na kterém můžeme jasně vidět, jak Idol tato slova pronáší ústy. Když se do toho ponoříme hlouběji, zdá se, že Idol sám schvaluje „Hey, motherfucker! Get laid, get fucked!“ verzi skandování. Svědci tvrdí, že tento souhlas pochází z Idolova vystoupení v Mandalay Bay v Las Vegas někdy z konce 80. let. Zde je příklad, kdy Idol píseň předvádí v dnes uznávané podobě

3. Když vyšlo EP Don’t Stop, Idol vystoupil na MTV s Martou Quinn. Během rozhovoru se údajně přiznal, že přišel o panictví na verzi Tommyho Jamese. Přeskočte na 7:50 rozhovoru, abyste slyšeli, co říká.

Billy tuto historku také zaznamenal ve své autobiografii Dancing with Myself.

V roce 1970 se v zadní části charitativního obchodu Bear Bromley South skrývalo mnoho zázraků.

„Chceš si zašukat?“ „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne! Zeptal jsem se. A ona řekla ano! Nikdy jsem neměl sex, takže jsem byl trochu nervózní, když mě vzala za ruku.

Musela vycítit situaci. „Jsi panic, viď?“ napůl se zeptala, napůl prohlásila. „Ne, už jsem to dělala,“ zalhala jsem, když jsme šly do kopce na pád v zahradách Church House. Zašli jsme za nějaké keře a ona si lehla. Vylezl jsem si na ni a postavil se, ale měl jsem trochu problém ho do ní dostat, protože jsem to dělal poprvé. Přetočila mě na záda a řekla: „Nech mě to udělat,“ a strčila mi ho dovnitř a pořádně mě ošukala.

Když jsme to dělali, hrála na něčím tranzistorovém rádiu poblíž písnička „Mony Mony“ od Tommyho Jamese a Shondells…

* *

Přibližně tři roky po tomto původním příspěvku jsem v neděli večer zvedl telefon a na lince jsem našel Billyho. Tady je, co mi k tomu všemu řekl.

No, to k tomu příběhu přidává docela dost. Ale kdo byli ti frajírci v Anglii v polovině 80. let? Dalo by se je vypátrat a zjistit jejich názor na věc? Anglie: Počítám s tebou.

Takže co z toho vyplývá? Bohužel ne blíž pravdě, než když jsme začínali. Původ memu „Mony Mony“ zůstává záhadou. Možná by to mohlo posloužit jako doktorská práce pro nějakého začínajícího kulturního antropologa. Nebo si to možná někdo přečte a nabídne další důkazy.