POLITICO Magazine

Od svého prvního dne v úřadu v roce 1930 měl Harry Anslinger problém a všichni to věděli. Právě byl jmenován šéfem Federálního úřadu pro narkotika – malého úřadu pohřbeného v šedivých útrobách ministerstva financí ve Washingtonu – a zdálo se, že je na pokraji zrušení. Bylo to staré prohibiční oddělení, ale prohibice byla zrušena a jeho lidé potřebovali rychle novou roli. Když si prohlédl své nové zaměstnance – jen pár let předtím, než začal pronásledovat Billie Holidayovou – viděl potopenou armádu, která čtrnáct let vedla válku proti alkoholu, jen aby alkohol zvítězil, a to ve velkém. Tito muži byli notoricky zkorumpovaní a pokřivení – ale nyní je měl Harry vybičovat k tomu, aby se z nich stala síla schopná navždy vymazat drogy ze Spojených států.

Harry věřil, že to dokáže. Věřil, že reakcí na slabé karty by vždy mělo být dramatické zvýšení sázek. Zavázal se, že vymýtí všechny drogy, všude – a během třiceti let se mu podařilo proměnit toto rozpadající se oddělení s těmito znechucenými muži v ústředí globální války, která bude pokračovat po celá desetiletí. Dokázal to, protože byl byrokratický génius – ale ještě důležitější bylo, že v americké kultuře existovalo hluboké napětí, které čekalo na muže, jako byl on, s jistou a jasnou odpovědí na jejich otázky týkající se chemikálií.

***

Jazz byl opakem všeho, v co Harry Anslinger věřil. Je improvizovaný, uvolněný, volný. Řídí se vlastním rytmem. A co je nejhorší, je to hudební míšenec složený z evropských, karibských a afrických ozvěn, které se páří na amerických březích. Pro Anslingera to byla hudební anarchie a důkaz návratu primitivních pudů, které se v černoších skrývají a čekají, až se projeví. „Znělo to,“ stálo v jeho interních poznámkách, „jako džungle uprostřed noci.“ Jiná poznámka varovala, že v hudbě tohoto černocha „ožívají neuvěřitelně prastaré nemravné obřady východní Indie“. Životy jazzmanů podle něj „páchnou špínou“.

Jeho agenti mu zpětně hlásili, že „mnozí z jazzmanů si myslí, že pod vlivem marihuany hrají velkolepě, ale ve skutečnosti se beznadějně zmátoří a hrají příšerně“.

Úřad se domníval, že marihuana výrazně zpomaluje vnímání času, a proto jazzová hudba zněla tak podivně – hudebníci doslova žili v jiném, nelidském rytmu. „Hudba má své kouzlo,“ říkalo se v jejich zápiscích, „ale ne tahle hudba“. Anslinger skutečně bral jazz jako další důkaz, že marihuana přivádí lidi k šílenství. Například píseň „That Funny Reefer Man“ obsahuje verš „Kdykoli dostane nápad, může jít přes oceán“. Anslingerovi agenti varovali, že přesně takoví jsou uživatelé drog: „On si to opravdu myslí.“

Anslinger se díval na scénu plnou rebelů, jako byli Charlie Parker, Louis Armstrong a Thelonious Monk, a – jak zaznamenal novinář Larry Sloman – toužil je všechny vidět za mřížemi. Napsal všem agentům, které vyslal za nimi, a dal jim pokyny: „Prosím, připravte všechny případy ve vaší jurisdikci, které se týkají hudebníků porušujících zákony o marihuaně. Uspořádáme velkou celostátní obchvatnou akci, při níž budou všechny takové osoby zatčeny v jeden den. Dám vám vědět, který den.“ Jeho rada ohledně drogových razií pro své muže byla vždy jednoduchá: „Nejdřív střílejte.“

Ujišťoval kongresmany, že jeho zátah nepostihne „dobré hudebníky, ale jazzové typy“. Ale až si pro ně Harry přijde, jazzový svět bude mít jednu zbraň, která je zachrání: svou absolutní solidaritu. Anslingerovi muži mezi nimi nenašli téměř nikoho, kdo by byl ochoten donášet, a kdykoli byl někdo z nich zatčen, všichni se složili na jeho záchranu.

Nakonec ministerstvo financí Anslingerovi řeklo, že mrhá časem, když se pouští do boje s komunitou, kterou nelze zlomit, a tak snížil své zaměření, až se jako laser usadil na jediném cíli – možná nejlepší jazzové zpěvačce, jaká kdy existovala.

Chtěl na tuto metlu moderní společnosti, svého veřejného nepřítele č. 1: Billie Holiday, seslat plnou palbu federální vlády.

***

Jedné noci roku 1939 stála Billie Holiday na pódiu v New Yorku a zpívala píseň, která se nepodobala ničemu, co kdo kdy slyšel. „Strange Fruit“ byl zhudebněný nářek proti lynčování. Představovala si v ní těla černochů visící na stromech jako temné ovoce pocházející z Jihu. Černoška zde před smíšeným publikem truchlila nad rasistickými vraždami ve Spojených státech. Bezprostředně poté obdržela Billie Holiday první výhrůžku od Federálního úřadu pro narkotika.

Harry zaslechl šeptandu, že užívá heroin, a – poté, co rázně odmítla mlčet o rasismu – pověřil agenta jménem Jimmy Fletcher, aby sledoval každý její krok. Harry nerad najímal černé agenty, ale když do Harlemu a Baltimoru poslal bělochy, hned vynikli. Jimmy Fletcher byl řešením. Jeho úkolem bylo zatýkat vlastní lidi, ale Anslinger trval na tom, že žádný černoch v jeho Úřadu se nikdy nesmí stát šéfem bělocha. Jimmy mohl projít dveřmi Úřadu, ale nikdy nevyšel po schodech. Byl a zůstal „archivářem“ – pouličním agentem, jehož úkolem bylo zjistit, kdo prodává, kdo dodává a koho je třeba zatknout. Nosil s sebou velké množství drog a směl je sám prodávat, aby si získal důvěru lidí, které tajně plánoval zatknout.

Mnoho agentů v této pozici si se svými klienty střílelo heroin, aby „dokázali“, že nejsou policisté. Nevíme, zda se Jimmy přidal, ale víme, že s narkomany neměl slitování: „Nikdy jsem nepoznal žádnou oběť,“ říkal. „Obětí se stáváte sami, když se stanete feťákem.“

Poprvé viděl Billie v bytě jejího švagra, kde vypila tolik chlastu, že by to omráčilo koně, a vyluxovala obrovské množství kokainu. Příště ji viděl v nevěstinci v Harlemu, kde dělala přesně totéž. Billie měla po zpěvu největší talent nadávat – když vás nazvala „zmrdem“, byl to velký kompliment. Nevíme, kdy poprvé Billie nazvala Jimmyho zmrdem, ale brzy si všimla toho muže, který se kolem ní motal, pozoroval ji a ona si ho oblíbila.

Když byl Jimmy poslán, aby ji přepadl, zaklepal na dveře a předstíral, že má doručit telegram. Její životopisci Julia Blackburnová a Donald Clark prostudovali jediný dochovaný rozhovor s Jimmym Fletcherem – nyní se ztratil díky archivům, které ho zpracovávají – a podrobně napsali, na co si vzpomněl.

„Strčte to pod dveře!“ křičela. „Je to moc velké na to, aby to šlo strčit pod dveře!“ opáčil. Pustila ho dovnitř. Byla sama. Jimmy se cítil nesvůj. „Billie, proč s tím neuděláš krátký kufřík, a jestli něco máš, proč nám to neodevzdáš?“ zeptal se. „Pak tě nebudeme prohledávat, vytahovat tvoje oblečení a tak. Tak proč to neuděláte?“ Ale to už dorazil Jimmyho parťák a poslal pro policistku, aby provedla osobní prohlídku.

„To nemusíte dělat. Já se svléknu,“ řekla Billie. „Chci jen říct – prohledáte mě a necháte mě jít? Jediné, co ta policistka udělá, je, že se mi podívá do kundy.“

Svlékla se, zůstala stát a pak se před nimi vymočila a vzdorovitě se na to dívala.

To ráno, kdy na ni poprvé udělal nájezd, si Jimmy vzal Billie stranou a slíbil jí, že si za ni osobně promluví s Anslingerem. „Nechci, abys přišla o práci,“ řekl.

Nedlouho poté na ni narazil v baru a povídali si spolu celé hodiny, přičemž po jejím boku stál její domácí mazlíček čivava Moochy. Pak jednoho večera v klubu Ebony skončili u společného tance – Billie Holidayová a Anslingerův agent se společně pohupovali při hudbě.

„A vedl jsem s ní tolik důvěrných rozhovorů o tolika věcech,“ vzpomínal po letech. „Byla typ, který by dokázal vyvolat sympatie u každého, protože byla milující typ.“ Zdá se, že muž, kterého Anslinger vyslal, aby Billie Holiday vypátral a zatkl, se do ní zamiloval.

Anslinger však měl v případě Billie dostat úlevu, jakou nikde jinde v jazzovém světě nedostal. Billie si zvykla chodit na koncerty tak zmlácená od svého manžela, manažera a někdy i pasáka Louise McKaye, že jí museli zalepit žebra, než ji vystrčili na pódium. Bála se jít na policii – ale nakonec měla dost odvahy, aby ho odřízla.

„Jak to, že si to musím nechat líbit od téhle mrchy tady? Od téhle podřadné mrchy?“ McKay zuřil podle tazatele, který s ním mluvil několik let po Billině smrti. „Když mám nějakou děvku, tak od ní dostanu nějaký prachy, nebo s tou děvkou nemám nic společnýho.“ Slyšel, že o ní chce Harry Anslinger získat informace, a to ho zaujalo. „Prošlo jí příliš mnoho sraček,“ řekl MacKay a dodal, že chce, aby „Holidayina prdel skončila ve stoce v East River“. Zdá se, že to bylo rozhodující. „Mám dost na to, abych ji dorazil,“ slíbil. „Udělám to s ní tak zatraceně, že si to bude pamatovat, dokud bude žít.“ Odcestoval do Washingtonu za Harrym a ten souhlasil, že jí to zařídí.

Když Billie znovu chytili, postavili ji před soud. Před soudem stála bledá a omráčená. „Jmenovalo se to ‚Spojené státy americké versus Billie Holiday‘,“ napsala ve svých pamětech, „a přesně tak jsem se cítila.“ Na lavici obžalovaných odmítla plakat. Soudci řekla, že nechce žádný soucit. Chtěla jen, aby ji poslali do nemocnice, aby se mohla zbavit drog a uzdravit se. Prosím, řekla soudci, „chci lék“.

Místo toho byla odsouzena k ročnímu pobytu ve vězení v Západní Virginii, kde byla mimo jiné nucena odvykat studené vodě a přes den pracovat ve vepříně. Za celou dobu strávenou za mřížemi nezazpívala ani notu. Když po letech vyšla její autobiografie, Billie vypátrala Jimmyho Fletchera a poslala mu podepsanou kopii. Napsala do ní: „Většina federálních agentů jsou milí lidé. Mají špinavou práci a musí ji dělat. Někteří z těch hodnějších mají dost citů na to, aby se někdy nenáviděli za to, co musí dělat … . Možná by na mě byli hodnější, kdyby byli protivní; pak bych jim nevěřil natolik, abych věřil tomu, co mi říkají.“ Měla pravdu: Jimmy řekl spisovatelce Lindě Kuehlové, že se nikdy nepřestal cítit provinile za to, co udělal Lady Day. „Billie ‚splatila svůj dluh‘ společnosti,“ napsal jeden z jejích přátel, „ale společnost nikdy nesplatila svůj dluh jí.“

Nyní jí byla jako bývalé trestankyni odebrána licence kabaretní umělkyně s odůvodněním, že by její poslech mohl poškodit mravy veřejnosti. To znamenalo, že nesměla zpívat nikde, kde se podával alkohol – což zahrnovalo všechny jazzové kluby ve Spojených státech.

***

Jednoho dne se Harry Anslinger dozvěděl, že existují i bílé ženy, stejně slavné jako Billie, které mají problémy s drogami – ale on na ně reagoval poněkud jinak. Zavolal si k sobě Judy Garlandovou, další závislou na heroinu. Přátelsky si popovídali, při čemž jí poradil, aby si mezi natáčením brala delší dovolenou, a napsal do jejího studia a ujistil je, že vůbec nemá problém s drogami. Když zjistil, že jedna jeho známá washingtonská společenská hosteska – „krásná, půvabná dáma“, jak poznamenal – je závislá na drogách, vysvětlil jí, že ji nemůže zatknout, protože „by to zničilo… neposkvrněnou pověst jedné z nejváženějších rodin národa“. Pomohl jí zbavit se závislosti pomalu, aniž by se do toho zapojil zákon.

Harry sdělil veřejnosti, že „nárůst je prakticky stoprocentní mezi černochy“, což zdůraznil, že je děsivé, protože už „černošská populace… tvoří 10 procent celkové populace, ale 60 procent závislých“. Mohl vést válku proti drogám – mohl dělat to, co dělal – jen proto, že reagoval na strach Američanů. Můžete být skvělý surfař, ale stejně potřebujete skvělou vlnu. Harryho vlna přišla v podobě závodní paniky.

V době před přijetím Harrisonova zákona v roce 1914 – zákona, který poprvé kriminalizoval drogy ve Spojených státech – uveřejnily New York Times článek typický pro tu dobu. Titulek zněl: „Negro cocaine ‚fiends‘ new southern menace“. Popisoval policejního náčelníka ze Severní Karolíny, který „byl informován, že dosud neškodný černoch, s nímž se dobře znal, ‚řádí‘ v kokainovém šílenství, se pokusil pobodat majitele obchodu …“. Náčelník věděl, že musí tohoto muže zabít, jinak bude sám zabit, a tak vytáhl revolver, přiložil hlaveň k černochovu srdci a vystřelil – „s úmyslem ho rychle zabít“, jak vypráví policista, ale výstřel muže ani neohromil.“ V té době se v tisku hojně tvrdilo, že kokain dělá z černochů nadlidské tvory, kteří bez mrknutí oka schytají kulku do srdce. Byl to oficiální důvod, proč někteří policisté na Jihu zvyšovali ráži svých zbraní. Jeden lékařský expert to vyjádřil přímo: „Kokainového negra,“ varoval, „je určitě těžké zabít.“

Harry Anslinger tyto základní trendy nevytvořil. Jeho genialita nespočívala ve vynalézání: spočívala v tom, že své agenty prezentoval jako ruku, která všechny tyto kulturní otřesy usměrní. Věděl, že k zajištění budoucnosti svého úřadu potřebuje výrazné vítězství, nad intoxikací a nad černochy, a tak se obrátil zpět k Billie Holiday.

Aby ji dorazil, povolal svého nejtvrdšího agenta – muže, u něhož nehrozilo, že by se do ní nebo do kohokoli jiného zamiloval.

***

Japonec nemohl dýchat. Plukovník George White – nesmírně obézní bílá deska muže – měl ruce pevně sevřené kolem krku a nechtěl je pustit. Bylo to to poslední, co Japonec viděl. Jakmile bylo po všem, White úřadům řekl, že toho „Japonce“ uškrtil, protože ho považoval za špiona. V soukromí však svým přátelům řekl, že ve skutečnosti vůbec neví, jestli jeho oběť byla špion, a je mu to jedno. „Mám spoustu přátel, kteří jsou vrazi,“ chlubil se po letech, „a v jejich společnosti jsem prožil velmi dobré časy“. Svým přátelům se chlubil, že fotografii muže, kterého uškrtil, má pověšenou na stěně svého bytu a stále ho sleduje. Takže když se pustil do práce na Billie, plukovníka Whitea sledovala jeho poslední oběť, a to ho těšilo.

White byl oblíbeným agentem Harryho Anslingera, a když si prohlížel Holidayiny spisy, prohlásil, že je to „velmi atraktivní zákazník“, protože Úřad je „v koncích“ a hodila by se mu příležitost „nakopnout ji“.“

White byl ve 30. letech novinářem v San Franciscu, než se přihlásil do Federálního úřadu pro narkotika. Test osobnosti, který na Anslingerův příkaz absolvovali všichni uchazeči, zjistil, že je sadista. V řadách úřadu rychle stoupal. Stal se senzací jako první a jediný běloch, který kdy pronikl do čínského drogového gangu, a dokonce se naučil mluvit mandarínsky, aby s nimi mohl skandovat jejich přísahy. Ve volných chvílích se chodil koupat do špinavých vod newyorské řeky Hudson, jako by se odvažoval, že ho otráví.

Zvláště ho rozčilovalo, že tato černoška neví, kde je její místo. „Chlubila se svým způsobem života, svými přepychovými kabáty a luxusními automobily, šperky a šaty,“ stěžoval si. „Všude, kam přišla, byla za velkou dámu.“

Když si pro ni jednoho deštivého dne přišel do hotelu Mark Twain v San Francisku bez povolení k prohlídce, seděla Billie v bílém hedvábném pyžamu ve svém pokoji. Bylo to jedno z mála míst, kde ještě mohla vystupovat, a ona nutně potřebovala peníze. Policii tvrdila, že je čistá už více než rok. Whiteovi muži prohlásili, že našli opium schované v odpadkovém koši vedle postranní místnosti a v pokoji soupravu na střílení heroinu, a obvinili ji z držení. Když se však později zkoumaly podrobnosti, zdálo se, že je na tom něco divného: koš na odpadky se zdá být nepravděpodobným místem pro uložení skrýše a soupravu na střelbu heroinem policisté nikdy nezařadili mezi důkazy – řekli, že ji nechali na místě činu. Když se na to novináři Whitea zeptali, blafoval; jeho odpověď, jak poznamenali, „vypadala trochu defenzivně“.

Ten večer přišel White na Billieho koncert v Café Society Uptown a vyžádal si jeho oblíbené písně. Nikdy neztratila víru ve schopnost své hudby zaujmout a přesvědčit. „Budou si na mě vzpomínat,“ řekla jednomu příteli, „až tohle všechno pomine a oni mě přestanou otravovat.“ George White s ní nesouhlasil. „Vystoupení slečny Holidayové se mi moc nezdálo,“ řekl přísně jejímu manažerovi.

Billie trvala na tom, že to svinstvo jí do pokoje podstrčil White, a okamžitě se nabídla, že půjde na kliniku, kde ji budou sledovat: prý nebude pociťovat žádné abstinenční příznaky, a to bude důkaz, že je čistá a že to na ni někdo hodil. Nechala se zapsat za tisíc dolarů a podle knihy Kena Vaila Deník lady Dayové se ani neotřásla.

Víme, že George White měl dlouhou historii podstrkování drog ženám. S oblibou předstíral, že je umělec, a lákal ženy do bytu v Greenwich Village, kde jim do pití přidával LSD, aby zjistil, co se stane. Jednou z jeho obětí byla mladá herečka, která náhodou bydlela v jeho domě, další byla krásná blonďatá servírka v baru. Když o něj neprojevila žádný sexuální zájem, nadrogoval ji, aby zjistil, zda se to změní. „Z celého srdce jsem dřel na vinicích, protože to byla zábava, zábava, zábava,“ chlubil se White poté, co odešel z Úřadu. „Kde jinde by mohl americký chlapec s červenou krví lhát, zabíjet, podvádět, krást, znásilňovat a loupit se souhlasem a požehnáním Všehomíra?“ Možná byl sjetý, když Billieho zatýkal za to, že se sjel.

Stíhání Billieho pokračovalo. „To pronásledování a nátlak mě dohnaly,“ napsala, „k myšlence, že se pokusím o konečné řešení, o smrt“. Její nejlepší kamarádka řekla, že to v Billie vyvolalo „tolik úzkosti, že by to zabilo koně“. U soudu si porota složená z dvanácti obyčejných občanů vyslechla všechny důkazy. Postavili se na stranu Billie proti Anslingerovi a Whiteovi a shledali ji nevinnou. Přesto „sklouzla z vrcholu své slávy“, napsal Harry Anslinger. „Její hlas se lámal.“

V letech po Billieině procesu se mnoho dalších zpěváků příliš bálo, že je budou úřady obtěžovat, než aby vystoupili se skladbou „Strange Fruit“. Billie Holiday však odmítala přestat. Bez ohledu na to, co jí dělali, zpívala svou píseň.

„Byla,“ řekla mi její kamarádka Annie Rossová, „tak silná, jak jen mohla být“.

***

Když bylo Billie čtyřiačtyřicet let, mladý hudebník Frankie Freedom jí ve svém bytě podával misku ovesných vloček s pudinkem, když náhle zkolabovala. Odvezli ji do Knickerbockerovy nemocnice na Manhattanu, kde ji nechali hodinu a půl čekat na nosítkách a řekli jí, že je závislá na drogách, a odmítli ji. Jeden z řidičů sanitky ji poznal, a tak skončila na veřejném oddělení newyorské Metropolitní nemocnice. Jakmile ji odpojili od kyslíku, zapálila si cigaretu.

„Nějaký zatracený člověk se mě pořád snaží balzamovat,“ řekla, ale lékaři se vrátili a vysvětlili jí, že má řadu velmi vážných nemocí: byla vyhublá, protože nejedla; měla cirhózu jater kvůli chronickému pití; měla srdeční a dýchací problémy kvůli chronickému kouření; a měla několik vředů na nohou způsobených tím, že si znovu začala píchat pouliční heroin. Říkali, že pravděpodobně dlouho nepřežije – ale Harry s ní ještě neskončil. „Dávej pozor, zlato,“ varovala ho Billie z malého šedého nemocničního pokoje. „V téhle zatracené posteli mě chtějí zatknout.“

K jejímu nemocničnímu lůžku byli vysláni agenti z protidrogového a oznámili, že v alobalové obálce našli necelou osminu unce heroinu. Tvrdili, že visí na hřebíku na zdi, šest stop od spodního okraje její postele – na toto místo Billie nebyla schopna dosáhnout. Svolali velkou porotu, aby ji obvinila, a řekli jí, že pokud neprozradí svého dealera, odvezou ji rovnou do vězení. Zabavili jí komiksy, rádio, gramofon, květiny, čokoládu a časopisy, připoutali ji k posteli a ke dveřím postavili dva policisty. Měli příkaz zakázat vstup všem návštěvám bez písemného povolení a jejím přátelům řekli, že ji nemají jak vidět. Její přítelkyně Maely Duftyová na ně křičela, že je protizákonné zatýkat někoho, kdo je na kritickém seznamu. Vysvětlili jí, že problém byl vyřešen: vyřadili ji z kritického seznamu.

Takže teď, kromě cirhózy jater, se Billie dostala do heroinového absťáku, sama. Na naléhání jejích přátel byl do nemocnice přiveden lékař, aby jí předepsal metadon. Dostávala ho deset dní a začala se zotavovat: přibrala na váze a vypadala lépe. Pak jí ale metadon náhle přestali podávat a ona začala znovu churavět. Když za ní konečně směla přijít kamarádka, Billie jí v panice řekla: „Chtějí mě zabít. Oni mě tam zabijí. Nedovol jim to.“ Policie přítele vyhodila. „Měla jsem velkou naději, že se z toho dostane živá,“ řekla BBC další přítelkyně Alice Vrbská, dokud se to všechno nestalo. „Byla to poslední kapka.“

Na ulici před nemocnicí se shromáždili protestující, které vedl harlemský pastor jménem reverend Eugene Callender. Drželi transparenty s nápisem „Nechte dámu žít“. Callender ve svém kostele vybudoval kliniku pro závislé na heroinu a prosil, aby tam Billie mohla jít a nechat se ošetřit. V roce 2013 mi řekl, že jeho důvody byly prosté: závislí, jak říkal, „jsou lidské bytosti, stejně jako vy a já“. Trest je činí ještě nemocnějšími, soucit je může uzdravit. Harry a jeho muži to odmítli. Odebrali Billie na nemocničním lůžku otisky prstů. Vyfotili ji na nemocničním lůžku. Grilují ji na nemocničním lůžku, aniž by ji nechali promluvit s právníkem.

Billie neobviňovala Anslingerovy agenty jako jednotlivce; obviňovala drogovou válku jako takovou – protože nutila policii zacházet s nemocnými lidmi jako se zločinci. „Představte si, že by vláda pronásledovala nemocné lidi s cukrovkou, uvalila daň na inzulín a vyhnala ho na černý trh, řekla lékařům, že je nemohou léčit,“ napsala ve svých pamětech, „a pak je poslala do vězení. Kdybychom to udělali, všichni by věděli, že jsme se zbláznili. Přesto děláme prakticky totéž každý den v týdnu nemocným lidem závislým na lécích.“

Přesto nějaká část Billie Holiday věřila, že svým užíváním drog a svým životem udělala něco zlého. Říkala lidem, že by raději zemřela, než aby se vrátila do vězení, ale bála se, že se bude smažit v pekle – stejně jako to říkala její matka před lety, když jako malá holčička ležela na podlaze nevěstince, poslouchala hudbu Louise Armstronga a nechala se jí unášet z Baltimoru. „Byla vyčerpaná,“ řekla mi jedna z jejích kamarádek. „Už tím nechtěla procházet.“

A tak když zemřela na této posteli, s policisty u dveří, aby před ní chránili veřejnost, vypadala – jak řekl BBC další z jejích přátel – „jako by byla násilně vytržena ze života“. K noze měla přivázaných patnáct padesátidolarových bankovek. To bylo vše, co jí zbylo. Chtěla je dát sestrám, které se o ni staraly, aby jim poděkovala.

Její nejlepší přítelkyně Maely Duftyová trvala na tom, aby každý, kdo bude chtít poslouchat, věděl, že Billie byla ve skutečnosti zavražděna spiknutím, jehož cílem bylo zlomit ji a které zorganizovala protidrogová policie – ale co mohla dělat? Na Billieině pohřbu se to policejními auty jen hemžilo, protože se obávali, že jejich akce proti ní vyvolá nepokoje. Reverend Eugene Callender mi řekl, že ve své smuteční řeči za ni řekl: „Neměli bychom tu být. Tato mladá dáma byla svým stvořitelem obdařena obrovským talentem . . . Měla se dožít nejméně osmdesáti let.“

Federální úřad pro narkotika to viděl jinak. „Pro ni,“ napsal Harry se zadostiučiněním, „by už žádné ‚Dobré ráno, srdíčko‘ neexistovalo“.

Tento článek je upraveným výňatkem z knihy Johanna Hariho Chasing The Scream: The First and Last Days of the War on Drugs, kterou vydalo nakladatelství Bloomsbury. www.chasingthescream.com @johannhari101

Úplný zdroj informací k tomuto článku naleznete v poznámkách ke knize.

.