Poslední ženy se svázanýma nohama v Číně: „Myslely si, že jim to zajistí lepší život“

Nejnovější fotografický projekt Jo Farrell začal náhodou na zadním sedadle taxíku. Jejím celoživotním zájmem je dokumentovat mizející kulturní zvyky a v roce 2005 se dala do řeči se šanghajským taxikářem o svazování nohou. „Zmínil se, že jeho babička měla svázané nohy,“ vzpomíná Farrellová. „Většina lidí mi řekla, že je to tak stará tradice, že už tam žádné ženy nejsou. Vydala jsem se do vesnice taxikářovy babičky v provincii Šan-tung a setkala se se Zang Yun Ying. Stala se první ženou v mém projektu.“

Následovala devítiletá cesta napříč Čínou, během níž jsem pátral po posledních přeživších svazování nohou. Našla pouhých 50 žen. Pět z nich bylo stále zcela svázaných a skrývalo se, ale většina z nich se svázání zbavila. Všechny pocházely z chudých vesnic v provinciích Yunnan a Shandong. Nejstarší z nich, Zhang Yun Ying, bylo 103 let. Farrellova fotografická kniha Living History:

Svazování nohou bylo v Číně zakázáno před 103 lety, po téměř desetiletích této praxe. Poslední továrna na výrobu „lotosových bot“ – trojúhelníkových vyšívaných platforem, které sloužily k předvádění miniaturních špičatých chodidel žen – však byla uzavřena teprve před šesti lety.

Aby se vytvořily žádoucí „lotosové nohy“, které se poprvé staly módními za císaře Li Jü v 10. století, nechávaly si ženy pevně svázat prsty do trojúhelníkových špiček. Nohy se tloukly, odlévaly do bylin a olejů, aby se uvolnila kůže, a zavazovaly do lotosových bot.

Po zákazu svazování nohou se z něj stalo tabu a v roce 1950 předseda Mao nařídil inspektorům proti svazování nohou, aby veřejně zostudili všechny svázané ženy, které najdou. „Považoval to za starou tradici, která neodpovídá moderní Číně a měla by být zastavena,“ vypráví mi Farrellová ze svého bytu v Hongkongu. „Jejich svazování se vyvěšovalo do oken, aby se jim lidé smáli.“

Většina žen byla svázána ve věku sedmi let. „První rok je obzvlášť mučivý, protože dívky musely chodit, dokud se jim pod jejich vahou nezlomily prsty na nohou,“ říká Farrellová. „Poté jim prsty na nohou znecitlivěly a nyní, o 50 nebo 60 let později, nemají v nohou žádnou bolest. Všechno je úplně znecitlivělé.“

Farrellová trvá na tom, že cílem její série fotografií není senzace, ale poučení o málo známém zvyku. Přiznává, že ji samotnou překvapila reakce na pohled na svázané nohy zblízka. „Když jsem se poprvé setkala se Zang Yun Ying a držela její nohu v ruce, bylo to prostě neuvěřitelné – tak měkká a tak neuvěřitelně tvarovaná.“

I přes brutalitu, kterou projekt odhaluje, je jeho poselstvím naděje, přežití a odvaha. „V čínské společnosti to byla pro ženy jediná cesta vpřed,“ říká Farrell. „Dělaly to, protože si myslely, že jim to zajistí lepší budoucnost, lepší život.“

{{#ticker}}

{{vlevo nahoře}}

{{vlevo dole}}

{{vpravo nahoře}}

{{vpravo dole}}

{{#goalExceededMarkerPercentage}}

{{/goalExceededMarkerPercentage}}

{{/ticker}}

{{heading}}

{{#paragraphs}}

{{.}}

{{/paragraphs}}{{highlightedText}}

{{#cta}}{{text}}{{{/cta}}

Připomeňte mi to v květnu

Budeme vás kontaktovat, abychom vám připomněli, že máte přispět. Zprávu hledejte ve své schránce v květnu 2021. Pokud máte jakékoli dotazy ohledně přispívání, kontaktujte nás.

Témata

• Umění a design

• Čína
• Fotografie

• Sdílet na Facebooku

.

• Sdílet na Twitteru
• Sdílet e-mailem
• Sdílet na LinkedIn
• Sdílet na Pinterest
• Sdílet na WhatsApp
• Sdílet na Messenger