Povodí Amazonky – Brazílie

Popis
Poloha a obecný popis
Ekoregion vlhkého lesa Tapajós-Xingu leží ve středovýchodní Brazílii jižně od Amazonky a zahrnuje meziříční rovinu mezi řekami Tapajós a Xingu, které jsou hlavními přítoky Amazonky. Oblast se rozkládá na jihu až k úpatí pohoří Serra do Cachimbo v jihozápadním cípu brazilského státu Pará. Tyto kopce oddělují toto povodí od sousedního vlhkého lesa Madeira-Tapajós. Oblast leží převážně na dobře zvětralém brazilském štítu, který vznikl před jednou miliardou let a poskytuje tvrdé krystalické podloží. Prostředí je heterogenní se zvlněným terénem a četnými menšími řekami, které rozčleňují meziříčí. Největší z těchto řek je Rio Iriri, která se vlévá do řeky Xingu. Mezi další patří Jamanxim, Curuá, Crepori, Curuá-una a Jarauçu. Všechny tyto řeky jsou stabilní černovodní řeky, tedy takové, které odnášejí jen málo nebo vůbec žádné suspendované sedimenty a jejichž břehy se občas zaplavují a vytvářejí tak bělostné písčité lesy igapó. Některé půdy jsou v mnoha oblastech eutrofní neboli bohaté na živiny. Jiné oblasti se však vyznačují oligotrofními půdami na vyvýšeninách, což znamená, že jsou chudé na živiny. Nadmořská výška se pohybuje od 5 m u řeky Amazonky až po 200 m na vyvýšeninách na jihu. Roční úhrn srážek ve středním Xingu je 1 500 až 2 000 mm.

Topografická variabilita plodí biologickou heterogenitu v oblasti Tapajós-Xingu a tam, kde jsou eutrofní půdy, udržují bohatou a rozmanitou biotu s vysokým výskytem endemitů. Lesy jsou většinou stálezelené tropické deštné lesy na terra firme (nezaplavené půdě). Vyznačují se okrsky hustého podhorského lesa v matrici podhorského lesa s otevřenými korunami. Nížinný les se vyskytuje jen podél řeky Amazonky. V oblasti Tapajós-Xingu se vyskytuje zvláštní typ lesa, který se vyznačuje vysokou hustotou lián (dřevnatých lián). Tyto liánové lesy zabírají tisíce kilometrů čtverečních na vysokém reliéfu v jižní a jihovýchodní části regionu. Jedná se o typické otevřené lesy, které se vyskytují na bohatších půdách (Prance a Brown 1987) s nižším (méně než 25 m) a otevřenějším korunovým patrem než typický vlhký les terra firme. Rozdíl mezi nimi a typičtějším otevřeným lesem spočívá v tom, že v těchto lesích se v celé lesní vrstvě vyskytuje mnoho mohutných dřevin. Jejich přítomnost dodává tomuto lesu strukturní složitost, která nemá jinde obdoby.

Nejvýznamnější čeledí obsahující liány je Bignoniaceae, dále Leguminosae, Hippocrateaceae, Menispermaceae, Sapindaceae a Malpighiaceae (Gentry 1991). Nicméně tyto lesy hostí velké stromy jako Apuleia molaris, Bagassa guianensis, Caryocar villosum, Hymenaea parvifolia, Tetragastris altissima, Astronium graveolens, A. le-cointei, Apuleia leiocarpa var. molaris, Sapium marmieri, Acacia polyphylla a Elizabetha sp.

Vyskytují se zde také brazilské ořešáky (Bertholletia excelsa) a mahagon (Swietenia macrophylla) (Pires 1984). Vyskytují se zde četné endemické dřeviny a liány, jako např. cenostigma tocantinum, ziziphus itacaiunensis a bauhinia bombaciflora. Zollernia paraensis, luštěnina, Theobroma grandiflorum, plod podobný kakau zvaný cupuaçu, a Cordia goeldiana, běžná dřevina, jsou ve východní Pará dobře známé. Jejich západní hranice je u řeky Tapajós (Ducke a Black 1953). Podél průzračné řeky Tapajós převládá bělostný les igapó s příslušníky čeledi Myrtaceae a Triplaris surinamensis, Piranhea trifoliata, Copaifera martii a Alchornea castaneaefolia. Běžně se zde vyskytuje proslulý pau d’arco roxo, Tabebuia ipe, cenná dřevina.

Vlastnosti biologické rozmanitosti
Fauna regionu zahrnuje 161 druhů savců a 556 druhů ptáků. Řeka Tapajós je překážkou pro rozšíření živočichů, rostlin a hmyzu. Například kapucín běločelý (Cebus albifrons) a saki (Pithecia hirsutus) se vyskytují na západní straně řeky, ale ne na východní, zatímco saki vousatý (Chiropotes albinasus) se vyskytuje pouze na východě. Vyskytuje se zde také drobná opička titi (Callicebus moloch) a endemické jsou zde a v meziříčí na východě opička šedokrká (Aotus infulatus) a opička pavoučí (Ateles marginatus). Mezi říční živočichy patří kajman brýlový (Caiman crocodilus), kajman černý (Melanosuchus niger), želva boční žlutoskvrnná (Podocnemis unifilis), kapustňák americký (Trichechus inunguis) a delfíni říční (Ina geoffroyensis, Sotalia fluviatilis).

Mezi další velké savce patří pekari bělobřichý (Tayassus pecari), pekari obojkový (T. tajacu), puma (Puma concolor), panter (Panthera onca), tapír (Tapirus terrestris) a jelenec (Mazama spp.). Z mnoha zajímavých ptáků se zde vyskytují rybáci (Pandion haliaetus), orli harpyje (Harpia harpyia), tukani (Ramphastos vitellinus), chocholouši (Ortalis motmot), devětsilové (Crypturellus spp., Tinamus spp.), sedm makaků (Ara spp.) včetně makaků hyacintových (Anodorhynchus hyacinthinus), kteří žijí jen na několika málo dalších místech, mnoho papoušků (Paratinga spp.), Pyrrhura spp., Brotogeris spp.), papoušků (Amazona spp., Pionus spp.) a hoacinů (Opisthocomus hoazin).

Současný stav
Transamazonská dálnice a silnice na jih do Cuiaby protínají oblast vlhkého lesa Tapajós-Xingu. Podél těchto silnic dochází v důsledku kolonizace, těžby dřeva, chovu dobytka a rozsáhlých rozvojových projektů k rozsáhlému odlesňování a degradaci půdy. Mezi městská centra zde patří Altimira na řece Iriri, Santarém v ústí řeky Tapajós a Aveiro na dolním toku řeky Tapajós. Je zde zřízeno jen velmi málo chráněných území. Národní park Amazonie se rozkládá podél řeky Tapajós poblíž Itaituby na ploše 9 935 km2 , ale trpí nedostatečnou správní kapacitou. Národní lesy Tapajós poskytují malou ochranu lesům v okolí Aveira.

Typy a závažnost hrozeb
Největší hrozbu pro životní prostředí a jeho obyvatele představuje rychlé rozšiřování heterogenních modelů zástavby podél silnic a říčních toků s rostoucí kolonizací. Rozsáhlé antropogenní požáry, které se často vymknou kontrole, ohrožují zbývající lesy a životní prostředí jak z hlediska ztráty biotopů, tak z hlediska zhoršení kvality vody a ovzduší. Těžba dřeva také znehodnotila mnoho lesů v blízkosti řeky Madeiry a dálnic. Těžba zlata a dalších nerostných surovin nadále ohrožuje vodní život a ničí krajinné prvky. Tato oblast je považována za hraniční region, kde pokračující rozvoj představuje velkou hrozbu pro volně žijící živočichy a ekologickou integritu. Zbývající lesy jsou vážně ohroženy lidskou činností.

Odůvodnění vymezení ekoregionu
Tento interfluviální ekoregion je na západě ohraničen řekou Tapajós, na východě řekou Xingu a na severu řekou Solimões (Amazonka) a várzí. Tyto tři velmi velké řeky působí jako impozantní bariéra pro šíření mnoha druhů, a ekoregion tak hostí řadu endemických druhů (da Silva 1998). Linie se řídí klasifikací IBGE (1993) „nížinný hustý ombrofilní les“, „podhorský hustý ombrofilní les“ a „podhorský otevřený ombrofilní les“ v rámci parametrů těchto řek. Na jihu tento ekoregion přiléhá k výraznému sezónnímu přechodu les – savana.

Ducke, A., and G. A. Black. 1953. Fytogeografické poznámky k brazilské Amazonii. Anais da Academia Brasileira de Ciências 25: 1-46.

Fundação Instituto Brasilero de Geografia Estatástica-IBGE. 1993. Mapa de vegetação doBrasil. Mapa 1:5 000 000. Rio de Janeiro, Brazílie.

Gentry, A. H. 1991. The distribution and evolution of climbing plants [Rozšíření a vývoj popínavých rostlin]. Pages 3-49 in J. Putz and H. Mooney, editors, The biology of vines. Cambridge: Cambridge University Press.

Pires, J. M. 1984. Amazonský prales. Pages 581-602 in H. Sioli, editor, The Amazon: Limnologie a krajinná ekologie mohutné tropické řeky a jejího povodí. Junk, Dordrecht.

Prance, G. T., and K. S. Brown Jr. 1987. Principiální vegetační typy brazilské Amazonie. Pages 30-31 in T. C. Whitmore and G. T. Prance, editors, Biogeography and Quaternary History in Tropical America. Oxford: Clarendon Press.

Silva, J. M. C. 1998. Um método para o estabelecimento de áreas prioritárias para a conservação na Amazônia Legal. Zpráva vypracovaná pro WWF-Brazílie. 17 pp.

Připravil: M. K., PhD: Robin Sears
Připravil: Robin Sears: Zpracovává se