Průvodce začátečníka nekonečným turné Boba Dylana

Invisible Hits je rubrika, ve které Tyler Wilcox hledá na internetu nejlepší (a nejpodivnější) bootlegy, rarity, outtakes a živé klipy.

Takzvané nekonečné turné Boba Dylana by mohla zastavit jen pandemie. Od roku 1988 Dylan neúnavně cestuje po světě a často odehraje až 100 koncertů ročně v klubech, divadlech, arénách – dokonce i na baseballových stadionech nižší ligy. Letošní rok vypadá pro legendu, která se 24. května dožívá 79 let, neméně nabitý. Na jaro měl naplánovanou celou řadu koncertů v Japonsku a v létě se vydal na severoamerické turné od pobřeží k pobřeží (nemluvě o tom, že 19. června vydal Rough and Rowdy Ways, své první album s původním materiálem od roku 2013). Všechna jeho vystoupení byla ovšem zrušena. Poprvé po několika desetiletích je Dylan mimo provoz.

Možná je nyní vhodná doba prozkoumat rozsáhlé archivy živých záznamů Never Ending Tour. Nejblíže oficiálnímu koncertnímu albu z této éry je vlažná LP deska MTV Unplugged z roku 1994; vystoupení Never Ending Tour si Dylan rozparceloval pouze na různých kompilacích. Stejně jako u mnoha jiných částí jeho života a tvorby tak budou muset zarytí fanoušci vyhledat neoficiální zdroje, aby si udělali úplnější obrázek o tom, co tento muž dělal na pódiu posledních 32 let.

Kde začít

Při více než 30 letech dostupných bootlegů Never Ending Tour je těžké vědět, kde začít. Každá éra má přinejmenším něco, co lze doporučit; radím vám, abyste zamířili ke sladkému bodu přelomu 90. a 2000. let. V této době Dylan naverboval doprovodnou kapelu, která patří k jeho nejlepším: kytaristy Larryho Campbella a Charlieho Sextona, bývalého bubeníka Jerryho Garcii Bandu Davida Kempera a kmenového baskytaristu Tonyho Garniera. Tato kombinace hudebníků dokázala obsáhnout celou šíři Dylanova katalogu s grácií, jemností a nápaditostí. Není divu, že Bob celou sestavu povolal pro své mistrovské dílo Love and Theft z roku 2001, kdy poprvé přivedl do studia kapelu NET.

Schopnost skupiny se naplno projevila na nedávno objevené, křišťálově čisté nahrávce z léta 2000 v Saratoga Springs ve státě New York. Vystoupení srší energií, od bluegrassové stylizace akustického setu až po elektrickou odrhovačku „Country Pie“. Dylan si zjevně vychutnává složitou souhru své kapely a oduševnělé doprovodné vokály, na což reaguje vřelým, přátelským vystoupením (alespoň pro Boba). Podívejte se na hudební ohňostroj jejich krkolomné „Drifter’s Escape“ nebo na rozkošně rozvernou „It Ain’t Me, Babe“ ke konci koncertu, kdy Dylanova harmonika vede skupinu do strhujícího poločasového rozkladu. Tohle nezní jako parta nesmělých doprovodných muzikantů. Tohle zní jako kapela.

„It Used To Go Like That, Now It Goes Like This“

„It Used To Go Like That, Now It Goes Like This,“ hlásal Dylan slavně během svých kontroverzních elektrických turné v polovině 60. let. Od té doby je to jeho modus operandi. Pro Dylana je studiová verze písně pouze skica, kterou je třeba na pódiu přikrášlit a přetvořit. Během Never Ending Tour je častou (a klišovitou) stížností, že možná nepoznáte, jakou melodii slyšíte, dokud není v polovině. Tyto radikální přetvoření jsou však častěji vzrušující než jiné, je to příležitost slyšet, jak Dylan obrací své písně naruby a překrucuje je do nových tvarů.

Poslechněte si například intenzivní úpravu písně „Gates of Eden“ z roku 1988, která byla dříve odsunuta do akustických setů. Dylanova kapela zde přidává na hlasitosti a povzbuzuje svého lídra k pozitivně vroucímu výkonu, který je doprovázen sérií krutých kytarových sól G. E. Smithe (ano, ze Saturday Night Live). Nebo si vychutnejte kouřové provedení skladby „Tryin‘ to Get to Heaven“ od Time Out of Mind, která obsahuje jazzové akordy, pronásledovaný Dylanův vokál a nádhernou kytarovou práci. Ani Dylanovy nejznámější skladby nejsou bezpečné: V posledních letech se v setlistech objevilo lehce reggae pojetí „All Along the Watchtower“ a bizarní, hopsavá „Tangled Up in Blue“. Dylan stále nachází nové cesty ke svému starému materiálu, čímž udržuje zajímavost jak pro sebe, tak pro své publikum. Vrcholem loňského podzimního severoamerického turné bylo tlumené, vesmírné provedení „Not Dark Yet“, které by mohlo být doma na OK Computer.

Weird One-Offs & Rarities

Setlisty Never Ending Tour v posledních letech poněkud ustrnuly. Dylanologové však stále se zatajeným dechem čekají, jakou levicovou volbu písní z koncertu na koncert vyhodí. Jeden večer v Detroitu v roce 1990 zahájil vůbec první živou verzí skladby „Buckets of Rain“ z alba Blood on the Tracks – a od té doby ji nikdy nezahrál. V Madison Square Garden v roce 2002 se Bob rozhodl živě debutovat starou známou skladbou Basement Tapes „Yea! Heavy and a Bottle Of Bread“. V Londýně v roce 2003 se publiku poprvé od roku 1976 představil s „Romance in Durango“. O několik let později ve Španělsku Dylan vytasil jeden ze svých nejhlubších kousků, úžasně praštěnou „Handy Dandy“, pro její jediné pódiové provedení.

Občas se objeví i překvapivé covery. V roce 2013 si publikum v Clarkstonu ve státě Michigan vyslechlo strhující verzi písně „52 Vincent Black Lightning“ Dylanova tehdejšího kolegy Richarda Thompsona. Několik týdnů poté, co v roce 2016 zemřel jeho souputník Tom Petty, vzdal Bob hold tesknou „Learning to Fly“. A v roce 2018 zazpíval „Moon River“ v Savannah v Georgii, rodišti autora textu této písně Johnnyho Mercera. Je nemožné předvídat, kdy a kde se tyto rarity objeví – ale být u toho, když se tak stane, je splněný sen každého Bobcata.

Guest Stars Galore

Dylan, přinejmenším svérázný zpěvák, není nejjednodušším partnerem do duetu. Během Never Ending Tour však hudebníci jen těžko odolávali pozvání. Dylan a Van Morrison si několikrát vylámali zuby a pokoušeli se jeden druhého překřičet v Morrisonově písni „One Irish Rover“ nebo v písni Dylana a kapely „I Shall Be Released“ (v té druhé se objevila i Joni Mitchell). Jack White vyskočil v roce 2004 v Detroitu na pódium, aby předvedl bouřlivou verzi písně „Ball and Biscuit“ od White Stripes. Sheryl Crow byla nějakou dobu pravidelným přídavkem: Zde v roce 1997 přidává své trubky a akordeon do písně „Knockin‘ on Heaven’s Door“. Jedna z Dylanových podivnějších a úspěšnějších spoluprací přišla v roce 1995, kdy s Patti Smith v New Yorku nazpíval duet k tiše dechberoucí „Dark Eyes“ a zachránil tak píseň z Bobova propadáku Empire Burlesque z poloviny 80. let. Harmonie této dvojice možná není dokonalá, ale chemie mezi nimi je tak dobrá, jak jen to jde.

Někteří Bobovi hosté samozřejmě raději zůstávají v instrumentální roli. Už na začátku Never Ending Tour v roce 1988 usedl Neil Young k Dylanově kapele na sérii koncertů v Severní Kalifornii a přidal k nim svou nezaměnitelně pronikavou kytaru. Toto krátké setkání Younga a Dylana bylo velmi energickou a neokázalou záležitostí – a nesmírně zábavnou. Stačí si poslechnout, jak se Bob během přídavku téměř zhroutil při ošuntělé jízdě se starou rockabillyovou peckou „Everybody’s Movin'“.

Ať už je Dylan na cestách, nebo mimo ně, o jeho odkazu se bude i nadále mluvit v uctivých tónech, ale Never Ending Tour znovu a znovu ukázalo, že jeho umění ještě není muzejním exponátem. „Je živé každou noc,“ tak to Dylan popsal v roce 2006. Tyto nahrávky NET dokazují, že měl pravdu.