Proč má hnutí za pozitivní vnímání těla před sebou ještě dlouhou cestu

Kdysi dávno bylo běžnou praxí, že jsme na sociálních sítích nebo při sledování televize viděli jen štíhlá, společensky přijatelná těla. Reklamní oblečení a líčidla, obsazení do hlavních rolí romantických filmů po boku dalších neskutečně atraktivních štíhlých spoluhvězd, úspěšná zaměstnání a vztahy a obecně možnost existovat ve společnosti se všemi privilegii, která si štíhlost může dovolit.

V posledních zhruba pěti letech jsme však svědky obrovského posunu v tom, jak jsou těla v médiích a ve společnosti zobrazována. Hnutí body positivity vzniklo v roce 2012 jako hashtag, který používali lidé z hnutí fat acceptance – hnutí, v jehož čele stojí větší tlusté ženy černé pleti a příslušnice etnických menšin a které se zaměřuje především na oslavu a radikální sebelásku viditelně tlustých těl – jako další popis toho, co toto hnutí představuje. Hnutí, které se rychle rozmohlo ve skupinách na Tumblru a Facebooku a později prostřednictvím plus-size blogerek na Instagramu, od té doby proniklo do hlavního proudu a způsobilo jakousi revoluci v oblasti tvaru těla a sebelásky.

Zobrazit více

Pozitivní reprezentace

Od té doby jsme byli svědky prudkého nárůstu plus-size značek, jako jsou Vero Moda, Soncy, Pink Clove a Universal Standard, a také směsici high street a značkových mainstreamových značek, jako jsou ASOS, River Island, Monsoon, H&M, Mary Katrantzou, Christopher Kane a Diane von Furstenberg, které rozšířily své velikosti tak, aby vyhovovaly větším postavám.

Pořady a filmy jako Empire, Dumplin‘ a Euphoria, z nichž v posledním jmenovaném vystupuje modelka a herečka s pozitivním postojem k tělu Barbie Ferreira, ukazují plus-size protagonisty, kteří se již nemusí podřizovat rozmarům přežitých stereotypů „tlustých postav“, na které jsme všichni zvyklí z televize. Tyto postavy jsou zábavné, silné, nezávislé, úspěšné, chytré a schopné milovat a být milovány na oplátku. Začínáme vidět větší lidi na obrazovce v pozitivním světle a s tím i více příležitostí pro lidi, kteří existují ve větších tělech, aby se jim dařilo.

Ale nejen na obrazovce. V posledních několika letech jsme byli svědky toho, že větší těla vévodí titulním stránkám nejprestižnějších světových módních časopisů a kampaní. Od Ashley Grahamové na obálce Sports Illustrated v roce 2016 až po Palomu Elsesserovou na obálce britského Vogue v roce 2018 se zdá, jako by svět pomalu začínal zpozornět a uznávat, že větší těla si zaslouží místo u stolu.

Komunitu body positivity jsem objevila v roce 2014, když jsem se po letech módních diet, sebepoškozování a sebenenávisti rozhodla vydat na cestu k sebelásce a přijetí vlastního těla. Jako černoška tmavší pleti a plus-size žena žijící v západní společnosti jsem vyrůstala s tím, že těla, jako je to moje, jsou marginalizována, urážena, fetišizována a démonizována. Moje tělo – a podobné tvary – nikdy nebylo v módě. Vyrůstala jsem s tím, že mi média a zábavní průmysl říkaly, že být bílá a štíhlá znamená být „in“. Bylo to krásné. A cokoli, co nesplňovalo tento standard, bylo považováno za „méně než“.

V době, kdy jsem se k hnutí dostala, šlo o poněkud různorodou, na sociálních sítích založenou komunitu oslavující sebelásku a radikální sebepřijetí tlustých těl všech ras, mezi jejíž první významné osobnosti patřily Jes Baker, Sonya Renee Taylor, Jessamyn Stanley a Kivan Bay. Pak se ale něco změnilo.

Temnější stránka hnutí

Tělesná pozitivita je ve své podstatě o tom, že vnímáme svá těla jako něco, co je nejen dokonale přijatelné, ale i zcela úžasné. Ve světě, kde převládá mentalita, že bychom se měli za své tělo stydět (zejména pokud je naše tělo tlusté, zjizvené nebo jinak „nenormální“), je to ohromně silné poselství.

V posledních letech se však toto hnutí více komodifikovalo. Zdá se, že pozitivní postoj k tělu je nyní hnutím „zdarma“, které značky a veřejně známé osobnosti zpeněžují a politizují způsobem, který často vede k tomu, že osoby nad určitou velikost a určitého etnika jsou z konverzace vyloučeny – přestože to byly právě ony, kdo ji fakticky zahájil.

Hnutí sice udělalo úžasné věci pro často opomíjená těla a vytvořilo úžasné příležitosti pro méně privilegovaná těla, ale také nebezpečně vytvořilo svůj vlastní standard krásy, o kterém má mnoho znevýhodněných těl pocit, že na něj nemohou aspirovat. Od obdivu a oslavy plus-size jsme přešli k tomu, že se hnutí nyní soustředí na „přijatelně tlusté“ ženy: krásné ženy s extrémními tvary přesýpacích hodin, obvykle bílé nebo světlé pleti, s malým pasem, velkými boky a vysokými lícními kostmi.

Také se objevily výjimky, kdy se modelkám a influencerkám, které mají podobné tvary těla jako já, jako jsou La’Shaunae Steward, Ashleigh Tribble, Gabi Gregg a Enam Asiama, začalo opět dařit v komunitě sebelásky, radikálního posilování a oceňování a respektování větších těl ve společnosti.

„Vím, že pomáhám mnoha dívkám, které nevidí mnoho černých, tlustých dívek v ,“ řekla třiadvacetiletá modelka a aktivistka za pozitivní přístup k tělu Stewardová v srpnu 2019 časopisu Teen Vogue. „Dívky s nadměrnou velikostí nad 20 obecně nás moc nevidíte.“ Od té doby, co se její kampaň pro Universal Standard v roce 2018 stala virální, Stewardová využívá svou platformu k tomu, aby mluvila o inkluzivitě v módním průmyslu.

Je tu také Lizzo. V roce 2019 zažila absolutní vichřici, včetně sólové obálky britského Vogue, a stala se globální dívkou z plakátu radikální sebelásky a pozitivního přístupu k tělu. I ona vyjádřila frustraci z komodifikace body positivity. „Každý, kdo využívá pozitivní vnímání těla k tomu, aby něco prodával, ho využívá ke svému osobnímu prospěchu,“ řekla v rozhovoru pro Vogue. „Na začátku jsme nic neprodávali. Prodávaly jsme jen samy sebe.“ Pro mnohé z nás Lizzo symbolizuje změnu ve společnosti a její pohled na tlustá těla, zejména na tlustá těla černochů – vidět v médiích tlusté černošky, které vlastní sebevědomí a sexualitu s vlastní autonomií, bylo vždy extrémní vzácností. Ale to nestačí.

Vytváření bezpečného prostoru pro rozkvět

Hnutí za pozitivitu těla má před sebou ještě dlouhou cestu. Dokud se nedostaneme na místo, kde budou lidé plus-size všech velikostí a etnik opět vnímat toto hnutí jako bezpečný prostor, kde můžeme oslavovat svá těla a žít v klidu bez neúcty, trollingu a nevlídnosti ostatních, budeme stále svědky hojně se projevující fatfobie. Vezměte si, co se nedávno stalo s britskou zpěvačkou Adele, kdy ji lidé chválili za její hubnutí, i když by se o tom vůbec nemělo diskutovat.

Jak to tedy změnit? Jednou ze skvělých věcí, která může tomuto hnutí pomoci, je spojenectví. Lidé, kteří žijí v privilegovaných a menších tělech, mohou být součástí hnutí body positivity tím, že využijí své platformy a hlasy k tomu, aby vyzdvihovali, retweetovali a reblogovali myšlenky, názory a perspektivy hlasů, které by jinak kvůli tomu, jak vypadají, nebyly slyšet. S jejich pomocí můžeme dekonstruovat nebezpečné a škodlivé narativy o váze vytvořené médii a dietním průmyslem.

Změna musí nastat také v zákulisí. Zvýšení fyzické rozmanitosti zaměstnanců, od režisérů a agentů až po PR a marketéry, může mít zásadní vliv na to, jaké mediální výstupy dostáváme. Ke změně však pomalu dochází a mocní lidé se činí. Hnutí jen potřebuje větší podporu a odpovědnost ve všech oblastech, pokud se vůbec může dostat do stavu, kdy se všemi těly bude zacházeno jako se sobě rovnými.

Fattily Ever After: (Hardie Grant Books) je právě v prodeji

„The Fat, Black Girls‘ Guide to Living Life Unapologetically“ od Stephanie Yeboah (Hardie Grant Books).