Pro homosexuální rodiče vyvolává rozhodování mezi adopcí a náhradním mateřstvím těžké morální otázky

Hej, tati! je měsíčník, který se zabývá radostmi a problémy rodičovství z pohledu homosexuálního otce. Máte nápad na téma nebo otázku pro Daddyho? Pošlete svůj dopis na adresu [email protected].

Když jsme se s manželem Davidem stali novopečenými rodiči, napadlo nás, že by bylo zábavné a možná i potvrzující zapojit se do skupiny gay tatínků. Pokud vím, jedinou pravidelnou akcí byl brunch, který se konal jednou za několik měsíců. To znělo slibně, jako návrat k prázdninovým nedělím, než se kvůli dětem všechno točilo kolem nich. Jídlo bylo vždycky skvělé – jsou to přece gayové. Ale jak se ukázalo, akce nebyla ani zábavná, ani potvrzující.

Setkání se většinou konala v bohatých předměstských redutách a vyznačovala se podivným společenským rozdělením na dva týmy: Náhradní tatínkové a adoptivní tatínkové. Něco z tohoto rozdělení se dalo očekávat. Každá skupina měla válečné příběhy, o které se chtěla podělit, a bylo přirozené prolomit ledy s těmi, kteří prožili podobné zkušenosti. Ale po jednom nebo dvou pozdních snídaních jsem pochopil, že tento druh neformálního rozdělení odráží něco mnohem hlubšího: filozofickou debatu o tom, jak bychom měli tvořit své rodiny. Otravně pojmenovaný „gayby boom“ vytvořil uzel morálních otázek, kterým se nelze vyhnout.

Měl by je ovšem v tomto kontextu divné slovo. Zejména pro homosexuály je přivádění dětí do rodiny obtížné a náročné bez ohledu na to, jakou cestu si zvolí. Naším prvním instinktem by měla být podpora všech rodin, bez ohledu na to, jakou cestou se každý z nás vydal k uskutečnění svých snů. Náhradní mateřství i adopce představují skličující právní překážky – a to i nyní, kdy bylo dosaženo zrovnoprávnění manželství.

Jak jsem se dozvěděla při výzkumu knihy, jejíž jsem spoluautorkou, náhradní mateřství je právním minovým polem v jednotlivých státech. Některé státy tyto smlouvy vůbec neuznávají, zatímco v jiných státech je právo neřešené. Navíc je zde stále přítomné nebezpečí, že se žena, která dítě odnosí, pokusí svůj závazek nedodržet. Adopce je sotva bezpečnější. Země, které tuto možnost homosexuálům nabízejí, se neustále mění. Domácí adopce může být také riskantní, ať už proto, že si to biologické matky rozmyslí, nebo jako v našem případě adopce prostřednictvím systému péče o děti, protože proces nemá jistý výsledek.

Kromě právních překážek však existuje nepopiratelná morální složka jakéhokoli rozhodnutí. Ti, kteří mohou dát dohromady peníze za náhradní mateřství – které často přesahují 100 000 dolarů, a to vše -, čelí chladnému faktu, že si vybírají dárkyni vajíčka na základě objektivních výpočtů pozitivních vlastností. Lesby dělají totéž s dárci spermatu, i když samozřejmě za mnohem nižší cenu, protože není potřeba žádná náhradní matka.

Když se objeví případ, který nepříjemný proces výběru vytáhne na světlo, lidem zůstane jazyk na jazyku a snaží se přijít na správnou reakci. Před několika lety jsem pro Slate napsal článek o případu lesbického páru, který zažaloval spermobanku za poskytnutí „špatného“ materiálu – od černého, nikoli bílého dárce. Jak jsem tehdy uvedl, rozhořčené výlevy na adresu tohoto páru byly „snadné, ale ne zcela spravedlivé. Protože každý, kdo uzavírá obchody se společnostmi nabízejícími dárcovství spermatu a vajíček, hledá dítě na míru“.

Pokud jde o náhradní matku v těhotenství, je tu další problém, a to přispívání k průmyslu, který zjevným způsobem komodifikuje tělo. Etické problémy se násobí, pokud náhradní matka pochází z rozvojové země, často z Indie, kde se ženám za jejich služby platí mnohem méně; taková „turistika za náhradním mateřstvím“ však jen zdůrazňuje nepříjemnou výměnu, k níž ve všech těchto případech dochází.

Ti, kdo uvažují o adopci, čelí také vnitřním bojům. Jak to vyžaduje zákon, pracovníci případu konfrontovali Davida a mě se znepokojivou baterií otázek o rase, věku a pohlaví dětí, které jsme ochotni adoptovat, a také s jemně formulovanými dotazy, zda bychom se dokázali vypořádat s postiženými dětmi – a pokud ano, potřebovali vědět, jaké druhy postižení si myslíme, že zvládneme. Opravdu, kdo ví?

Heterosexuální páry mohou tyto těžké otázky většinou ignorovat. Sex, dítě, hotovo. Pouze když neplodnost vede k náhradnímu mateřství nebo k rozhodnutí o adopci nebo když prenatální testy odhalí závažnou anomálii, jsou heterosexuální rodiče obvykle nuceni vstoupit do tohoto morálního víru.

Ignorování těchto hlubokých otázek však neznamená, že nejsou přítomny. Dokonce i rozhodnutí zplodit potomka postaru je morální, i když hádám, že většina heterosexuálních párů o tom takto neuvažuje. Vzhledem k tomu, že celosvětová populace čítá sedm a půl miliardy lidí, je přinejmenším spravedlivé se ptát, proč více potenciálních rodičů – homosexuálů i heterosexuálů – neuvažuje alespoň o adopci, než aby se jejich počet ještě více zvětšil.

Toto opomenutí mě zarazilo při čtení knihy Andrewa Salomona Daleko od stromu. Po téměř sedmi stech stranách obratně popsaných pozoruhodných životních osudů rodin, kterým se narodily děti, jež rodiče nečekali (od neslyšících přes autisty až po hudební zázraky), kniha mírně ochabuje v poslední kapitole, kde Solomona opouští jeho přemýšlivost a pronikavý vhled, když vysvětluje, proč se rozhodl jít cestou náhradního mateřství. Přestože uznává problémy s náhradním mateřstvím (jeho nedostupnost pro lidi s omezenými prostředky a „auru výroby, která na tomto podniku lpí“), možnost adopce odmítá a kritiky považuje za lidi, kteří sami o adopci neuvažovali. Nakonec dal přednost vlastnímu biologickému dítěti. Tečka.

Takže i kdyby byly adopce mnohem snazší, jsem přesvědčen, že mnoho homosexuálních párů s dostatečnými prostředky by stejně jako Solomon nadále dávalo přednost náhradnímu mateřství. Biologie, pokrevní linie, původ – tyto imperativy poháněly lidský rod odjakživa.

Ale proč ne adopce? Co je na biologii tak skvělého, že žene lidi k drahému náhradnímu mateřství a riskantním technologiím, aby se pokusili předat svůj vadný genom dál? Většina lidí, pokud jsou upřímní, si uvědomuje, že jejich rodiny nedosáhly zrovna genetické dokonalosti. Solomon zcela otevřeně hovoří o svých vlastních psychických problémech a většina z nás by si musela přiznat spoustu podobných obav o dítě, s nímž by mohla být chromozomálně spojena.

Tuto preferenci jsem nikdy úplně nepochopil. Téměř od chvíle, kdy se narodila naše dvojčata, mě jejich biologický původ příliš nezajímal. Záleželo mi na lidském spojení, které jsme si den po dni vytvářeli, když jsem koupala jejich drobná tělíčka, zavinovala je do teplých oblečků a cítila, jak se ke mně tulí, když jsem je krmila. Teď sedím v jejich postýlkách a probírám španělská slovíčka těsně předtím, než usnou. Je to sbírka těchto okamžiků, které z nich dělají mé dcery a ze mě jejich otce.

Nakonec se všichni budeme muset zodpovídat z toho, jak dobře vychováváme své děti – bez ohledu na jejich původ a bez ohledu na to, co si myslíme o různých způsobech vytváření našich rodin.