Protitankové dělo
Druhá světová válka a meziválečné obdobíUpravit
První specializovanou protitankovou výzbroj tvořily protitankové pušky. Ty vznikly na základě smíšených výsledků nasazení polního dělostřelectva proti tankům během první světové války a potřeby vyrobit úspornější zbraň k jejich ničení. Většina protitankových pušek však měla délku přes 1,3 m a pro pěšáky byla obtížně ovladatelná v těsných zákopech. Dokázaly prorazit pancíř tanku na velkou vzdálenost, ale bez výbušné palebné síly často nedokázaly způsobit katastrofální škody, usmrtit nebo dokonce vážně zranit posádku či vyřadit tank. Jako provizorní protitankové zbraně se používala řada podpůrných děl pěchoty určených k porážení pevných cílů, jako jsou opevněná kulometná stanoviště, včetně francouzského kanonu Canon d’Infanterie de 37 modèle 1916 TRP. Pravděpodobně prvním specializovaným protitankovým kanónem ve službě byl 3,7 cm Tankabwehrkanone 1918 im starrer Räder-lafette. Jeho hlaveň však vycházela z dřívějšího pětihlavňového rotačního kanonu Hotchkiss. Kanon TAK 1918 ráže 3,7 cm byl zkonstruován a vyroben pro císařskou německou armádu v roce 1918. Pravděpodobně prvním účelovým protitankovým dělem byl 3,7 cm Pak 36, který se poprvé objevil v roce 1928. Pak 36 vážil přibližně 160 kg a mohl tanku způsobit katastrofální smrt, nikoliv pouze prorazit jeho pancéřovou desku. Tažená děla podobná Pak 36 byla jedinou protitankovou zbraní vydávanou evropským armádám ve 30. letech 20. století a rozšířila se řada vlivných konstrukcí, například dělo Böhler. Do konce 30. let 20. století vyráběly protitankové kanóny firmy v Německu, Rakousku, Francii, Československu, Belgii, Velké Británii, Dánsku a Švédsku. Několik zemí, například Sovětský svaz, také licenčně vyrábělo zahraniční konstrukce.
Druhá světová válkaEdit
Na začátku druhé světové války většina armád disponovala lehkými protitankovými děly, která střílela 3,7 cm (37 mm) municí. Děla byla obvykle namontována na dvoukolových vozících, takže je bylo možné odtáhnout na pozici a poté rychle stáhnout a přemístit. Vzhledem k tomu, že vážila v průměru jen několik set kilogramů, bylo možné je do pozice dopravit i ručně. Všechny střílely vysoce explozivní a pevnou pancéřovou střelou účinnou na vzdálenost zhruba do 500 m a stále více jich bylo vyráběno s ochrannými štíty děla, které doplňovaly montáž na dělenou kolejnici. Během prvních dvou let války dokázaly ničit tanky obou stran, ale brzy se ukázaly jako bezmocné proti těžšímu tankovému pancíři, který debutoval v roce 1940. Zavedení vylepšené munice a zvýšení úsťové rychlosti zpočátku pomohlo kompenzovat jejich průměrné výkony, ale protitanková děla malé ráže by zjevně brzy předstihly ještě silněji pancéřované tanky. Začala se objevovat děla střední ráže 40 až 50 mm, z nichž některá jednoduše používala převrtané hlavně ráže 37 mm. Přestože se i ony brzy blížily zastarání, většina z nich zůstala v užívání u pěších jednotek až do konce války. Protitanková děla zůstávala proti šikmému pancíři neúčinná, jak ukázal incident z roku 1941, kdy byl jediný sovětský tank T-34 zasažen více než 30krát kontingentem německých protitankových děl ráže 37 a 50 mm o velikosti praporu. Tank přežil bez úhony a o několik hodin později byl zahnán zpět do vlastních linií. Díky tomu si Pak 36 vysloužil přezdívku Panzeranklopfgerät („klepadlo na dveře tanku“), protože jeho posádka jednoduše odhalila svou přítomnost a plýtvala střelami, aniž by poškodila pancíř T-34. Protitankoví střelci začali mířit na pásy tanku nebo zranitelné okraje na prstenci věže a plášti kanonu, místo aby zkoušeli své lehčí kanony proti pancíři přídě a věže. Tyto potíže vyústily ve vydání nových typů munice, konkrétně vysoce explozivních protitankových střel (HEAT) a střel APDS (Armor-Piercing Discarding Sabot).
Koncem druhé světové války se pancéřování ještě zesílilo, přičemž tanky jako Tiger II byly vybaveny pancířem o tloušťce přes 100 mm oproti 15 mm typickým spíše v roce 1939. To podnítilo vývoj třetí generace protitankových děl, velkorážových děl ráže 57 až 100 mm. Britská armáda přijala do výzbroje šestiliberní kanón Ordnance QF a sedmnáctiliberní kanón Ordnance QF, které byly v té době považovány za velký pokrok v palebné síle, a Wehrmacht nasadil ještě větší 7,5cm Pak 41 a 8,8cm Pak 43. Zatímco raná protitanková děla ráže 37 mm se dala snadno ukrýt a přemístit, zbraně velké ráže, které byly k dispozici na konci války, vyžadovaly stejně velká vozidla k jejich odtažení na místo a bylo obtížné je ukrýt, zakopat, stáhnout nebo přemístit. V roce 1945 se velká protitanková děla stala ve své roli téměř nepraktickými a jejich velikost a hmotnost byly považovány za přítěž. Jejich výroba byla také drahá, a přestože dokázaly porazit i ty nejhrozivější protivníky, většina tankových jednotek se stále skládala z méně pancéřovaných modelů, které zůstávaly zranitelné i vůči levnějším a praktičtějším dělům. Mnohá těžká protitanková děla byla vydávána, alespoň zpočátku, na úrovni divizí, ale postupně se dostala i k jednotlivým pěším praporům.
Mezitím byl zaznamenán účinek velmi kompaktních dutých nábojů a řada zemí začala vyrábět přenosné protitankové zbraně využívající tuto munici. V roce 1941 byl zahájen vývoj ručně přenosných protitankových raketometů odpalovaných z ramene; většinu z nich bylo možné znovu nabít, ale některé, jako například německý Panzerfaust, byly odpalovány z jednorázových trubic. Na rozdíl od protitankových děl byly díky své nízké hmotnosti snadno přenosné jednotlivými pěšáky na bojišti a nabízely podobnou palebnou sílu, přičemž jejich výroba byla rychlejší a levnější.
Tažená protitanková děla po druhé světové válce ve většině západních zemí, například ve Spojených státech, zmizela a nahradily je raketomety odpalované z ramene, samonabíjecí pušky a nakonec i řízené protitankové střely.
Poválečné obdobíEdit
Na konci války navrhli němečtí konstruktéři nové protitankové dělo velké ráže, které spotřebovávalo méně pohonných látek než raketové nebo samonabíjecí zbraně, ale střílelo podobné kompaktní střely s dutým nábojem. Německé síly následně nasadily do výzbroje 8 cm PAW 600, což byla extrémně lehká, nízkotlaká zbraň, která přesto dokázala střílet stejnými typy munice jako protitankové zbraně s vyšší rychlostí. V 50. letech 20. století tuto myšlenku oživila belgická firma Mecar, která následně tento koncept zdokonalila a vyvinula nízkotlaké protitankové dělo s hladkým vývrtem a ráží 90 mm. Vzhledem k nízkým zpětným rázům a lehké konstrukci se zbraň hodila zejména k montáži na obrněné automobily nebo malé dělové vozy. Její konstrukce inspirovala francouzský lehký protitankový kanon DEFA D921, který střílel střely stabilizované ploutvemi a byl k dispozici na taženém vozíku nebo jako montáž na vozidlo. Později byl spřažen s francouzskými obrněnými automobily řady AML-90 a EBR. Ve stejné době přijal podobnou konstrukci také Sovětský svaz, protitankový kanon T-12 ráže 100 mm, který měl hladký vývrt a střílel střely stabilizované ploutvemi. Švýcarsko vyvinulo poválečný vlastní protitankový kanon ráže 90 mm Pak 50/57, který střílel náboji s ještě nižší rychlostí než kanony Mecar nebo DEFA. Kromě T-12, který používal střely APDS, mohly tyto zbraně používat pouze střely HEAT pro pancéřování. Francie však někdy v 80. letech zavedla náboj APFSDS pro DEFA D921. Poslední známou zemí, která vyrobila speciální protitankovou zbraň, byla v roce 1988 Čínská lidová republika. Čínská zbraň byla známá jako Norinco Type 86 a byla pravděpodobně vyrobena jako náhrada za stárnoucí T-12 sovětské výroby.
Protitankové zbraně se nadále používaly v řadě konfliktů po celém světě, například v šestidenní válce a ve válce na jihoafrických hranicích. Zejména sovětská protitanková děla byla po vyřazení ze služby vyvezena do nejméně 18 dalších zemí a nadále se účastnila bojů.