Rolling Stone

Taylor Swift a Aaron Dessner nečekali, že po albu Folklore natočí tak brzy další desku. Když letos v létě dokončovali poslední úpravy Swiftina alba, oba umělci na dálku spolupracovali na možných písních pro Big Red Machine, Dessnerův hudební projekt s Justinem Vernonem z Bon Iver (který se Swift také vytvořil duet ve skladbě „Exile“ z Folklore).

„Myslím, že jsem těch instrumentálek napsal celkem asi 30,“ vzpomíná Dessner. „Takže když jsem se o ně během měsíců, kdy jsme pracovali na Folklore, začal dělit s Taylor, velmi ji to zaujalo a na některé z nich napsala dvě písně.“

Jednou z nich byla „Closure“, experimentální elektronická skladba v 5/4 časové signatuře, která byla vystavěna nad staccatovou bicí soupravou. Druhou skladbou byla „Dorothea“, valivá, americká klavírní melodie. Čím více je Dessner poslouchal, tím více si uvědomoval, že jsou pokračováním postav a příběhů Folklore. Skutečný zlom však nastal brzy po překvapivém vydání Folklore na konci července, kdy Dessner napsal hudební skicu a pojmenoval ji „Westerly“ podle města na Rhode Islandu, kde Swift vlastní dům, který dříve obývala Rebekah Harknessová.

„Opravdu jsem si nemyslel, že k tomu něco napíše – někdy pojmenovávám písničky podle rodných měst svých přátel nebo jejich dětí, prostě proto, že píšu hodně hudby a člověk ji musí nějak pojmenovat, a pak mu ji pošlu,“ říká Dessner. „Ale každopádně jsem jí to poslal a nedlouho poté k té písni napsala ‚Willow‘ a poslala mi ji zpátky.“

Byl to moment ne nepodobný tomu, když mu Swift na jaře poprvé poslala píseň „Cardigan“, kdy ona i Dessner pocítili okamžitou tvůrčí jiskru – a pak už jen psali dál. Netrvalo dlouho a společně s Vernonem, Jackem Antonoffem, Dessnerovým bratrem Brycem a „Williamem Bowerym“ (pseudonym Swiftina přítele Joea Alwyna) vytvořili ještě více písní, které nakonec vyústily v zimní sesterskou desku Folklore, Evermore.

Evermore je ještě spontánnější než předchozí album, vedle pokračování Swiftina projektu charakterního písničkářství se vyznačuje eklektičtější produkcí a zahrnuje ještě širší skupinu spolupracovníků, jako jsou Haim a Dessnerova vlastní skupina The National. Dessner hovořil s časopisem Rolling Stone o experimentování na albu, o tom, jak se nahrávalo během natáčení dokumentu The Long Pond Studio Sessions, a o tom, jak vidí pokračování spolupráce se Swift v budoucnu.

Kdy jste si uvědomili, že to nakonec bude další album?

Bylo to poté, co jsme jich napsali několik, sedm nebo osm nebo devět. Každé z nich se stalo a oba jsme byli v jakési nedůvěře z té podivné alchymie, kterou jsme rozpoutali. Nápady přicházely rychle a zběsile a byly stejně přesvědčivé jako cokoli na Folkloru a připadalo nám to jako ta nejpřirozenější věc na světě. V určitém okamžiku napsal Taylor s Williamem Bowerym skladbu „Evermore“ a pak jsme ji poslali Justinovi, který napsal bridge, a najednou začalo být jasné, že vznikla sesterská deska. Z historického hlediska existují příklady desek, které vznikly těsně po sobě a které mám rád – některé Dylanovy desky, Kid A a Amnesiac. Tajně jsem se zamiloval do myšlenky, že je to součást stejného proudu a že jde o dva projevy, které spolu souvisejí. A u Taylor si myslím, že jí prostě bylo jasné, co se děje. Opravdu to nabralo na obrátkách a v jednu chvíli z toho bylo sedmnáct písniček – jsou tam totiž dvě bonusové skladby, které mám stejně rád.“

Evermore zní rozhodně experimentálněji než Folklore a má větší rozmanitost – máte tam ty elektronické písničky, které znějí jako Bon Iver nebo Big Red Machine, ale zároveň tam máte to nejbližší, co Taylor za posledních deset let napsala ke country. Byla na její straně vědomá snaha se s tímto albem více rozvětvit?“

Zvukově nápady vycházely spíše ode mě. Ale vzpomínám si, že když jsem psal klavírní skladbu k písni „Tolerate It“, těsně předtím, než jsem jí ji poslal, jsem si říkal: Tahle písnička je intenzivní. Je v 10/8, což je zvláštní časová signatura. A na vteřinu jsem si pomyslel: „Možná bych jí to neměl posílat, nebude se jí to líbit.“ A pak jsem si řekl, že to bude lepší. Ale poslal jsem jí to a v její mysli to vykouzlilo scénu a ona k tomu napsala tuhle zdrcující krásnou píseň a poslala mi ji zpátky. Myslím, že jsem se rozbrečel, když jsem ji poprvé slyšel. Ale přišlo mi to jako ta nejpřirozenější věc, víte? V tom procesu nebyla žádná omezení. A v těch místech, kde jsme se pouštěli do experimentálnějších zvuků nebo podivných časových signatur, to prostě bylo jako součást práce.

Bylo pro mě opravdu působivé, že dokázala vyprávět tyhle příběhy stejně snadno v něčem, jako je „Closure“, jako v country písni „Cowboy Like Me“. Je zřejmé, že „Cowboy Like Me“ je hudebně mnohem známější. Ale podle mě je stejně ostrá a stejně mistrovsky zvládá své řemeslo v obou těchto situacích. A také, jen co se týče toho, co nás zajímalo, je v té hudbě hodně zimní nostalgie, což byl z mé strany záměr. Přikláněl jsem se k myšlence, že je to podzim a zima, a ona o tom také mluvila, že Folklore je pro ni jako jaro a léto a Evermore je podzim a zima. Takže proto v písni „Ivy“ slyšíte zvonky na saních nebo proto jsou některé obrazy v písních zimní.

Taky to slyším v kytaře v písni „‚Tis the Damn Season“. Zní to skoro jako The National s tou hodně ledovou kytarovou linkou.

Chci říct, že to je doslova jako já ve svém nejpřirozenějším stavu. Když mi dáš kytaru, tak přesně takhle to zní, když na ni začnu hrát. Lidé si ten zvuk spojují s National, ale to je jen proto, že takhle často prstokladem vybrnkávám elektrickou kytaru – když si dáš sólo na kytaru v „Mr. November“, není to nepodobné.“

Ta písnička na mě vždycky působila nostalgicky nebo jako nějaký stesk. A ta píseň, kterou Taylor napsala, je tak okamžitě vztahovačná, víš, „There’s an ache in you put there by the ache in me“. Vzpomínám si, jak mi ji zpívala v kuchyni – vlastně ji napsala přes noc během The Long Pond Studio Sessions.

Nahrála všechny vokály Evermore v Long Pond, když jste natáčeli dokument Studio Sessions?

Ne všechny, ale většinu. Zůstala u nás po skončení natáčení a pak jsme toho nahráli hodně. Bylo to šílené, protože jsme se připravovali na natáčení toho filmu, ale zároveň se ty písničky hromadily. A tak jsme si řekli: „Hmm, asi bychom měli zůstat a pracovat.“

V písni „Closure“ jsou části, kde jsou Taylorovy vokály filtrovány přes Messinu, což je takový hlasový modifikátor, který Justin Vernon hodně používá při své práci s Bon Iver. Jak se ti s ním podařilo upravit její vokály, když nikdy nebyla s Justinem v jedné místnosti?“

Jednou jsem za Justinem jela – to je jediná cesta, kterou jsem podnikla – a pracovali jsme spolu u něj na různých věcech. Hraje na bicí v „Cowboy Like Me“ a „Closure“, hraje na kytaru a banjo a zpívá v „Ivy“ a zpívá v „Marjorie“ a „Evermore“. A pak jsme společně zpracovali Taylorovy vokály přes jeho řetězec Messina. Na téhle desce se podílel opravdu hodně, ještě víc než na té minulé. Vždycky mi strašně moc pomáhal, a to nejen tím, že mi něco zahrál nebo zazpíval – můžu mu taky něco poslat a získat od něj zpětnou vazbu. Udělali jsme spolu spoustu práce, ale každý máme jiný pohled na věc a jiný harmonický mozek. On má samozřejmě doma vlastní studio, ale bylo fajn, že jsem ho mohl vidět a pracovat na těch věcech.

„No Body, No Crime“ je taky hodně zajímavá, už jen proto, že jsem tě asi nikdy neslyšel produkovat takovou písničku. Jak se tahle countryová vražedná balada s Haimem dostala na desku?“

Taylor ji napsala sama a poslala mi hlasovou nahrávku, jak hraje na kytaru – napsala ji na kytaru s gumovým mostem, kterou jsem pro ni dostal. Je to stejný typ, na který hraju v „Invisible String“. Takže napsala „No Body, No Crime“ a poslala mi její hlasovou nahrávku, na které jsem pak začal stavět. Je to zvláštní, protože hudba, kterou jsem v životě poslouchal nejvíc, jsou věci, které jsou spíš takové – roots music, folk, country, oldschool rock &roll, Grateful Dead. Není to úplně zvuk National nebo jiných věcí, které jsem dělal, ale připadá mi to jako hřejivá deka.“

Na téhle písničce se také podílela spousta mých přátel – Josh Kaufman, který hrál na harmoniku v „Betty“, hraje na harmoniku i v téhle písničce a na nějakou kytaru. Na bicí v té písničce hraje JT Bates – je to úžasný jazzový kytarista, ale má také neuvěřitelný cit, pokud jde o takovou píseň. Hrál také na bicí v písni „Dorothea“. A pak měla Taylor od začátku konkrétní představy o referencích a o tom, jak chce, aby to působilo, a že chce, aby v tom zpívaly sestry Haimovy. Nechali jsme je tu píseň nahrát s Arielem Reichshaidem, poslali nám to z L.A., a pak jsme to dali dohromady, když tu Taylor byla . Je to neuvěřitelná kapela a byla to další situace, kdy jsme si řekli: „Tak tohle se stalo.“ A tak jsme se rozhodli, že to uděláme. Připadalo mi to jako taková zvláštní malá rocková & historická anekdota.

K nahrávání skladby „Coney Island“ jsi také přizval skupinu National. Jak vypadal ten proces, kdy se svou kapelou nahráváš písničku, která je určena pro jiného interpreta?“

S bratrem jsme pracovali na spoustě hudby , z níž jsme některé posílali i Taylorovi. V té fázi byla „Coney Island“ celá hudba kromě bicích. A když jsem ji psal, nemyslím si, že bych si někdy říkal: „Tohle zní jako The National nebo to zní jako Big Red Machine nebo to zní jako něco úplně jiného.“ A taky jsem si říkal, že to zní jako něco úplně jiného. Ale Taylor a William Bowery napsali tuhle neuvěřitelnou písničku a poprvé jsme ji nahráli jen s jejími vokály. Má opravdu krásný oblouk příběhu a myslím, že je to jedna z nejsilnějších písní, textově i hudebně. Ale při poslechu slov jsme si všichni kolektivně uvědomili, že tohle je opravdu pocitově nejvíc spjaté s National – skoro jako by to byl příběh, který by mohl vyprávět Matt, nebo jsem slyšel Bryana, jak hraje na bicí.

Začali jsme se tedy bavit o tom, že by bylo super, kdybychom získali kapelu, a já zavolal Mattovi a on z toho byl nadšený. Sehnali jsme Bryana, aby hrál na bicí, a Scotta, aby hrál na basu a kapesní piano, a Bryce nám pomohl s produkcí. Je to zvláštní, protože je to opravdu cítit jako Taylor, samozřejmě, protože ona a William Bowery napsali všechna slova, ale zároveň to působí jako píseň National v dobrém slova smyslu. Líbí se mi, jak Matt a Taylor znějí dohromady. A bylo to hezké, protože jsme už rok nehráli žádný koncert a nevím, kdy zase budeme. Člověk o sobě tak trochu ztratí přehled, takže svým způsobem bylo příjemné se znovu spojit.“

Při práci na Folklore jste museli většině svých spolupracovníků tajit, s kým pracujete. Jaký byl tento proces tentokrát, když už všichni věděli, že jde o Taylora? Jak se vám to dařilo udržet v tajnosti?

Bylo to těžké. Museli jsme být tajní kvůli tomu, jak moc lidé konzumují každý střípek informací, který o ní najdou, a to byla tísnivá realita, se kterou se musela vyrovnávat. Ale to, že to nikdo z veřejnosti nevěděl, umožňovalo větší svobodu užívat si proces. Na Evermore hrála spousta stejných hudebníků, kteří hráli na Folklore. Opět to byla situace, kdy jsem jim neřekl, o co jde, a oni nemohli slyšet její vokály, ale myslím, že spousta z nich to předpokládala, zejména kvůli míře utajení. Ale i když je to legrační, myslím, že všichni, kdo se na tom podíleli, byli vděční za to, že na těch deskách letos mohli hrát, a jsou na ně hrdí. To se tak nějak nestává, natočit dvě skvělé desky v tak krátkém časovém úseku. Každý si tak trochu říká: „Jak se to stalo?“ a nikdo to nebere jako samozřejmost.

Taylor se zmínil, že jste „Happiness“ nahráli pouhý týden před vydáním alba. Bylo to něco, co jste napsali, nahráli a produkovali na poslední chvíli, nebo jste nad tím nějakou dobu seděli, než jste konečně rozlouskli kód?“

Takové písničky byly dvě. Jedna je bonusová skladba s názvem „Right Where You Left Me“ a druhá byla „Happiness“, kterou napsala doslova pár dní předtím, než jsme ji měli masterovat. To je podobné jako u Folklore s „The 1“ a „Hoax“, které napsala několik dní předtím. Všechny skladby jsme míchali tady, a míchat sedmnáct písniček je hodně, je to jako herkulovský úkol. A bylo to legrační, protože jsem přišel do studia a Jon Low, náš inženýr, tady míchal a celou dobu na tom pracoval. A když jsem přišel a on byl zrovna uprostřed mixování, tak jsem si říkal: „Jsou tam ještě dvě písničky.“ A on mi řekl: „A co ty? A on se na mě podíval a řekl: „…to nestihneme.“ A já jsem se na něj podíval. Protože vymyslet, jak je dokončit, zabere spoustu času.

Ale ona je zpívala na dálku. A na hudbě k písni „Happiness“ jsem pracovala už od loňského roku. Taky jsem ji trochu nazpívala – myslela jsem si, že je to píseň od Big Red Machine, ale pak se jí líbila instrumentálka a nakonec na ni napsala. To samé s tou druhou, „Right Where You Left Me“ – tu jsem napsala těsně předtím, než jsem odjela za Justinem, protože jsem si říkala: „Možná něco vytvoříme, až tam budeme spolu.“ A taky jsem si říkala, že bychom mohli něco udělat. A Taylor to slyšel a napsal k tomu úžasnou písničku. Takhle trochu pracuje – napíše spoustu písniček a pak na samém konci někdy napíše ještě jednu nebo dvě, a ty jsou často důležité.

Moje nejoblíbenější píseň na albu je „Marjorie“ a mám pocit, že u většiny umělců by instinkt takovou píseň prezentoval jako pochmurnou klavírní baladu. Ale „Marjorie“ má živý elektronický rytmus, který jí prochází – zní doslova jako živá. Jak jsi na to přišel?

Je to zajímavé, protože u „Marjorie“ je to skladba, která vlastně už nějakou dobu existovala, a její prvky můžete slyšet za písní „Peace“. Ten podivný dron, který slyšíš v „Peace“, když budeš dávat pozor na bridge v „Marjorie“, uslyšíš ho trochu z dálky. Něco z toho, co slyšíte, je od mého kamaráda Jasona Treutinga, který hraje na bicí, hraje na tyhle akordové paličky, které vlastně vyrobil pro skladbu, kterou napsal můj bratr a která se jmenuje „Music for Wooden Strings“. Hrají na tyto akordové paličky a tytéž akordové paličky můžete slyšet v písni „Quiet Light“ od National.“

Sbírám spoustu takových rytmických prvků a nejrůznějších dalších zvuků a dávám je svému kamarádovi Ryanu Olsonovi, což je producent z Minnesoty, který vyvíjí šílený software Allovers Hi-Hat Generator. Ten dokáže vzít zvuky, jakékoliv zvuky, rozdělit je na identifikovatelné zvukové vzorky a pak je regenerovat v náhodných vzorcích, které jsou kupodivu velmi muzikální. V nových skladbách Big Red Machine je spousta takových prvků. Ale já si je projdu a najdu malé části, které se mi líbí, a zacyklím je. Takto jsem vytvořil doprovodný rytmus písně „Marjorie“. Pak jsem k němu napsal písničku a Taylor k ní složil skladbu. Svým způsobem je to jedna z nejexperimentálnějších písní na albu – nezní to tak, ale když rozeberete vrstvy pod ní, je to docela zajímavé.

Musím se zeptat: Jak jste se dozvěděl o skutečné identitě Williama Boweryho jako Joe Alwyna? Nebo jste to věděl celou dobu?“

Myslím, že teď už můžu říct, že jsem to tak nějak věděl celou dobu – jen jsem byl opatrný. I když jsme o tom nikdy výslovně nemluvili. Ale myslím, že bylo opravdu zvláštní vidět na těchto albech řadu písní, které napsali společně. William vlastně hraje na klavír v písni „Evermore“. Tu jsme nahrávali na dálku. To bylo pro mě i pro ně opravdu důležité, abychom to udělali, protože on napsal i klavírní part v „Exile“, ale na desce ho hraju já, protože jsme ho nemohli snadno nahrát. Ale tentokrát jsme mohli. Prostě si myslím, že je to důležitá a zvláštní část příběhu.

Máš nějakou osobní oblíbenou píseň nebo moment, na který jsi nejvíc hrdý?

„‚Tis the Damn Season“ je pro mě opravdu zvláštní píseň z mnoha důvodů. Když jsem k ní psal hudbu, což bylo už dávno, vzpomínám si, že jsem si říkal, že je to jedna z mých nejoblíbenějších věcí, které jsem kdy udělal, i když je to neuvěřitelně jednoduchá hudební skica. Ale má to takový oblouk a je tam ta jednoduchost v tom minimalismu a takovém tom programování bicích a vždycky se mi líbil tón té kytary. Když mi Taylor tu skladbu zahrál a zazpíval v kuchyni, byl to vrchol celého toho období. Ta skladba mi připadala jako něco, co jsem vždycky miloval a co mohlo zůstat jen hudbou, ale místo toho se toho chopil někdo s jejími neuvěřitelnými vypravěčskými a hudebními schopnostmi a vytvořil z toho něco mnohem většího. A je to něco, s čím se můžeme všichni ztotožnit. Byl to opravdu výjimečný okamžik, ne nepodobný tomu, jak jsem se cítil, když napsala „Peace“, ale ještě výjimečnější.“

Vidíš, že by spolupráce s Taylor pokračovala dál, k dalším albům nebo projektům Big Red Machine?

Je to tak trochu věc, kdy mám ve svém životě tolik hudebníků, kteří mi přirostli k srdci, se kterými tvořím věci a kteří jsou prostě součástí mého života. A málokdy jsem měl s někým v životě takovou chemii – abychom mohli společně psát, abychom společně vytvořili tolik krásných písní za tak krátkou dobu. Myslím, že nevyhnutelně budeme v uměleckém i osobním životě jeden druhého pokračovat. Nevím přesně, jakou to bude mít další podobu, ale určitě to bude pokračovat.

Myslím si, že tenhle příběh, tahle éra, se uzavřela, a myslím, že takovým krásným způsobem s těmi sesterskými deskami – je to tak trochu pocit, že se to uzavírá. Ale rozhodně byla velmi nápomocná a angažovaná v Big Red Machine, a prostě obecně. Připadá mi jako další neuvěřitelná hudebnice, kterou jsem poznal a mám to štěstí, že ji mám ve svém životě. Je to celá tahle komunita, která jde dopředu a riskuje, a doufám, že se v budoucnu objeví další desky.