Rolling Stone

Pokud by se životopis Alana Whitea omezil na hraní na bicí v Imagine Johna Lennona a All Things Must Pass George Harrisona, bylo by to velmi působivé. Ale asi dva roky poté, co se objevil na těchto klíčových sólových deskách Beatles, ho angažovali Yes – tehdy na vrcholu tvůrčích sil – jako náhradu za odcházejícího Billa Bruforda. Od té doby prošla kapela absurdním množstvím změn v sestavě, ale jedinou konstantou byla Whiteova přítomnost za bicí soupravou. V současné době omezují jeho problémy se zády čas strávený na pódiu s Yes na hrstku skladeb za večer, ale stále s kapelou koncertuje a doufá, že až se mu vrátí plná síla, bude hrát delší dobu.

Když se White připravuje na vystoupení v newyorském Iridiu, zavolal časopisu Rolling Stone, aby si s ním popovídal o svém působení v Plastic Ono Bandu Johna Lennona, o svých začátcích s Yes, o době, kdy byli nepravděpodobnými hvězdami MTV na počátku osmdesátých let, a o nedávném dramatu, které kapelu rozdělilo na dva soupeřící tábory.

Jsem si jistý, že jsi tento příběh vyprávěl často, ale řekni mi, jak ses poprvé setkal s Johnem Lennonem.
První věc, kterou jsem od něj slyšel, byl telefonát, když mě požádal, abych hrál na Live Peace v Torontu. V podstatě mi zavolal zničehonic. Měl jsem vlastní kapelu a všichni jsme bydleli v jednom domě v Londýně, jak to v té době dělala spousta kapel. Zrovna jsem něco vařil v kuchyni, třeba guláš, a zazvonil telefon. Byl to John, ale tehdy jsem si to neuvědomil. Myslel jsem si, že je to kamarád, který se se mnou snaží žertovat, a tak jsem telefon položil. Nakonec mi zavolal zpátky a řekl mi, že má koncert v Torontu a jestli můžu hrát na bicí a jestli pro mě může druhý den ráno poslat auto.“

Odpověděl jsem: „Samozřejmě.“ A pak to přišlo. Auto přijelo. Jel jsem na letiště. Tam jsem se poprvé setkal s Johnem ve VIP salónku na Heathrow. Byl tam John, Yoko a Klaus Voormann. Byl jsem docela mladý, asi dvacetiletý, a trochu v šoku z toho, kde jsem. Zároveň se mi zdálo, že to z nějakého důvodu zvládám, jako by to byl jiný den. Pak řekl: „Aha, zapomněl jsem ti říct, že na kytaru hraje Eric Clapton“. A pak Eric vyšel z koupelny a v podstatě jsme nastoupili do letadla a zkoušeli tam. Já jsem měl na opěradle sedadla před sebou pár paliček a oni hráli na akustické kytary.

Vystoupili jsme a šli jsme na koncert. Za autem jela spousta fanoušků a takový ty věci. Pak jsme přijeli na pódium Live Peace v Torontu před 25 000 lidí. Pak jsem si začal uvědomovat, že se to opravdu děje. Byly to pro mě dost šílené dva dny.

Jak se o tobě John poprvé dozvěděl, že ti zavolal?
Podle toho, co vím, myslím, že byl v klubu a viděl mě hrát, ale já jsem nevěděl, že tam je.

Jaké jsou tvé nejjasnější vzpomínky na torontský koncert?
Dojeli jsme na stadion a já jsem se šel podívat do publika a kdo hraje a na pódiu byl Little Richard s obrovskou, velkou kapelou. To bylo docela úžasné. V zákulisí pobíhali lidé jako Gene Vincent. Chvíli to bylo opravdu neskutečné. Vzpomínám si, že John byl velmi nervózní, protože to byla první věc, kterou dělal od té doby, co opustil Beatles, nebo se chystal opustit Beatles. V té době byl zrovna v procesu. Pak už jen vím, že jsme šli na pódium. Měli tam bicí stoličku a nebyly tam žádné bicí. Říkal jsem si: „Tak tohle nebude dobré.“ A pak jsem si řekl: „Tak tohle nebude dobré.“ Eric zapojil kytaru a oni kolem mě postavili bicí soupravu, zatímco já tam seděl. Najednou mi do ruky hodili paličky a John počítal: „1, 2, 3 …“. A byli jsme v prvním čísle. Byl to takový blesk z čistého nebe.

Jaké máš vzpomínky na nahrávání Imagine s Johnem?
Zapomněl jsem, jak dlouho to bylo později po Torontu, ale zavolali mi z Applu, že John chce, abych se podílel na novém albu, které připravuje. Odjel jsem k Johnovi domů a vzápětí jsem byl ve studiu a zkoušeli jsme písničky. John nám rozdal texty, abychom si je mohli všichni před nahráváním přečíst. A pak jsem tam byl já. Pustil jsem se do toho a dělal svou práci jako vždycky ve studiu. Mým hlavním úkolem tehdy bylo zahrát to, co bylo pro ty písničky potřeba. Johnovi se evidentně moc líbilo, co dělám.

Celá ta věc byla opravdu jako v rodině. Když vás jednou přijmou do rodiny Beatles a mezi přátele, je to velmi uspokojující. Poznal jsem všechny lidi kolem Beatles. George tam jednou přišel. Každý večer jsme ve stejnou dobu večeřeli na takovém dlouhém dřevěném stole a já jsem George poznal. Další věc, kterou vím, je, že mě požádal, abych hrál na All Things Must Pass.

Na albu Imagine se podílelo několik bubeníků. Jim Keltner hrál na „Jealous Guy“. Na té jsem hrál na vibrafon. Na písničce „Imagine“, to bylo docela kouzelné. Nahráli jsme tu píseň a prošli jsme si ji ještě několikrát. Pak jsme si ji znovu poslechli. Vzpomínám si, že v jednu chvíli píseň začínala s bicími na samém začátku písně a kapela hrála. John to zahrál sám na klavír tak dobře, že jsem mu řekl: „Proč neuděláš první sloku takhle?“. Odpověděl: „To je dobrý nápad.“ „Co myslíš, Phile?“ zeptal se. Pak jsme to takhle zkusili a John si to nechal.

Poznal jsi, že je ta písnička geniální, když jsi ji poprvé udělal?
Ano. Když jsme dělali doprovodnou skladbu, nejsem si jistý, kolik jsme udělali záběrů. Myslím, že v knize se píše o devíti, ale já si myslím, že to byly jen čtyři nebo pět. Všechny byly kouzelné, ale pamatuji si ten záběr, který byl skutečně použit na albu. Vzpomínám si, že to bylo velmi zvláštní. Všichni jsme se rozhlédli a řekli si: „To bylo ono. To je perfektní.“ V místnosti bylo hodně cítit, že to bylo tak trochu kouzelné.

Byly sessions pro All Things Must Pass hodně odlišné?
Jo. To byla větší skupina. Byla to skupina Delaneyho a Bonnie, George a Erica. Ve studiu bylo každý den asi tři týdny hodně lidí. Když jsme tam všichni přišli, rozhodovali jsme se, kdo bude co hrát. George říkával: „Jeden z vás hraje na bicí.“ A tak se stalo. Tak jsme vystřihli spoustu těch skladeb.

O pár let později jsi hrál s Gingerem Bakerem. Byl tak divoký, jak se o něm traduje?
Ginger byl naprosto svérázný. Asi před půl rokem jsem s ním hrál na Rock ‚n‘ Roll Fantasy Campu. Je pořád tak trochu stejný. Je to Ginger Baker. Má takovou atmosféru, že je to prostě Ginger. Za ta léta, co jsem byl u letectva, jsem se s ním velmi spřátelil. Bydlel jsem ve Valley v L. A. a vzpomínám si, jak mi Ginger zavolal a zeptal se: „Můžu si půjčit bicí soupravu?“ A já mu odpověděl: „Ne. A já na to: „Jasně, samozřejmě, že můžeš.“ A on na to: „Proč si sem nepřivezeš ještě jednu soupravu? Mám tu koncert pro charitu.“ Bylo to v klubu ve Valley. Řekl jsem: „Dobře, to zní dobře.“ Bylo tam hodně bubeníků. Hrál jsem na pódiu s Gingerem a když jsme všechno dohráli, hrál jsem „White Room“ a nějaké další písničky, řekl jsem mu: „Ginger, pro koho hrajeme tu charitu?“ „Pro koho?“ zeptal jsem se. On řekl: „Moje charita.“ Řekl jsem: „Celou tuhle show děláme pro tebe?“ Řekl: „Ano.“ Zřejmě hrál jen proto, aby si vydělal nějaké peníze a mohl letět se svými koňmi z Afriky zpátky do Ameriky.

Byl jsi fanouškem Yes, než ses k nim přidal?
Jo. O Yes jsem slyšel. Hrál jsem s člověkem, který se jmenoval Terry Reid, na anglickém turné a vzpomínám si, že jsem hrál koncert někde v Cornwallu. Vzpomínám si, jak tam hrála hudba, a říkám si: „Kdo to je?“. A bylo to album Yes. Řekl jsem si: „Ta kapela je vážně dobrá.“ Vzpomínám si, že jsem je viděl ve Wembley Pool, kde někomu předskakovali. Byli velmi působiví a pamatuji si Chrise Squirea v jeho dlouhých botách na pódiu. Říkal jsem si: „Ti kluci jsou opravdu dobří muzikanti.“

A pak jsem se seznámil s Eddy Offordem, který byl producentem jejich několika prvních alb. Seděl jsem s ním v hospodě v Londýně. Stali se z nás velmi dobří přátelé. Jednoho dne přišli Jon a Chris a on řekl: „Ano, chci, aby ses přidal ke kapele.“ A tak jsem se k němu přidal. Myslím, že Chris Squire mě předtím viděl hrát s Joe Cockerem. Zrovna jsem končil turné s Joe Cockerem, když mě Yes oslovili. Souhlasil jsem a zeptal se: „Kdy budeme zkoušet?“. Odpověděli: „Ve skutečnosti žádné zkoušky nemáme a v pondělí máme koncert. Můžeš se naučit repertoár mezi dneškem a pondělkem?“ „Ano. Byl pátek. Řekl jsem: „No, zkusím to, ale je to běh na dlouhou trať“. Prostě jsem celý víkend poslouchal hudbu a zvykal si na ni a pak jsem tam byl v Dallasu v Texasu a šel na pódium s Yes prakticky bez zkoušek.

Bylo převzetí role po Billu Brufordovi zastrašující, když je to tak fantastický bubeník?
Bill byl opravdu skvělý bubeník. Já mám jiný styl. Ale předtím jsem hrál v kapele, která dělala spoustu aranží v různých časových signaturách a spoustu podobných věcí. Byl jsem připraven na různá časová znaménka a způsob, jakým kapela plynula, ale přidal jsem do toho víc rockového prvku než Bill. On přidal více jazzového prvku a myslím, že v té době se kapela chtěla ubírat trochu více tímto směrem. Takže bych neřekl, že to bylo zastrašující. Řekl bych jen, že jsem udělal svou vlastní verzi toho, co on dělal předtím.

Jaký jsi měl pocit z Tales From Topographic Oceans?
Měla nějaká část z vás pocit, že čtyři písně na dvou deskách bylo trochu moc? Byla to docela dobrodružná věc. Vzpomínám si, že jsme se do toho prostě pustili. Jon přišel s nápady a já s Chrisem jsme společně pracovali na spoustě věcí v rytmické sekci a prostě jsme se do toho vrhli. Naše hlavy byly ponořené do celého toho alba. Shodou okolností to byly čtyři strany dvojalba. Museli jsme z první strany vystřihnout pět minut, protože když jsme ji nahrávali, měla 27 minut.

Jak jste vnímali punk, když vypukl?
Spousta těch skupin vyhlásila válku kapelám jako Yes . Yes je druh zvířete, které si jde prostě za svým a dělá si svoje. Je to určitý styl hudby, který je považován za progresivní, i když nerad dávám hudbě nálepky. Punkrocková éra pro nás byla trochu rebelská, ale pracovali jsme důsledně po celou tu éru a měli jsme opravdu dobré publikum. Nikoho z kapely to v té době nijak zvlášť neovlivnilo. Nemyslím si, že by tomu mnozí z nás věnovali takovou pozornost, abych řekl pravdu.

Jak jste se cítili v roce 1979, když Jon a Rick Wakemanovi opustili kapelu a nastoupili Buggles?
Jona a Ricka to svrbělo. … Rick už byl zavedený. Měl za sebou už několik alb. Na jednom z nich jsem hrál, myslím, že na Henry VIII. Chvíli je svrběla touha udělat vlastní sólovou věc. A tak jsme tam byli: Steve , Chris a já. Jezdili jsme po Londýně a myslím, že jsme si řekli: „V pondělí ráno si zamluvíme zkušebnu, a kdo se tam objeví, je v Yes.“ A tak jsme si řekli, že se tam sejdeme. Přišli jsme všichni tři a tam jsme vymysleli Drama.

Geoff a Trevor Horn zkoušeli ve vedlejší místnosti. Byla to vlastně jen náhoda a Trevor se dozvěděl, že jsme vedle. Yes byla jedna z jeho oblíbených kapel a on sem pořád chodil a vysedával. A pak řekl: „Napsal jsem pro vás písničku.“ Nevím, spřátelili jsme se. Pak už jen vím, že se jejich vybavení přestěhovalo do našeho pokoje, a to už byli Yes zase Yes.

Jaké pro vás bylo to turné?
Bylo to skvělé. Neznělo mi to o moc jinak. Trevor Horn měl hlas trochu podobný Jonu Andersonovi, trochu jiný. Vyprodali jsme Madison Square Garden na tři večery. Proslulost kapely se až tak moc nezměnila.

Proč se tedy kapela po skončení turné rozpadla?
Myslím, že Trevor Horn v té době opravdu cítil, že jeho posláním je spíše nahrávání desek než živé vystupování. Tehdy jsme se vrátili do Londýna a Steve se dal s Geoffem do dělání Asie. Já a Chris jsme byli prostě sami a říkali jsme si: „No, jak posuneme Yes dál?“. Párkrát jsme se sešli u Chrise ve studiu a pak nám zavolali, že je ve městě nějaký Trevor Rabin. Jednou jsme s ním šli na večeři a nakonec jsme jamovali u Chrise ve studiu. Pak jsme se spřátelili a to byl začátek toho, co bylo kapelou Cinema. Chtěli jsme kapele říkat Cinema. Ale pak jsme devět měsíců zkoušeli hudbu, ze které se stala 90125.

Můžeš se vrátit trochu zpátky a povědět mi o hraní s Jimmym Pagem na přerušených XYZ sessions?“
Na začátku toho období mi Chris řekl: „Jimmy Page chce, abys přijel na Západ a zastavil se u nás.“ A já jsem mu řekl: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Začali jsme nějakou dobu jamovat v Jimmyho studiu. Chris měl nějaké nápady. Já jsem měl nějaké nápady. Většinu věcí, které jsme skutečně nahráli, jsme napsali já a Chris. A pak se do toho zapojil management, jako Peter Grant a Brian Lane. Vzpomínám si, že Robert přišel, poslouchal hudbu a měl pocit, že je to pro něj trochu komplikované. Mohla to tehdy být kapela, kdyby se Robert přidal, ale jakmile se do toho zapojili manažeři, tak to nějak vyšumělo.

Ale ty písničky nějak prosákly ven.
Často si kladu otázku, jak se ty písničky dostaly na veřejnost. Je to zvláštní, ale před několika lety jsem byl na akci, kterou pořádal Paul Allen v Seattlu. Byla to oslava života Jimmyho Page. Chvíli jsem se bavil s Jimmym a pak přišel Paul. Jimmy řekl: „Chci vyhrabat ty pásky, dokončit je a vydat album.“ A tak jsem se zeptal, jestli je to pravda. Řekl jsem: „Jen mi zavolej.“ Myslím, že ten projekt pozastavil, když se vrátil do Anglie.

Páni. Bylo by docela úžasné, kdybys to konečně dokončil a vydal.“
No, musím se spojit s Jimmym a říct mu: „Pojďme ty pásky dokončit.“ Vydal jsi to? Možná bysme na nich mohli nechat zpívat Roberta nebo tak něco. To by bylo docela úžasné.

Jak jsi vnímal změnu názvu Cinemy na Yes?
Jde o to, že Jon slyšel několik skladeb, které jsme nahráli. Myslel si, že jsou opravdu, opravdu dobré, a chtěl si v nich zkusit zazpívat. Jakmile Jon ty skladby nazpíval, stalo se z toho zase Yes. Vtipné je, že když mě Yes požádali, abych se k nim přidal, ten samý týden mě požádali, abych se přidal k Jethro Tull, a já jsem byl požádán, abych se přidal k America. To všechno bylo v jednom týdnu. Myslím, že jsem si vybral správně. Letos je to už 47 let, co jsem v kapele.“

Jak moc tě šokoval úspěch písně Owner of a Lonely Heart?“
Pro nás to byla jen další píseň, ale věděl jsem, že je dobrá, protože zněla úplně jinak. Měla bigbítový nádech. Bylo to úplně všude. Hodně jsme s tou písní experimentovali. Vtipné na té písničce je, že když jsme nahrávali bicí, Trevor Horn poslal někoho, aby mi vzal činely a tom-tomy. Měl jsem basový buben, snare a hi-hatku. Nic víc mi nezbylo. Pak přišli a vzali mi hi-hatku, takže na té desce hraju na basový buben a snare drum. Pak tam zase navrstvili všechny ostatní věci, aby to znělo jako bicí souprava.

Jsem velký fanoušek Big Generator. Řekni mi, co si o té desce myslíš teď. Splnila tvoje očekávání?
Jo! Nebyla tak dobrá jako 90125, ale pořád to bylo skvělé album. Myslel jsem si, že je trochu rockovější. Písnička „Big Generator“ je docela velká rocková písnička. A pak je tam pár opravdu skvělých věcí. Dost těch doprovodných skladeb jsme nahráli v Itálii. Tři měsíce jsme dělali doprovodné skladby a pak jsme to dokončili v Londýně. Bylo to docela zajímavé album.“

Dovedu si představit, že jste cítili určitý tlak, abyste udělali tak velký hit, jako je „Owner of a Lonely Heart“
Jo. Samozřejmě jsme chtěli pokračovat v nastoleném proudu. Myslím, že v tomto ohledu se to povedlo dobře. Ale 90125 se tak nějak v průběhu let stávala větší a větší. Nejsem si jistý, kolik se toho prodalo alb, ale bylo to něco kolem 12 nebo 15 milionů.

Cítil ses zrazen Andersonem Brufordem Wakemanem Howem?
Můj přístup k tomu a Chrisův přístup k tomu byl takový, že jsme celou dobu řídili Yes a posouvali se s Yes dopředu. Oni si často dělali své vlastní věci v různých podobách. Necítil jsem se nutně zrazen, ale zároveň to bylo něco, s čím jsme se museli vyrovnat. Ale prostě jsme sklopili hlavy a pokračovali v tvorbě hudby Yes.

Mluvilo se o tom, že bychom najali nového zpěváka a měli samostatné Yes?
Jo. Přemýšleli jsme o tom. Jon se vrátil a pak zase odešel. Celé se to během několika let trochu zvrtlo a my jsme se jen posouvali dál. Teď máme Jona Davisona, který je na pódiu velkolepý a je to velmi, velmi talentovaný člověk.

Jak je to s tou deskou Union? Proč na ní hraje tolik sessions muzikantů, když skutečných členů Yes jste měli víc než dost?
To byla spíš druhá strana než my. Tu desku dělali se spoustou session muzikantů. Všechno kolem toho období bylo hodně nesourodé. Dali jsme se dohromady a jeli turné, které bylo velmi úspěšné a já si ho nesmírně užíval. Myslím, že to spíš souviselo s Jonovou stránkou toho, co se dělo.

Jaké to bylo sdílet pódium s Billem Brufordem? Muselo to být přizpůsobení hrát současně s někým jiným.
No, sedli jsme si na začátku celé akce, zkoušeli jsme a já jsem řekl: „Některé písničky, které hrajeme, jako ‚Heart of the Sunrise‘ a tak, mají hodně velkou stopu ve tvém stylu. Tyhle písničky bys měl hrát.“ On na to: „Ne, ty je hraješ opravdu dobře.“ A on na to. Ve většině písní chtěl jen hrát na bicí a přidat takříkajíc třešničku na dort. Já jsem dělal lásku k otrocké práci.

Co se dělo, když Jon v roce 2008 kapelu opustil? Říkal, že si posledních pár turné s vámi moc neužil.
Jo, no, Jon je takový potulný minstrel. Rád dělá spoustu různých projektů a měl by nápady na různé věci. Chris a já jsme byli spíš pro práci v souladu s tím, co jsme dělali. A tak se Jon rozjel a dělal tyhle věci. V tomto ohledu jsme se rozhodli pokračovat.

Jak jste se cítili, když jste v roce 2008 přijali nového zpěváka?
Přišlo vám to v něčem divné? Prostě jsme pokračovali. Zkoumali jsme, kdo by mohl nahradit Jona. Prostě jsme měli takové nápady a hledali jsme dál, dokud se něco nespojilo a nefungovalo. A pak jsme narazili na Benoîta. Chvíli zpíval a pak mu to na konci evropského turné přišlo trochu namáhavé, a tehdy jsme zpěváka hledali znovu. Narazili jsme na Jona Davisona a ten byl velkým fanouškem hudby Yes. Nikdy jsem se s ním vlastně nesetkal, ale vzpomínám si, že mi volal někdo, kdo měl zájem být zpěvákem v kapele. Až když skutečně přišel na konkurz, uvědomil jsem si, že to byl on, kdo mi volal, ale číslo na sebe nenechal. Kdyby to udělal, mohli jsme se pro Jona rozhodnout mnohem dřív.

Jaké byly zkoušky v Síni slávy, když se obě skupiny sešly?
To bylo fajn. Prostě jsme se rozhodli, jaká čísla budeme hrát, a zkoušeli jsme v Brooklynu na místě, kde se to konalo. Bylo to všechno tak nějak v televizi. Měli jsme několik zkoušek. Bylo to docela zajímavé a hodně zábavné hrát znovu s Trevorem, Rickem a Jonem. Bylo to obzvlášť zábavné, protože Steve Howe hrál na basu v písni „Owner of a Lonely Heart“, což byla opravdu překvapivá kombinace. Všichni se jen usmívali a šli do toho. Šlo to docela dobře.

Komu patří název „Yes“, když jsou teď dva?
No, oni vlastně nejsou dva. To Yes, ve kterém jsem, jsou kluci, kteří mají jméno Yes a vždycky ho měli. A tak z právního hlediska jsme pořád Yes. I když ostatní kluci v něm byli po dlouhou dobu v různých obdobích, všichni dělali jiné věci. Chris a já jsme nikdy nic jiného nedělali. Prostě jsme pokračovali dál.

Ale oni si říkají „Yes featuring ARW“. Jak je to legální, když ten název vlastníte vy?“
„Legálně to dělat můžou, protože Jon má pořád část autorských práv. Je to tak trochu právní záležitost. Můžou říkat „Yes Featuring ARW“, ale nemůžou si říkat „Yes“. My vlastníme logo.

Vidíš nějakou šanci na reunion? Třeba další turné typu Union?
Na to se mě lidi ptají pořád. Nebudu říkat rozhodně ne. Řeknu, že nějaká možnost tu je, ale všichni už mají vyšší věk. Nevidím to tak, že by to bylo v nejbližších letech vyloučené a že bychom se dali dohromady a vytvořili nějaký… Rozhodně neřeknu „ne“. Je to „možná“.“

Stýská se ti po Jonovi?“
Vždycky jsem si s Jonem velmi dobře rozuměl. Mluvil jsem s ním v den jeho narozenin. Byl venku a užíval si s Jane, svou ženou. Mluvil jsem s ním, ale o práci jsme se opravdu nebavili. Byl jsem svědkem na jeho svatbě a Jon to vždycky vytahuje. Hodně to pro něj znamenalo.

Jak se v současné době daří vašemu zdraví?
Před pár lety jsem podstoupil operaci zad. Od té doby se moje stavy neustále zlepšují a začínám čím dál víc hrát. Momentálně je to docela dobré a každý den se cítím dobře. Posouvám se dopředu.

Může přijít den, kdy odehraješ celý koncert s kapelou?
Jo. O tom není pochyb. Říká se, že trvá pár let, než se člověk zase dostane docela do normálu, jak to bylo, a to přijde v červenci. K tomu směřuji.

Brzy pojedete do Japonska. Jsou nějaké plány i potom?“
Jistě. letos jedeme celé letní turné.

Hrajete v Americe?“
Jo. Myslím, že budeme mít asi 35 koncertů.

Bude to jiný druh show než loni?
Jo. Pracujeme na tom, abychom udělali něco jiného, ano. Promotér v Japonsku chce, abychom zahráli celou skladbu Close to the Edge, takže to bude docela dlouhá část show.

A co americké koncerty?
Pracujeme na nějaké odlišné show, nebo alespoň přemýšlíme o nápadech. Ale letní turné bude spíš amfiteátrové a je na něm několik kapel.

Které kapely?“
Je na něm John Lodge z Moody Blues a Carl Palmer. Je to taková progresivní show.

Jsou to Moody Blues, nebo jen John?
Ne, jen jeden z těch, co založili Moody Blues, John Lodge. A taky Carl Palmer dělá poctu ELP.

Bude se toho účastnit Tony Kaye?
Nevím, jestli Tony přijede na letní turné, nebo ne. Právě s námi absolvoval plavbu. Myslím, že na tom teď pracují.

Je možné, že by Yes v blízké budoucnosti vydali novou desku?
Jo. V podstatě každý z kapely vyslovil myšlenky o novém materiálu. Myslím, že o tom přemýšlíme. Letos bychom se k tomu asi nedostali, ale možná začátkem příštího roku bychom se mohli odvážit a natočit nové album.

Chápeš, proč jsou někteří fanoušci trochu frustrovaní z této patové situace a chtějí vidět tebe a Steva na jednom pódiu s Jonem? Když vidíš Stouny, chceš, aby tam byli všichni Mick, Keith a Charlie.
Já vím. To se nám stává často. Víš, kdo to má říct? Jednoho dne.

Co se děje v Iridiu?
Je to 50. výročí Live Peace v Torontu. Myslím, že v New Yorku se koná nějaký festival Johna Lennona. Chtěli, abych vystoupil v Iridiu a udělal tam takovou tu akci typu Q&A. Víte, co to je? Je to 31. března v Iridiu v neděli večer.

Pustím tě, ale pevně doufám, že dokončíš album XYZ.
To je skvělý nápad. doufám, že u toho vytrváme.