Rolling Stone

Billy Joel nevydal album s novými popovými písněmi od roku 1993, ale to mu nebrání v tom, aby posledních pět let každý měsíc vyprodával Madison Square Garden a každé léto plnil baseballové stadiony po celé zemi. „Přišel jsem na pódium a řekl: ‚Nemám pro vás nic nového, takže budeme hrát jen staré věci,'“ říká Joel po telefonu ze svého domu v Palm Beach na Floridě. „A publikum řekne: „Jo! Sedím na stadionu, dívám se na 30 000, 40 000, 50 000 lidí a říkám si: ‚Co tady sakra všichni dělají? Proč zrovna teď? Myslím, že jsem svým způsobem anachronismus. Už mě tolik nezbylo. Je v tom určitá vzácnost, která tomu dává hodnotu.“

Těšíte se, až budete 9. května v den svých 70. narozenin hrát v Garden?“
Mám z toho smíšené pocity. Na jednu stranu jsem rád, že jsem naživu. Na druhou stranu nevím, jak velkou oslavu si zasloužím jen za to, že jsem se dožil sedmdesátky. Vždyť je to pracovní večer – nemůžeš si dát narozeninový dort, nemůžeš dělat žádné takové věci.

Přesto je sedmdesátka milník.
Je to tak trochu práce jako Petr Pan. Začínáš, jsi mladý, válíš a válíš, a to děláš celý život. Začnete být trochu krátkozrací, pokud jde o to, kolik je vám vlastně let. Nedávno jsem viděl svoje fotky v Garden a říkal jsem si: „To nevypadá dobře.“ A taky jsem si říkal, že to není dobře. Zestárl jsem, ztratil jsem vlasy. Nikdy jsem nebyl idolem na matiné a tady na jevišti dělám pořád stejnou práci, jako když mi bylo 16.

Tolik tvých vrstevníků si barví vlasy a dělá všechno pro to, aby vypadali mladě. Byla jsi někdy v pokušení udělat totéž?“
„Pro mě by bylo směšné snažit se vypadat jako filmová hvězda. Vždycky jsem vypadal jako šlachovitý kluk a nehodlám to měnit. Plastické operace, paruky, já nevím. S hudbou to nemá nic společného. Všechno je to o image a vzhledu. Je mi 70 let. Nikdy jsem svůj věk neskrýval, tak proč bych měl začínat teď?“

Vašim dvěma nejmladším dcerám jsou tři a jeden rok. Je pro vás teď otcovství jiné než kdysi?“
Rozdíl je v tom, že teď si lidé myslí, že jsem dědeček svých dětí. Vezmu ji do školy a někdo z ostatních rodičů řekne: „Jé, tvoje vnučka je tak roztomilá.“ A já se na to podívám. Já jen řeknu: „Dobře, děkuju.“ Není to takový rozdíl. Pořád mě baví být tátou. Nevěděl jsem, že v tomhle věku budu znovu otcem, ale jsem rád, že jsem. Udržují vás mladého.

Myslíte si, že jste se díky třem dcerám naučil hodně o ženách?
Jo. Celý můj život se točí kolem žen. Vychovávaly mě ženy – můj otec nebyl nablízku. Byl jsem mnohokrát ženatý a mám tři dcery. Takže v mém životě je hodně estrogenu.

Jak vás to formovalo?
Myslím, že jsem měl velmi šťastnou výchovu. Moje máma mě podporovala v tom, abych se stala hudebnicí. Znám spoustu kluků v mém věku, jejichž otcové je zastrašovali, aby nebyli muzikanty. Takže jsem měl velmi mírnou výchovu. Byla velmi láskyplná a vřelá, a toho si na ženách vážím. Vidím to i na svých dcerách. Budu vychovávat tyhle děti, které jednou samy budou matkami, a doufám, že budou jako moje máma.“

Jak každý měsíc vybíráte setlist v Madison Square Garden? Jaký je vzorec?
Do posledního koncertu v The Garden jsme se soustředili na výběr správného poměru mezi hity a skladbami z alba. Ale při našem posledním vystoupení jsem si řekl: „Víte co? Ještě nikdy jsme neudělali show, kde by byly jenom hity.“ A tak jsem to udělal. V New Yorkeru o mně vyšel článek s názvem „Zázrak 33 hitů“. A já jsem si nikdy nespočítal, že mám tolik hitů. Řekl jsem si: „Počkejte. 33 hitů? To je víc písniček, než kolik jich odehrajeme za celou show. Proč neuděláme show, která by byla jen z hitů, bez skladeb z alba?“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám. A to jsme udělali naposledy a bylo to poprvé, co jsem to udělal. Bylo to pro nás trochu jiné. Ale mně se docela líbilo prostě dělat bum, bum, bum, bum, hit, hit, hit, hit, hit. Na konci koncertu si řeknu: „Hele, to byl docela dobrej setlist.“

Za posledních pět let jste odehráli desítky koncertů, ale skoro nikdy jste nehráli „Captain Jack“. Jak to?
Nezestárl zrovna nejlépe. Kapitán Jack byl degradován na vojína Jacka. Ve slokách jsou jen dva akordy, a tak to jde pořád dokola, a když se zamyslíš nad textem, je to docela ponurá písnička. Ten kluk sedí doma a honí si triko. Jeho otec je mrtvý v bazénu. Žije takovou nudnou předměstskou existenci, dokud se nezfetuje. Když jsem tu písničku zpíval naposledy, řekl jsem si: „Tohle je vážně depresivní.“ A pak jsem si řekl: „Tohle je fakt depresivní. Jediná úleva nastane, když se ozve refrén. Když tu písničku dělám, cítím se tak nějak zasmušile a už ji nedělám rád, i když ji asi ještě uděláme.“

Pustil jsi také „Angry Young Man“. To byla léta a léta koncertní stálice.
Dělali jsme ji tak často a tak dlouho jako úvodní píseň. Musíš to chtít dělat. Musíš pro to mít nějaké nadšení a někdy jsem vyhořel z toho, že dělám pořád to samé, a už to nechci dělat.

Nikdy jsi neudělal to, co dělá tolik tvých kolegů, tedy že bys zahrál jedno ze svých klasických alb rovnou celé. Proč neuděláš noc Stranger nebo noc Nylonové opony?“
To se nabízelo. A já jsem řekl: „Dobře, ale je to asi 12 alb. Takže když uvedeme jedno album, sežere to velkou část koncertu a nezbude moc prostoru na vyvážení ostatních alb.“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám. Takže jsme nikdy neudělali tu věc s celovečerními alby, i když pravděpodobně hrajeme víc písní z alba The Stranger než z jakéhokoli jiného alba. Je tolik písniček, které rádi děláme, že to prostě nechci omezovat na jedno album.

Dovedeš si představit, že bys někdy jel rozlučkové turné?“
Ne. Myslím, že se to stane tak, že přijde večer, kdy budu mít pocit, že už to nemůžu dělat dobře – nedokážu trefit noty, nemám fyzickou výdrž, nebaví mě to. A ten večer budu vědět, že je čas přestat. Možná se dokonce hned na místě rozhodnu, že tohle je moje poslední vystoupení. I když za mnou potom přijde můj agent: „Ale ne! Můžeme vydělat spoustu peněz, když teď budeš hrát v dalších představeních.“

Biografické filmy o rockových hvězdách jsou teď velké. Umíte si představit film o Billym Joelovi?“
Na to nemám dost objektivity. Kdysi jsem chtěl napsat autobiografii – a taky jsem to udělal. Pro vydavatele v ní nebylo dost sexu, drog a rock &rollu, tak jsem vrátil zálohu. Řekl jsem si: „Kašlu na to, to jsem já“. Nevím, jestli jsem dost zajímavý na to, aby se o mně natočil film. Žil jsem svůj život. Nechci být zbytečný.“

Jste s Donaldem Trumpem přibližně stejně starý, oba jste se narodili v okrajové čtvrti New Yorku. Dává vám to nějaký vhled do jeho osoby?“
„Ne.“ Vnímám ho jako člověka z úplně jiné planety. Vím, že se narodil v Queensu, ale narodil se se stříbrnou lžičkou v puse. Jeho otec byl bohatý a dával mu spoustu peněz. Nevím, kolik má vlastně empatie k lidem, kteří takový život nežijí. Nejsem jeho velký fanoušek, takže abych byl spravedlivý, nemám do něj moc vhled.

Co si zatím myslíte o jeho prezidentství?
Myslím si, že to byl možná šok, který jsme potřebovali, abychom lidi vytrhli z letargie. Možná to bylo něco, co se mělo stát, aby se lidé probudili a uvědomili si: „Hej, něco takového se skutečně může stát.“ Možná to bylo něco, co se mělo stát, aby se lidé probudili. Protože před jeho zvolením jsme si nemysleli, že by se něco takového mohlo stát.

Chystáte se vůbec angažovat ve volbách v roce 2020?
Myslím, že se nebudu politicky angažovat. Zjistil jsem, že spoustě lidí vadí, když celebrity propagují svého kandidáta. To může ve skutečnosti více lidí odradit, než přilákat. Obdivuji lidi jako Springsteen, který vystoupí a propaguje kandidáta. Je to občan a má na to právo. Moje zkušenost je taková, že lidem vždycky vadilo, když na vás šli na koncert a vy jste si stoupl na mýdlovou bednu a chrlil politiku.“

V roce 2017 jste si na pódium nasadil žlutou hvězdu poté, co Trump mluvil o „velmi dobrých lidech“, kteří pochodovali v Charlottesville. Co vás k tomu vedlo?
Byl jsem naštvaný. Je to blbost. Žádní fajn náckové neexistují. Generace mého otce bojovala ve válce, aby skoncovala s nacismem. Když vidí tyhle chlápky s páskou s hákovým křížem, divím se, že nevyběhnou na ulici a nemlátí je baseballovou pálkou po hlavě. Takže tenhle prezident se minul účinkem. Měl velkou šanci říct něco smysluplného a promarnil ji.

Doufáte, že si ještě někdy zazpíváte s Eltonem Johnem před koncem jeho rozlučkového turné?
Jistě, kdyby mě o to požádal. Pracovali jsme spolu šestnáct let a byly to dobré koncerty. Myslím, že měly dobrou hodnotu. Určitě bych s ním znovu spolupracoval.

Jaké televizní pořady sledujete?
Můj vkus na televizní pořady je pro většinu lidí dost nudný. Dívám se na History Channel nebo Military Channel nebo na dokumenty či zprávy. Když při přepínání kanálů vidím černobílý film, zastavím se na něm a ten mě vždycky zaujme. Právě jsem se znovu díval na Casablancu s Humphreym Bogartem, skvělý film. Když při přepínání kanálů narazím na Kmotra, zastavím se na Kmotrovi. Když narazím na Goodfellas, zastavím se na Goodfellas. Cokoli mě zrovna chytne, na to se podívám.“

Jste už unavený z toho, že se vás ptají, jestli budete zase dělat novou hudbu?“
Ne, je to férová otázka a já pořád píšu hudbu. Jen ji nenahrávám a nejsou to písničky. Je to úplně jiný druh hudby. Je to čistě pro mé vlastní budování. Necítím se nucen ji nahrávat. Necítím se nucen dělat si reklamu, abych byl relevantní. Jak jsem řekl, žil jsem rock &rollový život a ten už nepíšu.

Ale sedneš si ke klavíru a píšeš melodie jen pro sebe?“
Jo. Mám spoustu hudby, kterou nikdy nikdo neslyšel a možná ani nikdo neuslyší, pokud se nerozhodnu s ní něco udělat. Opravdu je pro mě důležitý tvůrčí proces, ne to, abych měl desky v hitparádách nebo prodal hodně nahrávek. Pořád se učím a člověk se nikdy nepřestane učit. To je na procesu psaní dobré. Kdykoli tvoříte, vždycky se naučíte něco nového.“

Jste ochoten učinit shermanovské prohlášení, že nikdy nevydáte album s novým materiálem?“
Nikdy neřeknu nikdy. Možná přijdu s nápadem, který by se mohl stát písní. Možná napíšu soundtrack k filmu. Možná napíšu symfonii. Nevím. Možné je všechno.