Samantha Mulligan

Život se na začátku roku 2012 zdál být dokonalý – byla jsem zasnoubená s láskou svého života, měla jsem dva syny a krásnou dceru a následující rok jsem chtěla začít studovat na univerzitě obor porodní asistentka/ošetřovatelství. Byla jsem zaneprázdněná máma tří dětí, plánovala jsem svatbu a také jsem se snažila být fit a zdravá pro náš velký den.

V červnu jsem si všimla zvláštního pocitu v pravé horní části paže. Ten pocit byl zvláštní – jakoby necitlivý, ale také pálivý. Hledala jsem na internetu v naději, že se vyhnu návštěvě lékaře, a došla jsem k závěru, že bolest je pravděpodobně důsledkem skřípnutí nervu v zádech. O týden později bolest stále přetrvávala, a tak jsem navštívil lékaře, který mi předepsal krém na zmírnění bolesti. Ale ve chvíli, kdy jsem si krém nanesl, jsem měl pocit, že mě kůže pálí, takže jsem si ho okamžitě smyl.

O několik týdnů později – koncem července – byla bolest tak nesnesitelná, že mě v noci budila. Jedné konkrétní noci mě bolest probudila v jednu hodinu ráno a měla jsem náhlou potřebu sáhnout si do podpaží. Nahmatal jsem bulku a od té chvíle mi hlavu naplnil strach a hrůza.

S malým množstvím spánku jsem hned druhý den ráno šel do ordinace lékaře, kde jsem dostal doporučení na krevní testy a vyšetření. Krevní test jsem podstoupila hned, ale protože byla sobota, počkala jsem s vyšetřením až do následujícího pondělí.

Scan mi v podpaží našel 5 cm velký kulatý pevný útvar. Bolest štípající nervy dávala smysl, protože útvar zužoval nervy a žíly vedoucí do mé paže. Odtud následovala smršť testů a vyšetření: CT, dva ultrazvuky, mamograf a nakonec řízená biopsie, to vše během necelých dvou týdnů.

Biopsie potvrdila mé nejhorší obavy – jednalo se o rakovinu, která metastázovala do lymfatických uzlin.

Diagnóza všechny zaskočila: vzácná a agresivní rakovina kůže známá jako karcinom z Merkelových buněk. Útvar se od prvního ultrazvukového vyšetření před necelými dvěma týdny téměř zdvojnásobil; nyní měřil 9 cm.

Byla jsem vyděšená, když jsem si na internetu vyhledala další informace a četla jsem věci jako např: „zhruba u třetiny pacientů je smrtelná“, „40krát méně častá než melanom“ a „průměrný věk pacienta 74 let, přičemž 75 % pacientů je starších 65 let“. Cože?! Bylo mi teprve 26 let a byla jsem matkou tří malých dětí! Byla jsem zaneprázdněná plánováním svého dokonalého svatebního dne! Cítila jsem se otupělá. Jak se to mohlo stát?“

V polovině srpna jsem podstoupila operaci, při které mi byla odstraněna většina útvaru a všechny okolní lymfatické uzliny. Masa nyní narostla do průměru 10 cm a nemohli ji odstranit celou, protože část z ní byla připojena k hlavní tepně v mé ruce. Lékaři mi doporučili, že léčba snad odstraní to, co zbylo.

Po šesti týdnech rekonvalescence po operaci jsem začal s 27 dávkami ozařování do oblasti podpaží, horní části hrudníku a krku v průběhu pěti týdnů, přičemž každý týden jsem dostal jednu nízkou dávku chemoterapie, aby ozařování plně účinkovalo. Od operace už nemohu mít v pravé ruce jehly, což se ukázalo jako docela nepříjemné, protože jsem měl vždycky problémy s kolabujícími žilami v levé ruce. Jednou trvalo osm pokusů najít žílu pro zavedení kapačky na chemoterapii, než to vzdali a rozhodli se to zkusit znovu druhý den.

Svatba! Datum bylo stanoveno čtyři týdny po mé radioterapii. Moje první otázka zněla, jestli budu mít vlasy, protože jsem si je poslední tři roky nechávala narůst pro ten velký den. Rozhodli jsme se, že budeme pokračovat v našich plánech bez ohledu na obrovskou změnu okolností. Přestože mi vlasy začaly řídnout a lámaly se, stále jsem jich měla dost na zvolený účes. Měla jsem také popáleniny druhého stupně v oblasti ozařování, ale dokázala jsem je zakrýt obvazem a krásným krajkovým bolerkem.

Ten den byl pro nás oba naprosto dokonalý a byl pro nás skvělým únikem přes náročné období. Byl to výjimečný den, 20. října 2012 – den před naším pětiletým výročím společného života.

V pondělí po svatbě se opět začalo pracovat: nakopávat rakovině zadek!

Byla jsem tak šťastná, že konečně skončila radioterapie, ale v té době se z popálenin druhého stupně stal třetí stupeň. A i když jsem byla šťastná, že ozařování skončilo, moje léčba nebyla kompletní. Tři týdny po skončení ozařování jsem začala tři kola intenzivní chemoterapie, která probíhala v rozmezí tří týdnů a každé kolo bylo podáváno po dobu tří dnů.

Po prvním kole mi opravdu začaly padat vlasy v chuchvalcích, a tak jsem si je oholila. Můj úžasný manžel navzdory mým protestům plešatěl se mnou. Nechali jsme děti, aby se v

holení mé hlavy střídaly, aby se s touto změnou lépe sžily. Ukázalo se, že to byl zábavný zážitek, ale pro mě emotivní.

Při léčbě jsem se snažila trávit co nejvíce času s dětmi – kterým je nyní osm, čtyři a dva roky – a s manželem. Myslím, že je důležité vážit si všech maličkostí: tulit se k sobě a sledovat filmy v posteli, ležet na trávě a společně pozorovat mraky nebo sledovat, jak si děti hrají. Dělala jsem všechno pro to, abych se stále cítila sama sebou a jako „máma“.

Po šesti měsících opakovaných vyšetření, testů a léčby to všechno konečně skončilo v lednu 2013, kdy jsem dostala souhlas. Dalších pět let budu chodit na pravidelné kontroly a musím také aktivně řešit lymfedém, kterým trpím po odstranění lymfatických uzlin.

Učinila jsem rozhodnutí odložit studium o další dva roky, abych se mohla věnovat svému zdraví a rodině. Pomalu začínáme dohánět finanční ztráty poté, co Dane na půl roku klesl na poloviční úvazek, ale jsem moc ráda, že se teď věci začínají cítit trochu normálněji.

Teď se ohlížím zpět a uvědomuji si, že moje tělo křičelo, že něco není v pořádku. Byla jsem neustále unavená, chyběla mi energie a cítila jsem se na dně, ale myslela jsem si, že to bylo jen normální vyčerpání z běhání po třech dětech, cvičení a celkového každodenního života. Mé zdraví a pohoda byly vždy na druhém místě za zdravím mých dětí a manžela, ale teď si uvědomuji, že to moje je stejně důležité, protože mě potřebují.

Naučila jsem se, že pokud se necítíte jako obvykle, pozorujete na svém těle nějaké změny nebo máte v rodině rakovinu, nespoléhejte se na odpovědi na internetu nebo nad tím pokrčte rameny. Co nejdříve navštivte svého lékaře.

Vaše cesta není vždy taková, jakou jste si naplánovali, ale nerovnosti na cestě ovlivňují cesty, které si na ní vyberete.