Sloupek: Karanténa mi dala čas na přemýšlení. Zde jsou mé myšlenky.

Poslední dva týdny jsem byl v karanténě ve svém domě poté, co jsem byl pravděpodobně druhotně vystaven COVID-19. Tyto dva týdny mi daly nejen čas obdivovat svůj nový nátěr, ale daly mi i čas přemýšlet… hodně.

Moje první myšlenka – která byla spíš uvědoměním než čímkoli jiným – byla, jak je ta věc nakažlivá. Nechápejte mě špatně, už před tímto setkáním jsem si byl dobře vědom toho, jak je nakažlivá. Vidět to na vlastní oči, vidět, jak to osobně nakazí skoro každého, s kým to přijde do styku, jak to, že se to nedostalo ke mně – nevím. Asi jsem měl štěstí.

Můžu vám rozhodně říct, že jsem se rozzlobil; ne na člověka, ne na místo nebo věc, dokonce ani ne na situaci.

Naopak jsem se rozzlobil na nesrovnalosti, které mi byly nadále podsouvány. Během prvního týdne mé karantény upravilo Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí neboli CDC své pokyny pro testování s tím, že pokud jste byli v úzkém kontaktu s někým, kdo má COVID-19, „nemusíte nutně podstoupit test, pokud nejste ohroženým jedincem nebo pokud vám ho nedoporučí váš poskytovatel zdravotní péče nebo státní či místní úředníci v oblasti veřejného zdraví“.

Před aktualizací z 24. srpna CDC uvedlo, že „testování se doporučuje všem blízkým kontaktům osob s infekcí SARS-CoV-2″. Vzhledem k možnosti asymptomatického a pre-symptomatického přenosu je důležité, aby kontakty osob s infekcí SARS-CoV-2 byly rychle identifikovány a testovány“.

Chtěl jsem a stále chci mít pocit bezpečí. S tímto tvrzením by podle mého názoru souhlasila i většina lidí, bez ohledu na případné protichůdné názory. Bohužel nemohu říci, že se tak úplně cítím právě teď, když jasně vidím, že se politika a věda střetávají.

Ale to nemohu ovlivnit (alespoň ne do 3. listopadu). Zjistil jsem, že neustálé čtení o těchto politických hrách na kočku a myš prostřednictvím „doomscrollingu“ na Twitteru a Facebooku prohlubuje můj hněv a zhoršuje mé rozpoložení, protože s nimi nemohu nic dělat. Proto jsem se začal soustředit na sebe a na činy, které mohu ovlivnit.

Když jsem byl mladší, dal mi táta minci s modlitbou – tu mám dodnes. Stojí na ní: „Bože, dej mi klid, abych přijal věci, které nemohu změnit, odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu, a moudrost, abych poznal rozdíl.“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám.

Ať už jste věřící, nebo ne, schopnost soustředit se na rozhodnutí, nad kterými máte skutečně pravomoc, vám pomůže najít klid a mír.

Jako vysokoškolský student jsem si sám nebyl jistý, jak v tomto období řešit kulturu večírků na MSU. Vzhledem k tomu, že ve východním Lansingu a jeho okolí stále žijí tisíce studentů, večírky zůstávají nevyhnutelné. A přestože jsem si v prvním a druhém ročníku užíval příležitostné večírky, tento rok se pro mě stal časem, kdy jsem upřednostnil bezpečnost ostatních (i sebe) před vlastní zábavou. Mnoho dalších studentů se však s touto nutnou obětí nesmířilo. Když jsem poslední dva týdny viděl, jak se večírky odehrávají, nevěděl jsem, jestli mám nadávat, nebo odpouštět, ozvat se, nebo ignorovat. Řeknu tedy toto:

Nebuďte součástí problému. Stále existují způsoby, jak se vidět, ale večírky mezi ně nepatří.

Stále se nacházíme v globální pandemii, kdy virus stále infikuje lidi znepokojivě vysokou rychlostí a zároveň bere životy. Dělat stánky se sudy – jako ty, které jsem viděl zveřejněné přes sociální sítě minulý víkend – není zrovna to nejchytřejší, co bychom teď měli dělat. Ve skutečnosti je to hloupost.

Myslete si, že jsem zabiják. Říkejte mi mrzout. Říkejte mi, jak chcete.

Ale neříkej mi děcko. A nenazývej se dítětem v očekávání, že se ti dostane zacházení ve stylu „nechme děti dětmi“. Všem je nám osmnáct nebo víc, jsme dospělí. Můžeme volit. Můžeme si koupit losy. Sakra, můžeme si pořídit členství v Costco (což je pravděpodobně ta nejdospělejší věc, kterou kdy uděláme).

I když jsme dost staří na to, abychom si mohli pronajmout vlastní bydlení, neznamená to, že si můžeme dělat, co se nám zlíbí. Pokud jsi pořád tady, je to proto, že ses rozhodl být… být zodpovědný. Musíme splnit svou občanskou povinnost a omezit shromáždění na 10 osob uvnitř a 25 osob venku.

Chci, aby se lidé viděli. Společenství je důležité. Jen to dělejte bezpečně. Jsme dospělí, ale jsme také lidé a v naší psychické podstatě je, že chceme být ve spojení s jinými lidmi (i když v tomto případě jde jen o pár lidí najednou).

Nechci, aby to vyznělo jako rozdělování – to je to poslední, co teď tento svět potřebuje. Ale chápu, jak se můj opatrný přístup asi bude lišit od přístupu minimálně jednoho člověka, který to čte. Tomu říkám, ať je v něm milost, trpělivost a pochopení.

Nemohu ovlivnit, co udělá člověk vedle mě. Jediné, co mohu kontrolovat, jsem já sám. Každé rozhodnutí, ať už je zodpovědné, nebo bezohledné, má důsledek, který může mít potenciální dopad na větší společenství. Pamatujte na to a pamatujte, že osobní zodpovědnost nás všechny zachrání před hrou na obviňování.

Po návratu na akademickou půdu tento týden budu pamatovat na to, že se mám zodpovídat, a doufám, že vy také. Jsem vysokoškolák, ale jsem vysokoškolák unavený z toho, jak se ostatní vysokoškoláci chovají, jako by COVID-19 nebyl skutečný. Je to velmi reálné a bude to reálné i nadále, dokud nezačneme dělat zralá rozhodnutí.

Ale to možná nemůžu ovlivnit. V případě takových věcí nechám zesnulého herce Jerryho Stillera, který hrál Franka Costanzu v seriálu „Seinfeld“, aby mi pomohl odpovědět na mou modlitbu slovy: „Teď klid“.

Tento článek je součástí našeho tištěného vydání Living a Remote Life. Celé číslo si můžete prohlédnout zde.