Snídaňový klub

Snídaňový klub vypadá, jako by ho mohla natočit parta teenagerů. Tím nechci říct, že je amatérský – kamera je na středoškolskou komedii vlastně docela propracovaná. Spíš je film tak vážný, trapný a podrážděný dospělostí, že si prostě nepamatuje a nechápe, jaké to je být teenagerem. Snídaňový klub tuto zkušenost ztělesňuje.

Scenárista a režisér John Hughes vystavěl svůj film jako komorní dílo: pět studentů chicagské střední školy na předměstí tráví společně sobotu, kdy si odpykávají trest po škole v knihovně. Každý z nich příhodně představuje známý „typ“ teenagera, který se pak film zhruba 100 minut snaží dekonstruovat. Claire Standish (Molly Ringwald) je princezna královna plesu, Andrew Clark (Emilio Estevez) je sportovec, John Bender (Judd Nelson) je vyhořelý, Brian Johnson (Anthony Michael Hall) je šprt a Allison Reynolds (Ally Sheedy) je samotářka.

Tyto děti se mísí jako olej a voda – jen Claire a Andrew se navzájem uznávají – a přesto se spojí proti Vernonovi (Paul Gleason), zástupci ředitele, který jen stěží zadržuje své sžíravé opovržení vůči všem mladším třiceti let. Nakonec se – v rámci solidarity proti Vernonovi, z naprosté nudy a s pomocí marihuany – jeden druhému otevřou a zjistí, co mají společného. Vskutku to, co mají všichni teenageři společné: rozčilení nad tím, že se nikdy necítí zcela pochopeni.

Jak to Hughes vystihl lépe než většina filmů o teenagerech? Především tím, že jeho herecký ansámbl podává vynikající výkony.

Těžko říct, který z obratů je nejzásadnější. Asi bych se přiklonil k Nelsonovi v roli Johna Bendera, potížisty. Nelson má řadu výrazných scén, včetně jeho počátečního střetu s Vernonem, v němž mu jeho tvrdohlavý vzdor vynese spoustu dalších sobot po škole. Působivá není jeho bravura, ale záchvěv lítosti, který se poté mihne Nelsonovou tváří a naznačuje, že Bender je v hloubi duše frustrován nedostatkem sebekontroly.

Nelson je drásavý, děsivý a skvěle zahořklý.

Ještě lepší je monolog, který Bender vede a představuje si, jaký je život v Brianově domě. Poté, co předvede nechutně sladkou scénku Leave it to Beaver hlasy Briana a jeho otce, přechází Bender k impresi svého vlastního domácího života, který charakterizuje jako definovaný vztekem a zneužíváním. Nespoutaný a rozzlobený Nelson je drásavý, děsivý a brilantně hořký.

Tato scéna se také dotýká toho, co může být určujícím tématem Snídaňového klubu: selhání rodičů. Na rozdíl od toho, co si Bender představuje, Brian odhaluje, že na něj rodiče vyvíjejí tak silný studijní tlak, že uvažoval o sebevraždě. Hall poskytuje po většinu filmu komické odlehčení, ale zde se vzdává koktání a klopýtání a přímo zobrazuje zoufalství dospívajících.

Jako sportovec, syn otce posedlého sportem, pociťuje Andrew poněkud podobný tlak. Uvolňuje ho však tím, že působí na ostatní. Estevezovým nejlepším momentem, zachyceným Hughesovou intimně kroužící kamerou, je Andrewovo přiznání k činu šikany, který mu vynesl po škole. „Jak se za něco takového omluvit?“ ptá se bolestně.

Claire je mezitím pěšákem mezi rodiči, kteří jsou na pokraji rozvodu. Tím, že to přiznává, odlupuje jednu vrstvu své domnělé dokonalosti. Rozcuchaná Allison na to prostě řekne: „Ignorují mě.“

Snídaňový klub to nedělá. A právě proto přetrvává.