Střízlivění provází přílivová vlna úzkosti – tady je to, co jsem se naučil
Příběh závislého o úzkosti a zotavení
Mých prvních několik měsíců střízlivosti šlo poměrně hladce. Dokonce tak hladce, že jsem si začínal říkat, proč jsem se k novému životu neodhodlal mnohem dřív. Tedy, jistě, hodně mi to chybělo – zejména když jsem snášela čarodějnické hodiny se svými osmnáctiměsíčními dvojčaty – z nichž jedno přestalo spát právě ve chvíli, kdy jsem přestala pít. Každý večer před spaním křičela: „Ne! Ne! Ne!“, dokud jsme ji s manželem buď nevynesli ven, aby se dívala na Daily Show, nebo jsem neusnula na vycpaném křesle s beránkem v jejím pokoji a neprobudila se ztuhlá a unavená.
Takže ano, střízlivost nebyla bez problémů, ale s pomocí mé nové střízlivé party a pravidelných setkání se to dalo zvládnout. Ale asi po čtyřech měsících jsem narazil na velký zádrhel: úzkost. Když jsem přestal pít, přestal jsem brát i Xanax. A jak já jsem miloval Xanax. Když jsem si ho vzal poprvé, pocítil jsem tak úžasnou úlevu, že mi to připadalo skoro jako podvod. Jiní lidé museli cvičit hodinu kardio nebo se učit transcendentální meditaci, nebo ještě hůř, cvičit mindfulness – ať už to znamená cokoli -, aby se cítili lépe; mně stačilo dát si Xanax. Bylo to jako světový mír ve formě tablet. Nechtěla jsem se ho vzdát, ale kombinovala jsem ho s vínem a nebrala jsem ho přesně podle návodu a věděla jsem, že pokračovat v jeho užívání by se nelišilo od pití. Ale když mě ta úzkost zasáhla jako přílivová vlna, rozmyslel jsem si to.
Ten pocit byl hrozný, jako když jedete na jedné z těch točících se pouťových atrakcí, kde se pod vámi propadne podlaha a vy nemůžete vystoupit. Říkal jsem si, že není možné, aby lidé, kteří se cítí tak jako já, zůstali střízliví. Kdo by jen tak seděl s šílenými myšlenkami přicházejícími mílovými kroky, se srdcem bušícím jako křeček a nevzal si něco, co by to napravilo?“
Zkoušel jsem všechno, co mě napadlo, abych se zbavil stresu: Šel jsem na schůzku, psal jsem o tom, jedl jsem nezdravé jídlo, ale nic nepomáhalo. Ke konci dne jsem se cítil rozhodně hůř a uvědomil jsem si, že pokud mám přežít, budu si muset vzít Xanax.
Rozhodl jsem se zavolat svému sponzorovi v programu a předložit mu svůj případ. Ona by to pochopila. Musela by to pochopit. A kdyby neodpověděla, vzal bych si ho. Telefon samozřejmě zvedla hned – tak nepříjemné. Přešel jsem rovnou k věci. Řekla jsem jí, jak hrozně se cítím, a všechno o tom, že mi „diagnostikovali“ úzkost, takže nutně potřebuju recept na něco, abych se cítila líp. Řekla: „Já to chápu. Ale to je mezi vámi a vaším lékařem. Měla byste si s ním domluvit schůzku, dát mu vědět, že jste střízlivá, a uvidíte, co se rozhodne udělat.“ „To je pravda. Vůbec tomu nerozuměla. Domluvit si schůzku? Nepotřebovala jsem xanax příští úterý, potřebovala jsem ho včera! Možná jsem potřeboval sponzora s většími zkušenostmi. Byla střízlivá teprve jedenáct let.
A pak jsem začal vzlykat.
„Opravdu si myslím, že to nezvládnu,“ řekl jsem jí. Chvíli mlčela a pak řekla: „Vím, že chceš Xanax. Chceš ho, protože to funguje. Je to spolehlivý způsob, jak se cítit lépe. Ale když si ho vezmeš teď, tak si zítra, až se budeš cítit úzkostně, vezmeš další, protože si budeš myslet, že se bez něj nemůžeš cítit lépe. Pak se zase vrátíte do koloběhu závislosti.“ Uf, měla pravdu.
„Ale jak to mám teď zvládnout?“ „Nevím.
„Prostě takhle,“ řekla. „Tohle je její jádro. Projít těmito okamžiky, chvílemi, kdy je to těžké, kdy je každý sval v tvém těle napjatý a ty jsi nucen jít na víru, když říkám, že to bude snazší.“
Díky Bohu měla pravdu. O osm let později jsou ty první dny tak trochu rozmazané a teď je střízlivost mým normálním stavem, a i když se stále potýkám s úzkostí, bez Xanaxu to jde.“
Takže pokud jste tam, kde jsem byl já, a přemýšlíte, jestli se někdy budete cítit lépe, budete. Jen mi musíte věřit.
.