Struktura a funkce

Vegetativní struktury

Vegetativní tělo rostlin má tři úrovně integrované organizace: orgán, tkáňový systém a tkáň. Orgány rostliny – kořeny, stonky a listy – se skládají z tkáňových systémů (kožní tkáň, půdní tkáň a cévní tkáň; viz níže Tkáňové systémy). Tkáně každého z těchto systémů se skládají z buněk jednoho nebo více typů (parenchym, kolenchym a sklerenchym; viz níže Tkáňové systémy: tkáně). Tkáně složené pouze z jednoho typu buněk a plnící pouze jednu funkci jsou jednoduché tkáně, zatímco tkáně složené z více než jednoho typu buněk a plnící více než jednu funkci, například podpůrnou a vodivou, jsou složené tkáně. Xylém a floém jsou příklady složitých tkání.

Rostlina se vyvíjí z oplozeného vajíčka, tzv. zygoty, která prochází mitotickým dělením buněk a vytváří embryo – jednoduchou mnohobuněčnou strukturu nediferencovaných buněk (tj. těch, které se nevyvinuly v buňky určitého typu) – a nakonec dospělou rostlinu. U většiny dvouděložných rostlin obsahují listeny uloženou potravu ve formě bílkovin, lipidů a škrobu nebo jsou fotosyntetické a tyto produkty produkují, zatímco u většiny jednoděložných a některých dvouděložných rostlin je potrava uložena v endospermu a listeny strávenou potravu absorbují. Embrya dvouděložných rostlin mají dva semenné listy, zatímco embrya jednoděložných rostlin mají pouze jeden.

Při dalším vývoji embrya a vzniku nových buněk vznikají u nahosemenných rostlin specializované oblasti, ve kterých probíhá pouze dělení buněk, a další oblasti, ve kterých probíhají nereprodukční (vegetativní) činnosti, jako je metabolismus, dýchání a skladování. Oblasti dělících se buněk, v podstatě trvale embryonální tkáně, se nazývají meristémy a jejich buňky se označují jako iniciály. V embryu se nacházejí na obou koncích bipolární osy a nazývají se apikální meristémy. Jak rostlina dospívá, apikální meristémy ve výhonech vytvářejí nové pupeny a listy a apikální meristémy v kořenech jsou místy aktivního růstu kořenů (obrázek 3). Veškerý růst produkovaný apikálními meristémy je primární růst a vede ke vzniku dalších primárních pletiv, což v podstatě prodlužuje primární tělo rostliny.

Obr. 3: Apikální meristémy. (Vlevo) Apikální meristém výhonu Hypericum uralum se objevuje v nejsvrchnější části stonku. Bezprostředně za apikálním meristémem se nacházejí tři oblasti primárních meristematických pletiv. (Vpravo) Kořenový apikální meristém se objevuje bezprostředně za ochranným kořenovým víčkem. Hned za apikálním meristémem jsou jasně patrné tři primární meristémy.
Obrázek 3: Apikální meristémy. (Vlevo) Apikální meristém výhonu Hypericum uralum se objevuje v nejsvrchnější části stonku. Bezprostředně za apikálním meristémem se nacházejí tři oblasti primárních meristematických pletiv. (Vpravo) Kořenový apikální meristém se objevuje bezprostředně za ochranným kořenovým víčkem. Těsně za apikálním meristémem jsou zřetelně vidět tři primární meristémy.

Encyclopædia Britannica, Inc.

Po mitotickém rozdělení buňky apikálního meristému zůstává jedna ze dvou vzniklých dceřiných buněk v meristému jako počáteční buňka a druhá buňka je přemístěna do těla rostliny jako buňka odvozená. Přemístěná derivátní buňka se může několikrát dělit, protože se diferencuje (mění strukturu a fyziologii) z meristémové buňky ve zralou buňku, ale ve vrcholovém meristému zůstávají trvale pouze počáteční buňky. Avšak přestože většina trvale diferencovaných derivátových buněk jsou nedělící se buňky a oblasti dělení zůstávají v apikálním meristému kořene a výhonu, existují za apikálním meristémem oblasti dělících se derivátových buněk, které dávají vzniknout primárním tkáňovým systémům, a proto jsou také považovány za primární meristémy.

Tři koncentrické oblasti primárních meristématických tkání se vyvíjejí bezprostředně za apikálním meristémem (obr. 3). Z těchto primárních meristémů vznikají různá pletiva rostlinného těla: nejzevnější protoderm se diferencuje v epidermis, pletivo, které rostlinu chrání; přilehlý přízemní meristém se diferencuje v centrální přízemní pletiva (jádro a kůru); a prokambium se diferencuje v cévní pletiva (xylém, floém a cévní kambium). Xylém a floém jsou vodivá a podpůrná cévní pletiva a cévní kambium je postranní meristém, z něhož vznikají sekundární cévní pletiva, která tvoří druhotné rostlinné tělo.

Postranní meristémy, zvané kambia, probíhají po celé délce stonků a kořenů cévnatých rostlin a vytvářejí sekundární pletiva, která se vyvíjejí poté, co se rostlinný orgán – nebo jeho část – přestane prodlužovat. Sekundární růst je v podstatě zvětšování obvodu. Cévní kambium produkuje sekundární xylém a sekundární floém a korkové kambium (phellogen) produkuje korkové buňky, z nichž se vyvíjí vnější kůra. Obrázek 4 shrnuje zákonitosti primárního a sekundárního růstu z apikálních meristémů kořenů a výhonů. (Kompletní informace o primárním a sekundárním růstu rostlin naleznete níže v části Tkáňové systémy: Cévní pletiva.)

Obrázek 4: Shrnutí primárního a sekundárního růstu dřevnatých dvoudomých rostlin.
Obrázek 4: Shrnutí primárního a sekundárního růstu dřevnatých dvoudomých rostlin.

Encyclopædia Britannica, Inc.

.