Těhotenský deníček | 34. týden ⋆ By Forever Amber

Třicátý čtvrtý týden těhotenství byl pro mě týdnem, kdy jsem se konečně zlomila a začala se hned po večeři převlékat do pyžama.

No, nikdy jsem nebyla typem člověka, který by se převlékal do pyžama. Což samozřejmě neznamená, že bych nosila pyžamo VENKU z domu, jen… víte, jak ženy pořád mluví o tom, že jakmile přijdou z práce nebo z čehokoli jiného, sundají si podprsenku a obléknou pyžamo? To jsem nikdy nepochopila. Vlastně, abych byla úplně upřímná, vždycky jsem si říkala, proč si prostě nekoupí podprsenku, která jim pořádně sedí, protože proč by měla být tak nepohodlná, že si ji musíte strhnout hned, jak projdete dveřmi? Ach, ta sladká nevinnost mládí na začátku tohoto roku, co?“

No, tento týden jsem si konečně uvědomila, o čem to je, když se blížila šestá hodina večerní a já se ve svých šatech cítila tak nepohodlně, že jsem se mohla rozbrečet. (A taky to byly všechno těhotenské šaty: Ne že bych se snažila nacpat do věcí, které mi očividně neseděly. ) Výsledkem je, že jsem si koupila podprsenky na spaní a každý večer odpočítávám čas, který rodiče nazvali „Jammie Time“ (STOP! JAMMIE TIME!). Taky si nedokážu představit, že bych byla ještě větší než teď. Zdá se mi to nemožné, ale když se pak podívám na své první fotky v těhotenském oblečení, vzpomenu si, že jsem si na všech myslela to samé – i když jsem byla asi ve 12. týdnu nebo tak nějak a vypadala jsem, jako bych měla k večeři misku těstovin. Pak mám chuť vrátit se v čase a prostě si nafackovat, vážně. Jako, podívej se na toho idiota:

Dnes je miminko zřejmě velké jako broskev, ale díky všemu tomu nadýmání je moje břicho velké jako miminko ?? Dneska jsem ve 14. týdnu a na blogu je moje aktualizace z 13. týdne! . . . #14weekspregnant #14weeks #bumpshot #babybump #pregnant #pregancyphoto #pregnantlife #pregnancystyle #maternityfashion #maternitystye #maternitydress #maternityselfie #pregnantdress #pregnantdress #2ndtrimester #

A post shared by Amber McNaught (@foreveramberblog) on Jul 6, 2017 at 8:50am PDT

14 týdnů, myslela jsem si, že jsem OBROVSKÁ. Teď přísahám Bohu, že na téhle fotce je můj OBLIČEJ větší než břicho, což vysvětluje nedostatek mých fotek v poslední době…

Ano!“

Abych byla úplně upřímná, jak jsem se zmínila v deníčku z minulého týdne (a nejspíš i v tom předminulém…), zdá se, že jsem vstoupila do fáze těhotenství, kdy se toho týden od týdne moc nemění – no, kromě velikosti břicha (a obličeje a stehen…) samozřejmě. Jsem s tímhle stavem taky docela spokojená: jasně, většinu času se cítím nepohodlně a dnes ráno se mi chtělo brečet, když jsem se oblékala, čistě proto, že už na mně absolutně NIC nevypadá ani trochu dobře, ale znám spoustu lidí, kteří to mají v téhle fázi těhotenství mnohem horší, takže si nehodlám stěžovat. Nebo alespoň ne na internetu: v soukromí si budu stěžovat AAAALLLLL celý den, ale to se nepočítá, ne? Jakože, počítá se NĚCO, když to není na internetu? To jsem si nemyslela.

Vzhledem k tomu mě napadlo, že bych pro tento týden mohla opustit svůj obvyklý formát deníčku a udělat rychlou rekapitulaci mého příspěvku „Věci, které musím udělat, než se narodí dítě“ – jak pro sebe, tak pro ostatní. Takže tady je, jak se nám daří plnit tento seznam úkolů, který zahrnoval…

(Miffy noční světlo odtud)

01. Vyklidit skříň pod schody

Zkontrolovat! Tohle jsme udělali před několika týdny a poprvé od doby, co jsme se nastěhovali do tohoto domu, máme teď skříň, do které se dá skutečně chodit a která nevyvrhuje svůj obsah do chodby pokaždé, když se otevřou dveře. Teď v ní bydlí kočárek/pračka, což je důvod, proč jsme to potřebovali udělat, takže budeme nuceni udržovat v ní relativní pořádek, abychom tu věc mohli podle potřeby dostat dovnitř a ven.

02. Postavit zahradní kůlnu

No, trvalo to mnohem, mnohem déle, než jsme předpokládali, ale minulý měsíc jsme konečně sehnali někoho, kdo nám postavil tu kůlnu, do které se teď vejdou všechny věci, které dřív bydlely ve skříni pod schody. Byl to vlastně takový zázrak.

03. Vyklidit a nově vybavit skříň na prádlo, skříň v ložnici & skříň v dětském pokoji

Je hotovo, hotovo a hotovo! Vážně, tenhle dům je teď tak uspořádaný, že i Terry byl nucen přiznat, o kolik je to lepší, a já mám pocit, že zase volně dýchám. Aaaaannd breeeaaathe….

04. Vyklidit dětský pokoj

Ano: abych byla upřímná, pořád jsem trochu rozhozená ze ztráty běžeckého pásu, ale není to tak, že bychom ho tam mohli jen tak nechat, že ne?

05. Uklidit dětský pokoj?Vyzdobit dětský pokoj

Ta da!
Mluvila jsem o tom obšírně minulý týden, takže vás tím nebudu znovu nudit, ale je to teď moje nejoblíbenější místnost v domě: taková úleva, že je hotová!

06. Nakoupit všechno, co by novorozenec mohl v prvních týdnech života potřebovat

Všechno kromě autosedačky, která se vlastně stává tak trochu situací typu Kůlničkář, a vypadá to, že budeme muset opustit původní plán a koupit něco jiného. Kdyby ale došlo k nejhoršímu, v okolí nemocnice je spousta obchodů, kde je prodávají, takže sice doufám, že tenhle kousek skládačky bude na svém místě dlouho předtím, ale taky se toho příliš nebojím. Což je u mě neobvyklé, že?“

07. Prodej našeho auta

NE: vlastně se pořád snažím Terryho přesvědčit, že si ho můžeme VŮBEC dovolit jenom nechat. Ale čím míň se o tom mluví, tím líp…

08. Koupit nové auto

Ano, minulý pátek dorazilo a oběma se nám líbí, i když prosím neříkejte stávajícímu autu, že jsem to řekla, nebo bude žárlit.

09. Psát příspěvky na blog po porodu

Hmmm. Tedy tak nějak. Jako že jsem nějaké napsala, ale je to dost ošemetné, opravdu, psát příspěvky na osobní blog takhle dopředu, takže je to trochu boj, opravdu. V tomhle ohledu jsem vlastně docela ráda, že miminko (snad) přijde na svět o prázdninách, protože v té době stejně čte míň lidí a jsou sezónní příspěvky, které není tak těžké napsat předem. O tom, proč to musím udělat, jsem ale psala tady a cítila bych se šťastnější, kdybych měla pár dalších příspěvků takříkajíc v kapse, takže to je asi projekt na prosinec.

10. Sbalit tašky do nemocnice

Dvě pro mě, jednu pro dítě: protože tahle holka NEcestuje nalehko, to vám povím. Naštěstí pro mě mi teď moje doktorka řekla, že se jí podařilo zařídit, aby se mnou Terry zůstal po celou dobu mého utrpení pobytu v nemocnici (Naše nemocnice normálně vyhazuje partnery, jakmile to jde, ale pro nás udělali výjimku, za což jsem opravdu, ale opravdu vděčná: Upřímně si nemyslím, že bych to zvládla, kdyby mi pár minut po těžké operaci předali miminko a pak mě nechali, abych se o něj starala sama, zatímco bych šílela z operace, nemocnice atd…), takže ho teď přemlouvám, aby si taky sbalil nějaké věci pro sebe. Zatím je na jeho seznamu: foťák, nabíječka k foťáku a… to je vlastně všechno.

11. Nakoupit a zabalit přibližně 5 000 vánočních dárků

Běžně nakupuji na Štědrý den, takže s úžasem mohu oznámit, že jsme nakoupili přibližně 4 500 dárků z našeho seznamu, což není špatné vzhledem k tomu, že je ještě listopad – prostě. V neděli večer jsem si sedla, abych je začala balit, ale zjistila jsem, že nám došla lepicí páska, takže tuto část práce jsem musela prozatím odložit. Přesto mě letos Vánoce stresovaly ještě víc než obvykle, takže jsem opravdu ráda, že mám tuhle část pod kontrolou – a navíc brzy!

Takže jo, myslím, že jsme teď vlastně docela dobře zorganizovaní, když to vezmu kolem a kolem, což mi pomáhá být klidná, i když mi to také dává nějaký čas navíc, kdy se můžu bát o císařský řez (ještě jsem se nevzpamatovala ze setkání s anesteziologem, které mě vyděsilo k smrti, abych byla úplně upřímná), bát se o dítě a bát se… prostě o všechno.

Protože jsem byla tak soustředěná na přežití samotného těhotenství a obavy z porodu, vlastně jsem si ani nedovolila přemýšlet o tom, jaký bude život po něm (To je hlavně sebeobranný mechanismus: mám pocit, že si nedovolím příliš doufat…), ale tento týden mi opravdu začalo docházet, že se blížím ke konci tohoto těhotenství a že, když bude všechno v pořádku, budu mít brzy SKUTEČNÉ DÍTĚ.

A samozřejmě jsem si jistá, že většina žen má celých 9 měsíců na to, aby si na tuto představu zvykla, ale jak už jsem řekla, teprve teď si dovolím vůbec připustit myšlenku, že by to mohlo vyjít, a upřímně řečeno, je dost děsivé si uvědomit, že až tohle těhotenství skončí, všechno se zase jen tak nevrátí do normálu. Neřekla bych, že jsem se toho bála (Lidé bývají překvapeni, když to řeknu, ale je to tak: téměř všechny mé obavy se soustředí na to, aby se dítě bezpečně narodilo a nezemřelo při tom. Pro mě jsou to skutečné obavy typu „život nebo smrt“ a mám pocit, že když se přes ně dokážu přenést, zvládnu cokoli: takže i když je mi jasné, že to bude těžké, nebude to – doufám – těžké jako život nebo smrt, a máme takovou podporu rodiny a přátel, že jsem si jistá, že to zvládneme, i když to bude těžké…), ale je to… no, je to přizpůsobení, že?

Je to přizpůsobení, které mě taky čeká zatraceně brzy: Koneckonců jsem dnes ve 35. týdnu těhotenství a do konce mi zbývají už jen čtyři týdny – omluvte mě, jdu ještě jednou rychle zkontrolovat ty tašky do porodnice…