Tajemství dobře prožitého života.

Úvodní scéna z filmu „Shall we Dance“ je monologem postavy, kterou hraje Richard Gere – chicagského právníka, který, přestože se zdá, že „má všechno“, cítí, že mu něco chybí. Zní takto:

Ve vlacích El jezdí denně milion a půl lidí. Za dvacet let jsem sepsal závěť asi pro osm tisíc z nich. Seděl jsem s nimi, když pročesávali svůj majetek, řešili, kterému dítěti připadne obraz nad krbem, kterému sbírka starožitných lžiček.
Poslední poděkování, výstřely na rozloučenou, vyznání… Lidé se to všechno snaží vměstnat. A jakmile skončím, další život je sečten – majetek a dluhy sečteny a pak vynulovány. Tu a tam se parafuje, dole se podepisuje. Pak, pokud jste jako většina klientů, vzhlédnete, usmějete se,
a položíte otázku, kterou slýchám už dvacet let: „Tak to je všechno?“
„To je všechno, co se týče papírování,“ říkám jim. „Zbytek je na vás.“

Já jsem také specialista na pozůstalosti. I když trávím více času tím, že pomáhám rodinám zvládat právní následky po ztrátě blízkého člověka, část svého pracovního života trávím tím, že pomáhám ostatním, aby si udělali pořádek ve svých záležitostech. Mnozí z mých klientů, stejně jako ti výše popsaní, plánují, co by se mohlo stát, aniž by v tu chvíli čelili realitě své smrti.

Jen v několika málo případech jsem byl požádán o přípravu závěti „na smrtelné posteli“. Ale každý takový případ ve mně zanechal nesmazatelnou vzpomínku – protože péči a úctu, s jakou tito klienti závěť připravují, je prostě čest vidět. Byl jsem svědkem toho, jak tito klienti soustředili veškerou svou dostupnou energii, aby se ujistili, že každá věta v jejich pečlivě vypracovaných plánech je srozumitelná. Viděl jsem, jak se na klienty po pečlivém podepsání dokumentů snáší hmatatelná úleva, a byl jsem požehnán, když jsem slyšel slova vděčnosti za naléhavé úsilí vynaložené na to, aby poslední přání mých klientů mohla být tak dobře vyjádřena.

Říci „to je všechno, co se týče papírování, zbytek je na vás“ je libozvučná „filmová hláška“ – protože pro některé „zbytek“ není dlouhý. Jediné, co jim zbývá, je čas ohlédnout se za svým životem a přemýšlet o tom, jak ho prožili.

Smrt není příjemná věc. Ale na dobře prožitý život – dokonce až do samého konce – je krásný pohled.

Nevíme, kdy vyprší náš čas, a proto je velmi důležité žít život dobře – každý den. Jak to ale udělat?“

Bronnie Wareová je australská zdravotní sestra v paliativní péči, která se několik let starala o pacienty během posledních 12 týdnů jejich života. Bronnie hovoří o jasném pohledu, který by lidé získali na konci svého života, a o společných tématech, která se během těchto rozhovorů znovu a znovu vynořovala. Svých pacientů se běžně ptala na to, „čeho litují nebo co by udělali jinak“, a na základě odpovědí napsala knihu s názvem „Pět největších lítostí umírajících“. Shrnula je takto:

1. Přála bych si, abych měla odvahu žít život věrný sama sobě, a ne takový, jaký ode mě očekávají ostatní.
2. Přála bych si, abych tolik nepracovala.
3. Přála bych si, abych měla odvahu vyjádřit své pocity.
4. Přála bych si, abych zůstala v kontaktu se svými přáteli.
5. Přála bych si, abych byla v kontaktu se svými přáteli. Přál bych si, abych si dovolil být šťastnější.

Jaké poučení si tedy můžeme vzít z těchto „připomínek“? Jak je můžeme obrátit, aby na každého z nás zapůsobily jako pozitivní výzva k lepšímu prožívání života?“

Pro mě jsou tyto výčitky silným poselstvím o pěti hlavních tajemstvích dobře prožitého života:

1. Co je pro nás důležité? Žijte věrně sami sobě

Musíme žít svůj život každý den věrně sami sobě. Věřím, že dlužíme sobě i ostatním, abychom našli svůj cíl a své talenty a měli odvahu se o ně podělit s ostatními. Měli bychom sami sebe vyzývat, abychom se spojovali s podobně smýšlejícími cizinci a usilovali o vztahy, které mají pozitivní vliv na náš život. Najít si v každodenním životě čas, abychom si dopřáli dělat něco jen pro sebe.

Měli bychom také najít vnitřní statečnost nebo větší sílu odolat těm, kteří se nám snaží vnutit svá vlastní očekávání. Musíme se naučit říkat ne. Odolat tahu vydat se cestou, která není v souladu s našimi hodnotami, jen proto, že právě tudy jde nablýskaný, šťastný dav.

Méně vyšlapaná cesta není nikdy snadná, ale zdá se, že je to cesta, která přináší odměnu.

2. Tvrdě pracujte na tom, co děláte rádi.

Pracovat na úkor toho, že máte život, není pro nikoho zdravé. Přesto může být nalezení smyslu a radosti v naší každodenní práci jednou z největších životních radostí. Vzpomeňte si na jakoukoli působivou osobnost v historii nebo v současnosti – a najdete člověka, který neúnavně pracoval. Nejsou to vydělané peníze nebo strávené hodiny, co dělá někoho „působivým“ – ale spíše dopady a talenty vynaložené na to, aby se svět stal lepším místem na místní nebo globální úrovni. Tyto věci jsou totiž dědictvím tvrdé práce lidí, kteří milují to, co dělají, a štědře se dělí o svůj talent.

3. Sdílejte radost i bolest

Vyjádření pocitů může být těžké. Tolik se obáváme toho, co si myslí ostatní a jak nás budou vnímat. Ale ach ta svoboda, kterou přináší opravdovost s těmi „stejně smýšlejícími cizinci“, kteří se pak stanou součástí vaší vesnice. Je snadné upadnout do pasti, když se díváte na „vrcholné záběry“ ze života ostatních lidí na sociálních sítích a divíte se, proč váš život není tak skvělý.

Co není tak snadné, ale co je mnohem důležitější, je najít si jen hrstku svých nejbližších lidí, které vidíte naživo nebo s nimi mluvíte nahlas. Dovolte si být zranitelní a zodpovědní vůči těmto několika málo lidem – podělit se nejen o dobré věci, ale i o ty těžké. Lajky, komentáře nebo sdílení na sociálních sítích nedosáhnou toho, co vaše duše potřebuje – místo toho si najděte skutečné lidi, kterým se můžete podívat do očí nebo s nimi promluvit s chvěním v hlase. Zapojte se do skutečné konverzace, ne do takové, kterou může někdo „proskrolovat“. Právě v těchto skutečných, odhalených výměnách najdete větší bohatství života. Jsme stvořeni pro společenství, ne pro sociální média.

4. Dobře milujte

Dobře prožitý život je VŠECHNO o vztazích. Opravdové, skutečné, velkorysé, obousměrné, někdy dobré, někdy špatné, vztahy s bradavicemi. Ty není vždy snadné udržet. Když jde do tuhého, máme tendenci se na to vykašlat, místo abychom vydrželi. Z vlastní zkušenosti však vím, že mé nejbližší vztahy jsou ty, o které jsem nejvíc bojoval. Tam, kde jsem možná řekl věci s pocitem, že nemám co ztratit, v naději, že narazím na pevnou půdu, na které budu moci vybudovat něco silnějšího. Tam, kde je snaha o udržení kontaktu promyšlená a opětovaná. Nebo tam, kde je navzdory času či vzdálenosti čirá radost se znovu setkat.

Není vždy snadné udržovat přátelství, ale musíme se o to snažit – jinak budou lidé příliš často odcházet z našich životů a my budeme chudší o to, že jsme si nenašli čas investovat do přátelství, která přesahují známosti, jež jsme navázali na cestě.

5. Jaké přátelství si udržujeme? Buďte šťastní – ještě lépe poznejte radost

Snaha o štěstí je fráze převzatá z americké Deklarace nezávislosti – jako by to bylo nějaké právo, které má každý z nás, hledat své vlastní štěstí, pokud tím neubližuje nikomu jinému nebo neporušuje nějaké zákony. Teď mě nechápejte špatně, neříkám, že byste neměli dělat to, co vás činí šťastnými, ale raději o tom nepřemýšlím jako o právu, ale spíše jako o důsledku jiných činností.

Proto dávám přednost slovu „radost“. Pro mě je radost něco, co můžeš cítit i uprostřed těžkostí – protože to není emoce, ale spíš schopnost cítit se spokojený a vděčný za to, co máš, navzdory okolnostem. Je to schopnost hluboce truchlit nad ztrátou milované osoby a zároveň se usmívat při vzpomínce na to, že jste žili a milovali stejně hluboce.

Radost pramení z toho, že milujete a jste milováni, že pomáháte druhým, nacházíte smysl života, jste laskaví, překonáváte těžké věci, máte uspokojení z tvrdé práce, konáte dobro a jste štědří. Radost stejně jako láska není sobecká. A radost se nenachází ve „věcech“ tohoto světa – kde se často usiluje o štěstí -, ale objevuje se v dědictví dobře prožitého života, jakmile se zbavíme věcí nahromaděných za celý život.

Takže když se další pracovní rok chýlí ke konci a já se zastavím, abych oslavil Vánoce – a Příběh o tom, jak nová Cesta přišla nenápadně pod zaslíbenou hvězdou – mám v plánu se zastavit a zamyslet se nad tím, jak mohu prožít tento jediný život, který mi zbývá – bez výčitek.

Kdybyste se právě teď ohlédli za svým životem – litovali byste něčeho? Pokud ano, jakou změnu (velkou nebo malou) byste mohli udělat, abyste žili lépe?