Tak blízko, a přece tak daleko

Dlouho předtím, než jsem o sexu něco věděl, jsem dělal to, co dělá mnoho mladých mužů, a to samozřejmě tak, že jsem si na penis položil prázdnou ruličku papírového ručníku a s nadějí sál jeho kartonový konec. Dobře, možná to nedělají všichni; já jsem byl z principu sání trochu zmatený. A teď se za tu historku trochu stydím, i když od té události uplynul už celý rok a já jsem dnes v otázce felace mnohem lépe informovaný. Ale uklidněte se, dělám si jen legraci.

No, tak trochu. O tenhle výkon jsem se skutečně pokusil, ale to mi bylo dvanáct nebo třináct, což je, abyste si udělali jasnější představu o mých nevalných tělesných znalostech v tomhle věku, taky zhruba v době, kdy jsem své starší sestře s velkou jistotou předkládal, že „felace“ spočívá v tom, že člověk svými rty fouká chladný vánek na řitní otvor druhého.

Abychom se tedy vyhnuli podobným zmatkům, pojďme si naše pojmy jasně definovat. Autofelatace, téma, které máme na mysli – nebo spíše vůbec nemáme na mysli -, je akt, kdy si někdo bere do úst genitálie, aby dosáhl sexuálního potěšení. Terminologie je zde důležitá, protože přinejmenším jeden tým psychiatrů píšících o tomto tématu rozlišuje mezi autofellací a „autoirumací“. V nesólo sexu se při felaci většina akce odehrává na straně sání, zatímco irrumatio má spíše přírazový prvek, kdy ústa druhé osoby slouží jako pasivní nádoba na penis. (Odtud pochází barvitý a poměrně agresivně znějící slang pro irrumatio – „face-f*cking“, „skull-f*cking“ atd.)

V každém případě byl můj akt s papírovým ručníkem v tomto oplzlém věku prostě „plán B“, marný způsob, jak obejít zjevná anatomická omezení orálního sebeuspokojování. A podle všeho jsem nebyl sám, kdo měl plán B. Alfred Kinsey a jeho kolegové v knize Sexual Behavior in the Human Male uvádějí, že „značná část populace zaznamenává pokusy o sebeukájení, přinejmenším v raném dospívání“. Bohužel, vzhledem k otravnému hrudnímu koši a váhavé páteři našeho druhu Kinsey odhadl, že pouze dva nebo tři z každých 1000 mužů jsou schopni tohoto výkonu dosáhnout. Existuje příběh italského dekadentního básníka Gabrieleho d’Annunzia, který si prý nechal odstranit kost, aby si tento akt usnadnil, nebo ten starý skeč ze Saturday Night Live, v němž se Will Ferrell přihlásí do kurzu jógy jen proto, aby se stal dostatečně ohebným a mohl si felovat vlastní orgán. Ale pravda je často podivnější než fikce. V roce 1975 psychiatrička Frances Millicanová a její kolegové popsali skutečný případ „velmi narušeného“ pacienta, který se právě z tohoto důvodu učil jógu.

Možná si teď myslíte, že být jedním z ultrapostižitelných 0,25 procenta populace je samá legrace. (Všichni jsme slyšeli ty vtípky o tom, že nikdy nemusíte opustit dům.) Ale zamyslete se znovu. Existuje dlouhá a neblahá historie patologizace tohoto chování; psychiatři popisovali jeho vyznavače jako sexuálně nepřizpůsobivé, uvízlé v infantilním stavu závislosti na sání, nebo dokonce motivované potlačovanými homosexuálními touhami. Vezměme si případ, který popsali psychiatři Jesse Cavenar, Jean Spaldingová a Nancy Buttsová, kteří v roce 1977 psali o osamělém dvaadvacetiletém vojákovi, který se od svých dvanácti let sám felacionoval. Byl dohnán k šílenství, „protože fyzicky mohl inkorporovat pouze žalud a chtěl být schopen inkorporovat více“. Upřímně řečeno, pro tohoto ubohého vojáka to muselo být tak – ach, jaké slovo hledám… mám ho hned na jazyku – frustrující. Tohle je dokonalé dráždění ptáka, to, že je tak blízko, a přitom tak daleko.

Od Freudových dob se psychoanalytici věnují tématu autofelatace. V článku psychiatra Franka Orlanda z roku 1971 vidíme typický žargonový jazyk používaný při pitvání „symbolických“ základů autofelatace, která je koncipována jako virtuální „kruh narcismu“:

… autofeliace představuje obnovení raného infantilního stavu, v němž jsou intrapsychičtí představitelé vnějších objektů odděleni od sebeobjektu, přičemž s vnějším objektem koexistuje parazitická symbióza. Prostřednictvím fenoménu autofellace ego obnovuje nezbytné panství nad reprezentantem vnějšího objektu jako obranu proti ztrátě objektu a k obnovení parazitického splynutí s bradavkou-prsem.

To je, dámy a pánové, nefalšovaný psychoblábol – a já vám to říkám jako psycholog. Někdy jsou lidé motivováni k lízání vlastních genitálií, protože je to prostě příjemné. Samozřejmě se vždy najdou tací, jako například pochybný mistr jógy, kteří to přeženou a u nichž autofelatace přispívá k duševní poruše. Výše zmíněný voják, který to nedokázal dotáhnout příliš daleko, byl ze své poloplné fantazie tak frustrovaný, že když masturboval postaru, mohl dosáhnout vyvrcholení pouze tím, že si představoval, jak sám sebe felacionuje.

Úplně první publikovaný psychiatrický případ autofelatace, který se objevil v American Journal of Psychiatry už v roce 1938, byl také jedním z nejskandálnějších a nejpatologičtějších. Pacientem byl 33letý prodavač, který si před odesláním k psychiatrům z Yaleovy univerzity Eugenu Kahnovi a Ernestu Lionovi právě odpykal 60denní trest odnětí svobody za sexuální napadení. „Mezi jeho perverzní praktiky,“ vysvětlují autoři, „patřila pedofilie, kunilinguismus, homosexuální akty (felace, sodomie a vzájemná masturbace), exhibicionismus, transvestismus, fetišismus, algolagnie, voyeurismus a šmírování.“ Ale na všechny tyto vanilkové parafílie nehleďte. Mužovy psychiatry zaujal především jeho neobvyklejší zvyk. Zdá se, že tenhle jejich pacient má prohnanou povahu. Autoři ho popisují jako poněkud zženštilého v postoji, chůzi a způsobech chování; měřil pouhých 180 cm – „poněkud hubený a se širokými boky,“ napsali, s „ženským vzorem rozložení ochlupení“ a „jeho dávivý reflex je velmi pomalý“.

Pacient byl třetí nejstarší z osmi dětí a vyrůstal v přísné, nábožensky založené rodině, proti níž se podle lékařů bouřil tím, že hrubě porušoval jejich vysoké morální normy. Když psychiatrům vyprávěl o počátcích svého zájmu o autofelataci, vzpomínal problémový úředník, jak ho ve čtrnácti letech vyzval „mrzácký chlapec“, aby s ním provozoval orální sex. Pacient, který se styděl, tuto nabídku odmítl, ale myšlenka na ni v něm vřela, a protože neměl odvahu oslovit někoho jiného, vzal věc na sebe: „Zkoušel to noc co noc a dařilo se mu ohýbat záda víc a víc, až se mu to nakonec v srpnu 1923 podařilo.“ (Blíží se 89. výročí této události, pokud si ho chcete poznamenat do kalendáře.) Ukázalo se, že se mu to líbilo – a to natolik, že i mezi dlouhou litanií zvráceností, které si užíval, se sebeiritace okamžitě stala jeho nejoblíbenějším autoerotickým aktem.

Autoři dokonce zvláštním způsobem Pavlovova psa popisují, že mužovo sexuální vzrušení od té doby provázel „svíravý pocit v krku“. To musí být strašně nepříjemný pocit, řekl bych, a zřejmě také nesnadno řešitelný. „Pokoušel se zajistit si náhradní uspokojení,“ říkají autoři, „kouřením nebo stimulací hltanu banánem, vaginálním výplachem nebo násadou od koštěte. To přineslo různé stupně uspokojení.“ A zřejmě překonal i svou pubertální stydlivost a nedostatek sebedůvěry – obzvlášť si užíval felaci před šokovaným publikem.

Od této první Kahnovy a Lionovy zprávy o případu se v průběhu let vyrojila hrstka dalších, přičemž následní vyšetřovatelé se snažili najít soubor společných osobnostních jmenovatelů u těch, kteří dávají přednost autofelataci před jinými formami sexu. Například v článku v Psychoanalytic Review z roku 1954 William Guy a Michael Finn zaznamenali téma, které se začalo objevovat. „Ve všech klinických popisech,“ poznamenávají tito autoři, „se opakovaně objevují výrazy jako citlivý, plachý, nesmělý, zženštilý a pasivní.“ Domnívám se, že to je kódové označení pro „queer“, a ve skutečnosti si jiní autoři výslovněji všímají často potlačovaných homosexuálních tužeb u těchto autofelátorů.

Soudě podle kusé literatury se zdá, že jednou z velkých psychoanalytických otázek, které ještě nebyly uspokojivě vyřešeny, je, do jaké míry autofelatace – nebo možná jen touha po ní – signalizuje latentní erotickou přitažlivost ke stejnému pohlaví. Mám však podezření, že nadměrné zastoupení homosexuálních mužů v zastaralých kazuistikách je prostě odrazem tehdejšího kulturního étosu. Nejnovější psychiatrická zkoumání autofelatace pocházejí z konce 70. let 20. století (přibližně z doby, kdy Freudova zvláštní moc nad psychiatrií ztratila svou slabou pozici) a ta dřívější z 30. let 20. století, takže muži v nich popsaní zpravidla čelili neopodstatněným moralistickým zákazům homosexuality. To znamenalo, že penisy jiných mužů byly velmi těžko dostupné. Není tedy nijak zvlášť překvapivé, že u těch, kteří se příliš báli provést felaci na jiném muži, se po požitku z vlastního penisu rozvinula těžká neuróza.

Příkladem tohoto jevu je článek z American Journal of Psychiatry z roku 1946. Jde o případ 36letého, vysoce inteligentního, osobitého, ale panenského rotného (nezaměňovat s vojákem, s nímž jsme se setkali dříve) s uzavřenými homosexuálními touhami. Podle oficiálního záznamu poprvé provedl autofelataci ve třinácti letech, ale tento „pud“ ho natolik vyděsil, že se bránil tomu, aby to někdy udělal znovu – tedy až do měsíce před příchodem na psychiatrické oddělení nemocnice. Poté, co si v soukromí udělal hlavu, začal být seržant silně paranoidní, že ostatní vojáci o jeho autofelataci nějak vědí a že každé malé pousmání, zašeptání nebo odvrácený pohled se týká tohoto prohřešku. Nervově se zhroutil, když slyšel slovo „čurák“, které se tak nenuceně a hravě vznášelo v kasárnách, a byl přesvědčen, že je určeno právě jemu.

Má to pro něj také docela smutný konec, protože přestože dobře reagoval na ujišťování lékařů, že je příliš paranoidní, byl seržant propuštěn pro „nepřizpůsobivost v rámci vojenské služby“. Terapeuti, kterým byl případ přidělen, major Morris Kessler a kapitán George Poucher, dospěli k poněkud zvláštnímu závěru, se kterým, tuším, nebudete souhlasit: „Sexuální soběstačnost,“ píší, „ať už masturbací, nebo autofelatací, se rovná náklonnosti k vlastnímu pohlaví“. Jinými slovy, kdybyste byli příznivci manuální masturbace v roce 1946, moji heterosexuální mužští přátelé, byli byste označeni za tajného homosexuálního úchyla, který má tak rád penisy, že si je sám honí. To by z autofelatace udělalo ďábelský případ podle Clintonova zákazu „Don’t Ask, Don’t Tell“ pro homosexuály v armádě, kdyby tehdy vznikl. A vážně, dobře, že jsme se těch ignorantských časů zbavili. Každému, co jeho jest – v případě autofelatace doslova.

Já vím, já vím, ani jsem se nedostal k tomu, abych mluvil o autocunningu u žen. Vzhledem k ještě závažnějším anatomickým překážkám spočívajícím v absenci vyčnívajícího pohlavního ústrojí takové chování u žen snad ani není možné. Přiznám se, že to nevím; a ve vědecké literatuře o tom není ani zmínka. Nejbližší ženské přirovnání k autofelataci, na které jsem narazil, je případ žen, které sají z vlastních prsou, ať už za sexuálním nebo jiným účelem. Jeden terapeut píše o obzvláště soběstačné pacientce, která měla tento zvyk. Když se jí zeptal proč, odpověděla pouze: „Mám hlad“. Ale to už je jiný článek na jindy.