Tenkrát, když CIA napíchla kočku, aby špehovala Sověty

Můj oblíbený příběh o americké špionáži je ten, který se mi nikdy nepodařilo ověřit u Ústřední zpravodajské služby, a to ne proto, že bych se o to nesnažil.

Příběh vypráví, že na vrcholu studené války vymysleli představitelé Spojených států tajný plán, jak sledovat Rusy ve Washingtonu D.C. Rozhodli se, že nasadí sledovací kočky – ano, skutečné kočky s chirurgicky implantovanými mikrofony a rádiovými vysílači – aby proklouzly ochrance a odposlouchávaly činnost na sovětském velvyslanectví. Projekt nesl chabě maskovaný krycí název „Akustická kočička“.

„Rozřízli kočku, dali do ní baterie a napojili ji,“ řekl Victor Marchetti, který byl v šedesátých letech výkonným asistentem ředitele CIA, podle vyprávění v knize Jeffreyho Richelsona The Wizards of Langley z roku 2001. „Ocas se používal jako anténa. Udělali z toho obludu.“

Ušišlanou, uječenou, neuvěřitelně drahou obludu. Podle několika svědectví agentura do konstrukce, provozu a výcviku první Akustické kočičky nasypala asi 10 milionů dolarů.

Když přišel čas na inaugurační misi, agenti CIA vypustili svého agenta-nováčka ze zadní části nepopsané dodávky a dychtivě sledovali, jak se vydává na svou misi. Akustická kočička se vrhla směrem k velvyslanectví a urazila pouhých deset metrů, než ji bez okolků srazil projíždějící taxík a zabil.

„Seděli tam v dodávce,“ vzpomínal Marchetti, „a kočička byla mrtvá.“

CIA nakonec od projektu upustila a dospěla k závěru – podle částečně redigovaných dokumentů v archivu Univerzity George Washingtona – že navzdory „energii a představivosti“ zúčastněných „by nebylo praktické“ pokračovat v pokusech vycvičit kočky jako špiony. Chci říct. Ano. Dobrá volba, lidi.

Další příběhy

V lidové představivosti špionáž evokuje efektní pomůcky, jako jsou pistole na rtěnky, kufříkové kamery, mikrofony ukryté v mokasínech a příležitostně i vychytané sledovací kočky. Přitom nejpůsobivější vládní sledovací akce byly vždy postaveny na poměrně všední infrastruktuře běžných komunikačních sítí.

A tyto sítě, kromě toho, že umožňují sběr zpravodajských informací v obrovském měřítku, zřídkakdy rozlišují mezi diplomatickým přítelem a nepřítelem. Spojené státy nemají zájem sledovat pouze své nepřátele; mají za sebou bohatou historii špehování svých spojenců i vlastních občanů. To je pravděpodobně důvod, proč tento týden odhalení, že Národní bezpečnostní agentura tajně špehovala poslední tři francouzské prezidenty, vyvolalo spoustu pobouření – ale ne velké překvapení. Spojené státy vždy využívaly dominantní technologické systémy té doby – ať už šlo o telegraf, mobilní telefon, satelit nebo podmořský kabel – ke špehování svých přátel.

Podobně jako když v roce 1862 prezident Abraham Lincoln udělil svému ministru války Edwinu Stantonovi rozsáhlé sledovací pravomoci, které zahrnovaly, jak napsal deník The New York Times, „úplnou kontrolu telegrafních linek“ a prostředky, pomocí nichž bylo možné sledovat „obrovské množství komunikace, novinářské, vládní i osobní“. Stantonova moc byla tak rozsáhlá – nakonec ovlivňoval zprávy, které novináři zveřejňovali -, že to vyvolalo slyšení v Kongresu o „telegrafní cenzuře“.

Nebo o tom, jak američtí vojenští představitelé přesvědčili tři hlavní telegrafní společnosti v zemi, aby armádě poskytovaly kopie všech telegramů odesílaných do Spojených států a z nich během druhé světové války. Nebo když NSA odposlouchávala mobilní telefon německé kancléřky Angely Merkelové. Nebo když Spojené státy v 80. a 90. letech tajně sledovaly miliardy telefonních hovorů milionů amerických občanů. Lze o tom přemýšlet i jinak: Pokud existuje technologie pro komunikaci, byla pravděpodobně použita i pro odposlouchávání. (Nezapomeňte:

„Buďme upřímní, my také odposloucháváme,“ řekl podle agentury Associated Press bývalý francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner v roce 2013 jedné francouzské rozhlasové stanici. „Každý poslouchá každého. Ale nemáme stejné prostředky jako Spojené státy, což nás nutí žárlit.“

.