The Awl, 2009-2018

★★★★ I přes žaluzie, pro oči bez kontaktních čoček, byl svět kolem nově rozzářený – ne ve své podstatě jasný, svítání bylo stále ještě pod nánosem jemné bouřky, ale rovnoměrně jasný, šedomodré světlo oblohy se odráželo od střech, zábradlí balkonů a zaparkovaných aut. Sníh sledoval rozvětvené, množící se větvičky dosud holých stromů, zužoval se, ale držel se až ke špičkám, a prozatím se držel na bocích balkonových zábradlí. Nic z toho nevydrží dlouho; ulice a chodníky zůstaly černé a čisté. Věci se pohybovaly po svých obvyklých cestách. Vločky byly v ranním šeru téměř příliš drobné na to, aby se daly vidět jednotlivě, ale zakrývaly řeku a přibližovaly město do blízké a střední vzdálenosti. Na obloze se vznášela vzpřímená tmavá čára jako jestřáb sedící na nic. Bylo potřeba dalekohledů, aby se to dalo rozeznat: Byl to středový sloup na vrcholu vodárenské věže, který zůstal sám na prázdném pozadí, protože kuželovitá střecha pod ním zbělela a zmizela. Celé roky musela být střecha nádrže na dohled, vykukovala z obdélníkové přepážky na obytném domě, nepřehlédnutelná, dokud nezmizela. Venku, poté, co zářivá modř přešla do šedi, stále ještě pěkně vířily drobné vločky. O pětačtyřicet minut později už byly cítit, ale sotva vidět. Teplo ze země se přeneslo na svislé sloupky nízkých plotů kolem záhonů se stromky a v určitých intervalech rozpouštělo sníh na hladkém plochém horním zábradlí, takže přeživší bílé hrbolky pochodovaly v rytmu vzoru městem schváleného návrhu ochrany stromků typu „B“. Na věži Empire State Building se zachytil kousek mraku, který dával rozmazané obloze měřítko. Ranní sněžení mělo skončit, přesto se na tmavém pozadí objevovaly drobné vločky. Holič projel nůžkami zanedbaný chomáč vlasů kolem uší, a když odpadl, ve směsi denního světla a světla obchodu tam zůstala malá jednoznačná stříbrná skvrna, jasná a jistá jako desetník. Někdo vešel do dveří a vzduch, který je následoval, způsobil, že teplo z horkého ručníku rychle vyprchalo. Pod Flatironem už skutečně přestalo sněžit a mihotaly se tam skvrny slunce a modři, ale nahoře se zase usadila šeď a ve vzduchu se objevilo několik nových nepatrných vloček. Jedna se mohla nějak proplést mezi knoflíky flanelové košile, přízračný flíček ostrého chladu. V uších mezitím vytrvale mrzlo. Část nahromaděného sněhu se sesunula, ale stále ulpívala na tváři televize na luxusní střešní palubě. Sněhové vločky chvíli foukaly hustěji, pak ustaly, jak se obloha rozjasnila. Když se opět setmělo, vypadalo to, co padalo, jako déšť. Nebo to byl sníh? Ruka vystrčená z okna zachytila ve vlasech na zápěstí malé kousky – jakési granule, na pohled spíš jako sníh, ale padající přímo dolů. Konečně i to zmizelo. Stromy ztratily své stopy a nábytek z luxusní střešní paluby, jehož bílá pokrývka byla odřená, ležel roztroušený jako trosky. Střecha vodárenské věže byla opět tmavá, s posledním bílým pruhem na ní. Okraj kovového větracího otvoru se leskl a okna vrhala světlé skvrny na sousední cihly. Každý prchavý kousek světla mohl být poslední. Sluneční paprsek zajiskřil na hrudkovitém ledu na sousedově balkoně, přešel na druhou stranu, aby protnul obývací pokoj, a zasáhl nejvzdálenější roh dětské palandy. Rozsvítil magnetická slova v nepořádku na prázdné straně kartotéky: „ona nás bude chtít jako má slunce“. Paprsek se ztenčil, když slunce začalo klesat za mraky. Nedaleko pod mrakem se dole po řece tyčily nové věže a čekaly, až na ně přijde řada, aby ho vypnuly. Vlastní západ slunce byl bezbarvý a nezřetelný. Bylo světlo a pak se setmělo. Děti si nastavily budík: před dalším východem slunce budou vzhůru a budou hledat zatmění měsíce.