The Final Ministry of Amanda Berry Smith

Na konci devatenáctého století přišla na předměstí jižně od Chicaga žít pozoruhodná a světově proslulá Afroameričanka a založila první sirotčinec vIllinois pro afroamerické děti. V době její smrti v roce 1915 označil list Chicago Defender Amandu Berry Smithovou za „největší ženu, jakou kdy tato rasa dala světu“.

Po padesát let po občanské válce se ubírala cestami, které ji jako černošku dovedly k významu ve společnosti ovládané bílými muži. Jako jedna z mála Afroameričanek se zviditelnila v Ženské křesťanské umírněné unii a byla úzce spjata s činností Klubů barevných žen. Tyto kluby byly významným prvkem afroamerického projevu pokrokového hnutí konce devatenáctého a počátku dvacátého století.

20 I L L I N O I S H E R I T A G E

Amanda Smithová se narodila v otroctvív roce 1837 jako nejstarší ze třinácti dětí. Její rodiče byli otroky naspolečných farmách v Marylandu. díky velkému úsilí se jejímu otci podařilo vykoupit vlastní svobodu a nakonec zaplatil za svobodu své ženy a dětí. Rodina se pak usadila v Pensylvánii. Dvakrát se provdala, ale oba manželé zemřeli – první během vojenské služby v afroamerické jednotce během občanské války. Z těchto dvou manželství měla pět dětí, z nichž čtyři zemřely. Pouze její dcera Mazie se dožila dospělosti. Kromě toho během svých cest a služby v Africe adoptovala dvě malé africké děti.

V roce 1869 byla bez manžela a začala se hluboce angažovat v aktivitách spojených s církví. Přestože měla jen několik měsíců formálního vzdělání, byla přesvědčivou řečnicí a zpěvačkou a všude, kam cestovala, lidé reagovali na její podmanivou osobnost a duchovní sílu. Následujících devět let kázala v afrických metodistických episkopálních kostelech, na shromážděních metodistů a na setkáních „svatosti“ po celé východní a středozápadní části Spojených států. Jeden z komentátorů napsal, že její „… prostý, kvakerský oděv a čepec s lopatkou spolu s bohatým hlasem, kterým v případě inspirace propukala v píseň, z ní dělaly osobu, na kterou se jen tak nezapomíná.“

V roce 1878 jí přátelé navrhli, aby zvážila spolupráci s církvemi v Anglii. Na tuto nabídku reagovala a po roce pobytu v Anglii strávila dva roky prací s církvemi v Indii.Po letech metodistický biskup, který v Indii sloužil, napsal: „Během sedmnácti let, co jsem žil v Kalkatě, jsem … nikdy nepoznal nikoho, kdo by dokázal přitáhnout a udržet tak velké publikum jako paní Smithová. . . Od Amandy Smithové jsem se naučil více, co pro mě jako pro kazatele křesťanské pravdy mělo skutečnou hodnotu, než od kteréhokoli jiného člověka, kterého jsem kdy poznal.“

Po návratu do Anglie v roce 1881 odcestovala do Libérie a strávila téměř osm let ve službě v západní Africe. Tam pracovala s církvemi a pomáhala zakládat spolky střídmosti. V roce 1890 se vrátila do Spojených států a po dvou letech kázání a související práce na Východě se usadila v oblasti Chicaga.V tomto období byla národní zástupkyní Women’sChristian Temperance Union a přítelkyní Frances Willardové.

Portrét Amandy Berry Smithové, afroamerické evangelistky a misionářky. S laskavým svolením Státní historické knihovny státu Illinois.

Když žila na východním pobřeží, byla vyzvána, aby napsala svou autobiografii. napsala ji u přátel vNewarku v New Jersey a byla vydána v Chicagu. Původně vyšla v roce1893 a za posledních sto let se dočkala nejméně šesti dotisků. Autobiografie The Storyof the Lord’s Dealing with Mrs. AmandaSmith, the Colored Evangelist se stala jedním z nejznámějších děl afroamerických spisovatelek devatenáctého století.

Z její autobiografie a následného biografického výzkumu je k dispozici poměrně jasný nástin většiny jejího života a díla. Informace o závěrečné fázi jejího života vHarvey ve státě Illinois a o otevření sirotčince jsou však rozptýlené.

V roce 1893 se v Chicagu konala Kolumbijská výstava, která byla pravděpodobně největší ze všech světových výstav. Podle některých odhadů přijelo na výstavu deset procent obyvatel Spojených států a o dopadu tohoto veletrhu na Chicago i celou zemi bylo napsáno mnoho.

Vábení výstavy podnítilo pozoruhodnou aktivitu v oblasti hospodářského rozvoje jak v Chicagu, tak v blízkých předměstských oblastech. Částečně se to projevilo vrozvoji a propagaciHarvey ve státě Illinois jako plánované temperanční komunity dvacet mil jižně od Chicaga. Lokalita se nacházela na hlavní trati železnice Illinois Central Railroad a speciální vlaky mohly snadno jezdit z výstavy po trati do Harvey, aby si návštěvníci mohli prohlédnout toto připravované zvláštní město. Společnost Harvey Land Association, založená v roce 1890, zahájila v roce 1891 významný rozvoj a v roce 1893 byla připravena využít atraktivity, kterou výstava představovala. Kromě možností prodeje pozemků a obytného a průmyslového osídlení bylo v Harvey postaveno několik hotelů, které měly během výstavy sloužit návštěvníkům regionu.

Turlington W. Harvey a další

investoři, kteří usilovali o rozvoj Harvey, byli hluboce spjati s prací Dwighta D. Moodyho, nejslavnějšího evangelisty té doby. Moody a jehoorganizace využili přitažlivosti Kolumbijské výstavy jakopříležitost oslovit svým evangelickým poselstvím daleko větší okruh lidí a propagovat Harvey jako ideální alternativu k nepohodlí a úpadku velkoměsta.

Tento proces a interakce ekonomického rozvoje a sociálníchexperimentů se dobře odráží v knize Jamese Gilberta Perfect Cities: Chicago’sUtopias of 1893. Gilbert v této souvislosti poukazuje na to, že Harvey byl jedinečný v tom, že propagoval svůj morální, náboženský a umírněný charakter, což byl přístup, který jiné developerské společnosti nepoužívaly. To se projevilo v prvních několika letech, kdy vznikly organizace jako Asociace rovného práva, Prohibiční klub, Ženský křesťanský temperanční svaz a Královské temperanční templáře.

Vznik této jedinečné komunity s hlubokými vazbami v evangelických a temperančních kruzích učinil Harvey logickým místem pro sirotčinec. AmandaSmithová se v roce 1892 přestěhovala do Chicaga a v roce 1895 se aktivně podílela na plánech sirotčince pro černošské děti. Harvey mohl být ideálnímprostředím pro sirotky – společenstvím věřících, kteří se stavěli proti skandálu s pitím.

Smithové životopis, který vyšel v Anglii krátce po její smrti, shrnuje její úsilí o vytvoření sirotčince: „Když byla její kniha dokončena a začaly se jí vracet síly a energie, její aktivní mysl vyvinula novou formu práce. Její plán postavit sirotčinec, kde by se mohli starat o barevné děti v nouzi a pomáhat jim. Nekonečnou prací shromáždila dostatek peněz na koupi pozemku a stavbu domu. Setkala se s mnohými překážkami, ale pokračovala dál, cestovala z Camp Meetingu do zdravotního střediska a neztratila žádnou příležitost, aby svůj plán zveřejnila; ale ti, kdo byli ochotni pomoci barevné ženě, byli sami chudí a peníze přicházely velmi pomalu.“

Při posilování těchto vazeb se Amanda Smithová od roku 1875 a počátků své evangelizační práce angažovala ve WCTU.

Když se v roce 1890 vrátila do Spojených států, pokračovala v činnosti WCTU a v roce 1893 byla jmenována národní evangelistkou této organizace. TheUnion Signal, národní časopis WCTU, pravidelně komentoval její práci v 90. letech 19. století a zmiňoval se o její aktivitě při plánování a stavbě sirotčince. Ve své zprávě o světovém sjezdu WCTU v Bostonu v roce 1891 The UnionSignal uvedl, že „paní AmandaSmithová, ‚Boží obraz vyřezaný do ebenového dřeva‘, byla v místnosti zpozorována, byla povolána na pódium, představena a požádána o zpěv.“

Potřebnou práci na shromažďování finančních prostředků pro sirotčinec zahájila v roce 1895 a ten byl otevřen v roce 1899. Jak naznačuje výše uvedený citát, finanční prostředky pocházely z různýchzdrojů. Patřily k nim také příjmy z prodeje jejíAutobiografie, poplatky za přednášky a kázání a soukromé dary, včetně významné podpory od temperančních skupin ve Velké Británii a klubů afroamerických žen vChicagu. Významné příspěvky získala také od Julia Rosenwalda, filantropa a prezidenta společnosti Sears,Roebuck and Company. V roce 1905 Smithová zveřejnila v chicagském časopise Broad Axe výzvu k pomoci afroamerické komunitě. Žádala o pomoc při shromáždění 1 000 dolarů na „účty, které jsou nyní splatné“.

V Harvey vydávala malé a příležitostné noviny s názvem Helper, které měly propagovat a podporovat její sirotčinec. Inzerát Průmyslového domova Amandy Smithové v Helperu hlásal, že domov byl „založen v roce 1906 za účelem péče, výchovy a průmyslového vzdělávání sirotků, nemajetných a potřebných dětí, zejména dětí barevných rodičů“. Tento inzerát také uváděl, že instituce je „podporována výhradně dobrovolnými příspěvky“.Domov samozřejmě fungoval již několik let před formálním založením.

Až Amanda Smithová žila na jižní straně Chicaga na adrese 2940 South Park Avenue, zakoupila v roce 1895 svou první nemovitost v Harvey. Cena činila 6 000 dolarů a zřejmě usilovala o to, aby budova byla zaplacena ještě před otevřením. Jak informovaly místní noviny, 28. června 1899 se „za divoké bouře, větru a deště se v North Harvey ve státě Illinois sešla velká společnost na otevření sirotčince“. Úsilí začalo bez dluhů, s jednou budovou, dotací 288,00 dolarů a pěti sirotky.

Když se Amanda Smithová po dokončení své knihy rozhodla založit sirotčinec, je zřejmé, že viděla a znala důsledky diskriminace a byla ochotna diskutovat a řešit otázky, které bychom dnes nazvali rasistickými praktikami.Vzhledem ke své četné angažovanosti v církevních a umírněných organizacích si nepochybně byla dobře vědoma jak rostoucí diskriminace a segregace v městských oblastech, tak i potřeb černošských dětí.

Možná ji k usazení v Chicagu vyzvala Frances Willardová nebo jiní členové WCTU a po svém příjezdu mohla znát případy

22 I L L I N O I S H E R I T A G E

přímé diskriminace černošských sirotků. O sociální potřeby se většinou staraly soukromé charitativní organizace, a přestože černošská populace v oblasti Chicaga byla koncem 90. let 19. století relativně malá, segregace podle rasy v institucích již probíhala.

Ať už byly přímé či nepřímé příčiny jakékoli, reakce Amandy Smithové byla v souladu s jinými reakcemi v rámci afroamerických komunit. V kontextu tehdejších „pokrokových“ hnutí, zejména ve městech, identifikoval W. E. B. DuBoishad v roce 1910 existenci stovek černošských charitativních organizací po celé zemi. Tváří v tvář pokračující a rostoucí diskriminaci se zdálo být jasné, že nejen na Jihu, ale v celé zemi byla tradice vzájemné pomoci v afroamerických komunitách nezbytná při péči o staré, postižené a další potřebné, včetně sirotků.

Tato tradice vzájemné pomoci se odráží v knize Allena Speara Black Chicago ve vytváření a růstu institucí Afroameričany a pro Afroameričany v „Černém pásu“ na jižní straně Chicaga. Jedním z prvků byl vznik hnutí Colored Women’sClub v 90. letech 19. století. Tytokluby se staly zvláště důležitými při podpoře různých aktivit sociální péče, včetně otevírání mateřských škol, rezidencí pro mladé ženy a pro seniory a různých druhů komunitních vzdělávacích programů.

Afroameričanky zapojené do těchto klubů znaly práciAmandy Smithové a od roku 1900 do roku 1918 se mnohé z nich přímo podílely na činnosti sirotčince. Ve vydání časopisu Crisis, celostátního časopisu NAACP, z roku 1915 končil článek „SomeChicagoans of Note“ zmínkou o pěti ženách, přičemž podrobný odstavec byl věnován pouze dvěma: AmandaSmithová a Ida B. Wellsová (Barnettová).Spolu s dalšími, které vedly kluby, byla Ida B. Wellsová členkou správní rady sirotčince v Harvey. Kluby byly také zdrojem finančních prostředků na podporu provozu sirotčince. To bylo zvláště užitečné, protože Domov Amandy Smithové byl prvním a po určitou dobu jediným sirotčincem pro černošské děti v Illinois.

Domov se postupem času rozrůstal jak co do počtu dětí, kterým sloužil, tak co do velikosti svých prostor. Během deseti let mezi sčítáním lidu ve Spojených státech v roce 1900 a sčítáním v roce 1910 se ústav rozrostl z dvanácti na třicet tři dětí.

V roce 1903 navštívil Smithův domov inspektor státu Illinois a uvedl, že se skládá z jedné cihlové a dvou rámových staveb, jejichž hodnota se odhaduje na 11 000 dolarů.

V domově žilo třicet dětí (deset chlapců a dvacet dívek), na které dohlížely tři placené vychovatelky. Zdálo se, že s dětmi je zacházeno dobře, „poskytovaná strava je dobré kvality“, maso se podává dvakrát týdně a „děti se musí koupat každý týden“. Bylo poznamenáno, že děti byly posílány soudem pro mladistvé okresu Cook, „ale okres zatím na jejich výživu nic neplatil.“ Domov byl „podporován z darů a z prodeje novin vydávaných paní Smithovou“. Inspektor prohlásil, že je „spokojen-

Ilustrace z propagační literatury určené k přilákání obyvatel a podniků
do Harvey ve státě Illinois. Se svolením Státní historické knihovny státu Illinois.

Amanda Berry Smithová a metodistický biskup William Taylor pracují jako misionáři v Libérii.

prohlásil, že toto zařízení je hodno podpory“ a že je potvrzeno, že „zařízení je způsobilé přijímat děti svěřené do jeho péče“. Tato pozitivní zpráva byla v rozporu s pozdějšími státními hodnoceními.

V říjnu 1905 se státním inspektorem stal Charles Virden. Při své první návštěvě nalezl „Amandu Smithovou, starší barevnou ženu … v čele a ta poskytovala finanční prostředky sháněním mezi přáteli a zájemci, přičemž velkou část shromáždila z řady východních států, protože byla široce známá jako barevná evangelistka.“Poznamenal, že navzdory Smithově statečnému úsilí se Domov potýká s velkým problémem, pokud jde o jeho zadlužení. Při dalších návštěvách pozoroval „nedostatek řádného dohledu“, což přičítal skutečnosti, že „slečna Smithová po většinu času nesbírala peníze a vzhledem ke svému pokročilému věku byla po většinu času, kdy byla v ústavu, uzavřena ve svém pokoji.“ Virden uvádí, že ačkoli Smithův domov nesplňoval minimální požadavky pro státní certifikaci, jeho certifikát byl obnoven, „protože to byla jediná významná instituce ve státě pro péči o barevné děti“. Certifikace domova tak byla každoročně obnovována až do jeho zničení požárem v roce 1918.

Amanda Smithová zajišťovala vedení domova a péči o něj, dokud ji nemoc nepřinutila na podzim roku 1912 odejít do důchodu. George Sebring, bohatý příznivec a realitní developer,jí nabídl na důchod chatu v Sebringu na Floridě. Několik měsíců po přestěhování napsala redaktorovi časopisu TuskegeeInstitute a připojila tyto postřehy: „Kvůli podlomenému zdraví jsem byla

Gilbert, James. Dokonalá města: Utopie Chicaga z roku 1893. Chicago: The University of ChicagoPress, 1991.

Knupfer, Anne Meis. Toward a Tenderer Humanity and a Nobler Womanhood, AfricanAmerican Women’s Clubs in Turn-of-the-Century Chicago. New York: New YorkUniversity Press, 1997.

Smith, Amanda Berry. An Autobiography, The Story of Lord’s Dealings with Mrs. AmandaSmith, the Colored Evangelist. Chicago: & Meyer & Brother, Publishers, 1893. Toto díloznovu vydalo nakladatelství Oxford University Press v roce 1988 jako součást The Schomburg Libraryof Nineteenth Century Black Women Writers.

24 I L L I N O I S H E R I T A G E

musel jsem se vzdát práce v DomověAmandy Smithové v Harvey ve státě Ill. a řekl jsem představenstvu, že musí sehnat někoho, kdo se ujme vedení této práce. Nebyl jsem schopen ji déle vykonávat a podařilo se jim sehnat muže a jeho ženu a práce jim byla předána. Jsou mladí a jsem moc ráda, že jsem se zbavila péče a břemene, které pro mě v mém životním období bylo příliš velké, už mám za sebou 76. narozeniny, 23. ledna. Někteří laskaví bílí přátelé mi poskytli domov, kde budu žít, budou se starat o mé další potřeby, takže se mi uleví od péče a starostí. Mírné podnebí vyhovuje mému zdravotnímu stavu a od té doby, co jsem sem přijela, se cítím lépe.“

Amanda Smithová zemřela 24. února 1915 a George Sebringzařídil, aby její tělo bylo vráceno do Chicaga a pohřbeno poblíž Harvey. Skupina bílých duchovních doprovodila její rakev k vlaku do Sebringu na Floridě. Dne 1. března 1915 se konal jeden z největších pohřbů v dějinách afroamerické komunity v Chicagu, který uctil její památku.

Po její smrti sirotčinec dále upadal, až se stát dostal na pokraj zrušení jejího osvědčení. Hrozba tohoto kroku vedla k revizi správní rady domova. Někteří členové rady byli nuceni odstoupit. Bývalý člen rady Edward C. Wentworth byl ponechán a stal se předsedou nové rady – připojil se k Idě B. Wellsové (Barnettové) a třem zbývajícím černošským členům rady. Účast těchto žen ve správní radě odráží aktivitu vůdčích žen v bělošských i černošských pokrokových politických a sociálních hnutích v Chicagu.

I přes zásahy a podporu těchto vůdčích osobností se sirotčinec z různých důvodů nadále potýkal s vážnými problémy s údržbou, personálem a financemi. Nepřítomnost Amandy Smithové toto dilema ještě prohloubila. Když sirotčinec v roce 1918 vyhořel, snažili se ho členové správní rady a další lidé a také vedoucí představitelé města Harvey obnovit, ale prostředky na to nestačily. Tím se ohnisko poslední služby Amandy Smithové uzavřelo.

Poznámka redakce: V roce 1991 byl na hrob Amandy Smithové umístěn speciální pomník veWashington Memory Gardens vHomewoodu, několik mil jižně od místa, kde se nacházel domov. Dne 23. dubna 1991 přijala Sněmovna reprezentantů státu Illinois zvláštní usnesení k uctění památky a vzácných úspěchů Amandy Berry Smithové.

K DALŠÍMU ČTENÍ Hutchins z Chicaga: Rektor univerzity jako publicista Robert M. Hutchins, Žádný přátelský hlas. Chicago: Universityof Chicago Press, 1936. ___, The Higher Learning in America. New Haven,Connecticut: Yale University Press, 1936. ___, „Gate Receipts and Glory“, Saturday Evening Post. 3. prosince 1938. Commission on the Freedom of Press, A Free andResponsible Press. Chicago: University of Chicago Press,1947. ___, Freedom, Education, and the Fund: Essays andAddresses, 1946-1956. New York: Meridian Books,1956. William H. McNeill, Hutchinsova univerzita: Hutchins: A Memoir of theUniversity of Chicago, 1929-1950. Chicago: Universityof Chicago Press, 1991. Poznámka redakce: Výše uvedené bylo v článkuRolanda L. Cuyotta nedopatřením vynecháno: „Hutchins of Chicago: TheUniversity President as Publicist“, který vyšel v čísle z podzimu1997. Za chybu se omlouváme.

Oil Portrait of Robert M. Hutchins by Lawrence B. Smith painted in 1951 while Hutchins served as chancellor of the university.

.