The Gilder Lehrman Institute of American History Advanced Placement United States History Study Guide

V roce 1860 dospěl životopisec James Parton k závěru, že Andrew Jackson byl „nanejvýš zákonům odporující a zákony dodržující občan“. Takové tvrzení je zjevně rozporuplné. Přesto přesně vystihuje podstatu slavného, respektive nechvalně proslulého Jacksona. Sedmý prezident byl bezpochyby mužem plným rozporů. Historici dodnes nedokázali dospět k přijatelným závěrům o jeho charakteru a vlivu na národ. Byl, jak tvrdí Robert Remini na stránkách více než tuctu knih, velkým vůdcem a symbolem rodící se masové demokracie? Nebo byl Jackson pouze domýšlivým tyranem bez vize pro národ, který reagoval na svou vlastní citlivou pýchu, jak zdůrazňoval Andrew Burstein a další?“

Je toho mnoho, na co se můžeme v Jacksonově životě při pokusu o vyvození závěrů podívat. Zejména jeho vztah k právu a ústavě nabízí významné okno do jeho světonázoru. Ať už šlo o nezákonné vyhlášení stanného práva v New Orleansu, invazi na španělskou Floridu a popravu britských občanů, odebrání federálních vkladů z Bank of the United States nebo zpochybnění autority Nejvyššího soudu v případu Worcester v. Georgia, Jackson jednal způsobem, který byl někdy zřetelně nezákonný, přesto byl jeho příznivci široce oslavován jako jednání v nejlepším zájmu národa. A než dojdeme k závěru, že tato podpora byla stranickým žertem, který mu věnovala jeho vlastní Demokratická strana, musíme si uvědomit, že historici a právníci se dodnes potýkají s širším ideologickým a ústavním významem Jacksonových názorů a činů. Jedno je jisté: Jackson se neostýchal překročit zákon, dokonce i ústavu, když věřil, že to vyžaduje samotné přežití národa. Tato perspektiva navíc zůstává jádrem debaty v Americe po 11. září. Zásadní otázka zůstává – může vůdce porušit zákon, aby nakonec zachránil jej i národ?“

Slavu Andrewa Jacksona přinesla bitva u New Orleansu v letech 1814 a 1815, kde prakticky beze ztrát na životech rozmetal ostřílenou britskou armádu. Toto vítězství vystřelilo generála mezi národní hvězdy a nakonec i do prezidentského úřadu. Pod povrchem tohoto vítězství se však rýsovaly choulostivé ústavní problémy, a sice Jacksonovo pozastavení práva habeas corpus a vyhlášení stanného práva. První z nich bylo povoleno ústavou, ale Nejvyšší soud určil, že pouze Kongres může pozastavit privilegium writ, které umožňovalo soudci „předvést tělo“ před soud, čímž znemožnil zatýkajícímu orgánu (policii nebo armádě) držet osobu po neomezenou dobu bez podání obžaloby. Jackson přesto pozastavil platnost soudního příkazu a zašel ještě dál tím, že zavedl stanné právo, které zrušilo veškerou civilní moc a svěřilo kontrolu armádě. Tento zákon byl zcela nezákonný. V ústavě neexistovalo žádné ustanovení, které by takový výnos opravňovalo. Vtip byl v tom, že stanné právo zachránilo New Orleans a samotné vítězství zachránilo hrdost národa. Po několika letech neutěšených vojenských střetnutí během války roku 1812 a vypálení hlavního města národa do základů v létě 1814 neměl nikdo, zejména prezident Madison, náladu vyšetřovat, natož trestat nezákonné jednání vítězného generála Jacksona. Jackson tak z této události odešel se dvěma trvalými přesvědčeními: za prvé, že vítězství a jím vyvolaný nacionalismus chrání jeho činy, i když jsou nezákonné, a za druhé, že si může dělat, co chce, pokud to považuje za nejlepší zájem národa.

Jacksonovo přesvědčení se projevilo až o tři roky později, v roce 1818, kdy nezdolný generál překročil své rozkazy k ochraně hranic Georgie a přešel na španělskou Floridu, kde přepadl dvě města a popravil dva britské občany za to, že vedli válku proti Spojeným státům. Jacksonovy činy byly opět pochybné, ne-li přímo nezákonné. V podstatě rozpoutal válku se Španělskem bez souhlasu Kongresu, překročil své vlastní hranice jako velitel a bez soudu popravil dva muže, což mohlo velmi dobře podnítit právní a vojenské potíže s Velkou Británií a Španělskem. Jacksonovo jednání však mnozí, včetně jeho samotného, opět považovali za nutnou obranu národa. Španělé neudělali nic, aby zabránili loupeživým seminolským indiánům překročit hranice a napadat americké farmy. Generálovo jednání proto ministr zahraničí John Quincy Adams, jediný člen kabinetu prezidenta Monroea, který Jacksona podpořil, ospravedlnil jako národní sebeobranu. Adams využil rozruchu kolem tohoto incidentu k tomu, aby přesvědčil Španělsko, že by mu mělo Floridu prodat za pouhých 5 milionů dolarů.

Na rozdíl od Jacksonova použití stanného práva v New Orleansu projednával Jacksonovo darebácké chování na Floridě Kongres, přičemž Henry Clay prohlásil, že generál je „vojenský náčelník“ a nebezpečný pro mladou republiku. Ačkoli se zákonodárci o této záležitosti přeli, nevyplynulo z ní nic významného kromě toho, že se Jackson stával stále více polarizující postavou, zejména kvůli svým politickým aspiracím. Když se v roce 1824 ucházel o prezidentský úřad, kritici na něj spustili příval nadávek, z nichž většina se zaměřovala na jeho nezákonné způsoby. Jackson byl nucen reagovat a konkrétně se vyjadřoval k porušování ústavy. Poznamenal, že někteří lidé v národě ho považují za „nejnebezpečnějšího a nejstrašlivějšího člověka . . a že mohu porušovat, & pošlapávat ústavu země se stejnou bezstarostností & nedbalou lhostejností, jako by jeden z našich zálesáckých lovců, kdyby se náhle ocitl ve Velké Británii, porušoval zákony o zvěři“. Pokračoval: „Mým údělem bylo často se ocitnout v kritických situacích“, které „mi vnutily nutnost porušit nebo spíše odchýlit se od ústavy země; přesto mi to v žádném pozdějším období nevyvolalo jedinou bolest, když jsem věřil, jako věřím nyní, & že bez toho by nebylo dosaženo bezpečí ani pro mne, ani pro velkou věc, která mi byla svěřena“.“

Jacksonovo ideologické přesvědčení o pružné povaze zákona a ústavy tváří v tvář nebezpečím, jimž čelil teprve se rodící národ, se projevuje v mnoha následujících Jacksonových bitvách. Když se prezident Jackson v roce 1832 postavil Bance Spojených států, učinil tak s přesvědčením, že se jedná o zkorumpované fiskální monstrum ohrožující ekonomickou bezpečnost národa. Nejenže vetoval opětovné pověření banky, na což měl jako šéf výkonné moci právo, ale zašel ještě o krok dál a odebral jí federální vklady i poté, co je Kongres označil za bezpečné. Jackson přeložil jednoho ministra financí a druhého propustil, aby zajistil odebrání vkladů. Jeho jednání bylo pochybné, ne-li zcela nezákonné, a Senát ho odsoudil zápisem do svého deníku. O impeachment se pro nedostatek podpory nepokusili.

Objevily se další právní konflikty. Jackson se údajně vzepřel Nejvyššímu soudu kvůli případu Worcester v. Georgia (1832) a prohlásil: „John Marshall vydal své rozhodnutí, teď ať ho prosadí.“ Jackson se v této věci postavil na odpor Nejvyššímu soudu. Případ se točil kolem snahy Georgie aplikovat státní zákony na území Čerokíjů. Soud rozhodl proti oprávnění Georgie tak učinit a Jackson, oddaný odsunu indiánů, údajně napadl Marshalla. Ačkoli pro výše uvedený citát existuje jen málo důkazů, rozhodně zní jako Jacksonův. Nicméně případ od Jacksona nic nevyžadoval a nakonec byl vyřešen mimosoudně. Faktem však zůstává, že v tomto případě a ve věci McCulloch v. Maryland (1819), kdy bylo rozhodnuto, že Banka Spojených států je ve skutečnosti ústavní, Jackson zpochybnil autoritu soudu jako konečného arbitra. Jako prezident se Jackson domníval, že jeho pravomoc rozhodovat o tom, co je ústavní, se rovná pravomoci Nejvyššího soudu.

Jacksonovy názory týkající se amerických indiánů rovněž zpochybňoval zákon. Smlouvy byly a nadále jsou právními dohodami mezi suverénními národy. Jackson však odmítal věřit, že indiánské kmeny jsou suverénní, a proto považoval indiánské smlouvy za absurditu. Nakonec řadu kmenů, z nichž nejznámější jsou Čerokíové, násilně vystěhoval z jejich domovů. Stezka slz je jedním z nejznámějších Jacksonových odkazů. I odsun a otázky kmenové suverenity však zapadají do širšího kontextu Jacksonova přesvědčení o národní bezpečnosti a státní suverenitě. Generálův vzestup byl způsoben jeho úspěchem jako bojovníka proti indiánům na hranicích. Vždy, a do jisté míry oprávněně, považoval americké indiány za vážnou hrozbu pro osadníky. Jako prezident Jackson chápal nálady jižanských států a jejich představu, že v rámci suverénních států, jako byla Georgia, nelze vytvářet státy. To vše se samozřejmě točilo kolem širšího problému vyvlastňování indiánů a toho, komu právem patří půda. Tato ideologická – a do jisté míry i právní – otázka zůstává nevyřešena.

Řada dalších událostí v Jacksonově životě a kariéře odhaluje povahu jeho vztahu k právu a ústavě: skutečnost, že byl právníkem, který se věnoval soubojům; jeho jednání během Nullifikační krize; a to, že jako prezident nedodržoval federální směrnice týkající se poštovního doručování abolicionistické propagandy. Většina z nich zapadala do jeho širšího pojetí povinnosti, cti a toho, co bylo nezbytné pro posvátnost Unie. Jacksonova ideologie je dnes stejně kontroverzní jako v jeho době. Existuje jen málo jednoduchých odpovědí. Právě to však činí Jacksonovy názory a jednání tak aktuálními i dnes. Při prezentaci Jacksonovy historie se studenti vždy rozcházejí v názoru na to, zda bylo jeho jednání oprávněné, bez ohledu na zákonnost. V tomto smyslu Jackson nadále slouží jako důležitý zdroj úvah při zvažování, jak by Amerika měla a neměla jednat, pokud jde o otázky národní bezpečnosti.

Matthew Warshauer je profesorem historie na Central Connecticut State University a autorem knih Andrew Jackson in Context (2009) a Andrew Jackson and the Politics of Martial Law: (2006) a knihy Jackson Jackson: Nationalism, Civil Liberties, and Partisanship (Nacionalismus, občanské svobody a stranictví).