The Harvard Gazette

Druhá světová válka se nacházela v kritickém bodě, když britský premiér Winston Churchill v září 1943 přijel na Harvard na naléhání svého spojence a přítele prezidenta Franklina D. Roosevelta 1904, L.L.D. ’29. Churchill si vzácně oddechl od války a přijel převzít čestný titul doktora práv za své mezinárodní vůdcovství, které „odvrátilo příliv tyranie v nejtemnější hodině svobody“.

V roce 1947, kdy už byla zřejmá obrovská devastace Evropy způsobená touto válkou, přijal americký ministr zahraničí George Marshall čestný titul doktora práv za své úspěchy pětihvězdičkového armádního generála, který dohlížel na velkou část amerických válečných operací v Evropě. Marshall využil svého vystoupení na zahájení studia v červnu téhož roku k přednesení přelomového projevu, v němž přislíbil 13 miliard dolarů na nový program pomoci Evropě pod vedením USA. Toto úsilí se stalo známým jako Marshallův plán a oživilo kontinent.

Nyní, kdy nacionálně-populistické síly opět hrozí, že ovládnou velkou část Evropy a podkopou vztahy mezi USA a kontinentem, Harvard opět vítá klíčovou demokratickou osobnost, ženu všeobecně považovanou za nejrespektovanějšího vůdce na světě, německou kancléřku Angelu Merkelovou. Ve čtvrtek udělí Harvard Merkelové během dopoledních cvičení čestný titul doktora práv a během odpoledního programu na 368. slavnostním zahájení promluví na výročním zasedání Asociace absolventů Harvardu.

Merkelová, vystudovaná kvantová chemička, strávila prvních 35 let života v Sovětským svazem kontrolovaném východním Německu, kde pracovala ve státem řízeném výzkumném centru až do pádu Berlínské zdi v roce 1989. Tato historická změna přiměla Merkelovou opustit vědeckou práci a věnovat se celoživotnímu zájmu o politiku, přičemž postupně stoupala v řadách nově sjednocené německé vlády.

Kancléřkou byla Merkelová zvolena v roce 2005 a je první ženou a prvním východním Němcem, který zastává nejvyšší volenou funkci ve své zemi. Až v roce 2021 odstoupí, bude po svém někdejším mentorovi Helmutu Kohlovi, který v roce 1990 promluvil na zahájení Harvardovy univerzity, druhou nejdéle sloužící německou vůdkyní moderní éry.

Před její návštěvou hovořil deník Gazette se současnými i bývalými kolegy Merkelové, diplomaty, vědci a novináři o jejím životě, jejím vzestupu k politické moci a jejím mimořádném vlivu na Německo a svět. Zde jsou jejich úvahy.

Osoba naděje

Autentická vůdkyně
Je výjimečná. Ví, kým je. Nesnaží se být něčím jiným. Je autentickou vůdkyní, což je rozhodující. Má soubor pevných hodnot a mimořádně dobře rozumí německé historii, částečně i proto, že pochází z východního Německa. Má tedy určitou pokoru, která vychází z jejího konkrétního životopisu. Bojuje za svou zemi a za svůj lid. Je analytická, rázná a velmi zkušená politička. Nezačínala tak, ale rozhodně se takovou stala. A ví, jak působit na světové scéně – což není snadný úkol.

NĚKDO, KDO NEPŘEHLÉDNE
Nejnebezpečnějším problémem Západu je, že demokracie je v obležení. Zpochybňují ji ruské kybernetické útoky, rozdělující politika zde doma, vzestup protidemokratických populistů v Evropě a Donald Trump. A pro mnohé z nás, kteří si myslíme, že Západ je důležitý, myšlenka demokratického světa, je nyní vůdcem Západu. Prý o tento plášť nestojí. Ale pro nás všechny, kteří si myslíme, že demokracie je ohrožena a že musíme udělat všechno pro to, abychom ji oživili, je ona jedinou vůdkyní Západu, která nikdy neuhnula. Myslím, že na Harvard přijede s tím, že mnoho a mnoho lidí na obou stranách Atlantiku v ní uvidí postavu naděje.

OD KRIZE K BODU PŘELOMU
Jako velvyslanec u Svatého stolce jsem byl svědkem reakce na způsob, jakým Merkelová řešila migrační krizi. Byla vnímána jako „žena, která zachránila důstojnost Evropy“. Pro Merkelovou bylo toto rozhodnutí rozhodující. Zatímco populisté manévrovali, aby tuto otázku využili ve svůj prospěch, ona ji vnímala jako hodinu pravdy pro křesťanskou demokracii. To, jak se Evropa chovala k uprchlíkům, svědčilo o tom, jak se chová k lidským bytostem. Migrační krize pro ni byla zlomovým okamžikem, kdy měla Evropa ukázat, jak se má chovat zodpovědně.

JEDNA Z VELKÝCH KANCELÁŘEK
Vzhledem k výzvám, kterým čelila, bych ji zařadil mezi velké kancléřky, protože se stejně jako někteří její předchůdci vypořádala se zásadním kritickým vývojem: rozpadem zavedeného systému založeného na pravidlech v důsledku amerických voleb. Zatím se s tím vypořádala velmi dobře. To je její velká krize. V těžkých dobách udržela Evropskou unii pohromadě, zejména když se objevila otázka jednání s Ruskem, což je další krize, kde si vedla dobře. Uvnitř Evropské unie panovaly velké rozpory v tom, zda po anexi Krymu uvalit na Rusko sankce, nebo ne. V úzké spolupráci s Bílým domem za Obamy poměrně úspěšně zkroutila některým zemím ruce, aby je udržela na palubě.

SECRET TO HER SUCCESS
Co tvoří její úspěch? Pokud se ptáte mě, není to vidět na první pohled. Asi nejpozoruhodnějším úspěchem bude, že se podařilo udržet takovou stabilitu a kontinuitu systému v Německu, vlády, země, života každého z nás – s pokračujícím růstem v ekonomické oblasti, ale i v politické. Když nastoupila do úřadu, prožívali jsme éru terorismu, pak jsme hned sklouzli do nejbouřlivějších hospodářských časů s rokem 2008 a následnými hospodářskými krizemi, krizí evropské měny. Jejím největším a prvním úspěchem bylo zabránit rozpadu eura. Druhým bylo udržení EU pohromadě v její současné podobě. I to, jak Britové ukazují, jak obtížné je z ní vystoupit a jakou přitažlivost může EU stále promítat, ukazuje, že na tom musí něco být. Není velkým umělcem, není velkým vizionářem. Je to stájová ruka.

PŘEDMLUVA K PODCEŇOVÁNÍ
Dělá vše pro to, aby o sobě nemluvila. Nedává rozhovory zpravodajům předních západních novin a časopisů, místním novinám poskytuje rozhovory, když je to politicky výhodné. Zdá se, že nemá žádnou ješitnost. Určitě ano, ale zdá se, že žádnou nemá, a to byla jedna z jejích velkých předností jako političky. Kdykoli se střetne s mocným a ješitným německým politikem mužského pohlaví, je nevyhnutelně podceňována. Vyčkává, a pak, když nastane ta správná chvíle, udělá malý, ale rozhodný šťouch, a ten člověk si musí najít jiné zaměstnání. To je její cesta na vrchol od samého počátku. Nepotřebuje vyhrát každý spor. Nemusí mít poslední slovo. V klidu vyhodnotí různé faktory dané situace a pak se rozhodne, kterou cestou se vydá, a udělá to v klidu a bez fanfár. Je to jiný druh politického stylu, který Němci až do Merkelové neznali.

Vůdce, kterého si váží
Je vnímána jako řešitelka problémů, která někdy prosazuje zájmy jiných lidí. A to je právě tak pozoruhodně odlišné od většiny politiků na obou stranách Atlantiku, že vynikla – být seriózní, analytická, nehledat vždy jen hlasy. Vede zemi, která se stala bezesporu hospodářsky i politicky nejsilnější v Evropě, mnohem silnější než Francie nebo Británie, další dva z tohoto triumvirátu. Její osobní chování, její serióznost, způsob, jakým se vrtá v otázkách – je věcná, není povrchní. Kdybyste udělali soukromý průzkum mezi lídry G20, nejmocnějšími lídry světa, a zeptali se jich: „Koho si v této skupině nejvíce vážíte?“, odpověděli byste, že ano. V anketě by zvítězila Merkelová. Nebo se zeptejte: „Kdo by této skupině spravedlivě předsedal?“. Dali by kladívko do jejích rukou.“
– NICHOLAS BURNS

NECHCE POLITIKU
Je na ní charakteristická řada věcí, ale od většiny ostatních politiků ji odlišuje to, že ji skutečně nepotřebuje. Ona skutečně nepotřebuje politiku, aby byla šťastná. Lidé, kteří ji znají mnohem lépe, říkají, že kandidovala na čtvrté funkční období, protože cítila odpovědnost. Měla pocit, že musí takříkajíc „dokončit svou práci“. Kdykoli se jí podaří odstoupit, udělá to velmi ráda. A to mi připadá důvěryhodnější než u většiny ostatních politiků, které jsem poznal.

Pozdější nástup k moci
Její politická kariéra se nedala předpokládat a nikdy nedávala tušit, že by mohla skončit jako kancléřka nebo že bude nějak stát v čele západního světa. Rychlost, s jakou se po roce 89 pustila do politiky, zejména když v roce 91 vstoupila do prvního sjednoceného německého kabinetu a v dalších letech, byla dechberoucí. V dnešní profesionalizované době sotva existuje politická kariéra, kde se začíná tak pozdě, v 35 letech, a ne tak vysoko. Takže ano, je to ohromující.

Druhou ohromující věcí je, že její soukromý charakter, základ, na kterém to všechno stojí, se změnil pozoruhodně málo. Ano, stala se skrz naskrz politickým zvířetem. Dýchá, myslí a sní o politice, řekl bych. Ale na druhé straně se vůbec nezměnil její charakter – způsob, jakým jedná s lidmi, jakým projevuje zájem, jak se angažuje. Neztratila se v mlze prominentnosti nebo toho, že je superhrdinkou. Je to velmi přízemní žena, velmi sebekritická. Vždycky je podezřívavá k lidem, kteří ji příliš obdivují. Zachovala si takovou tu schopnost stát vedle sebe, sledovat se a říkat si: „Neber se příliš vážně, Angelo.“
– STEFAN KORNELIUS

Vždycky východní Němec

DÍTĚ VÝCHODU
Jeho otci se říkalo „Rudý ministr“, protože když po rozdělení Německa po druhé světové válce všichni ostatní odcházeli na západ, on odešel na východ a převzal farnost severně od Berlína, v srdci Braniborska. Je známý svou korektností a poctivostí a hodnotami německého protestantismu: tvrdou prací, disciplínou, sebeobětováním, všemi těmi věcmi odlišnými od německého jihu. To byl region, který formoval Merkelovou. To byl otec, který jí dal smysl pro cíl a odpovědnost. Ale rozhodně nepřevzala jeho politiku a nežila podle ní. Byla dobrou východní Němkou. Nestala se disidentkou. Vyhnula se všem nástrahám, které mohly zhatit její kariéru, a dokonce i horším. Držela se při zemi a dělala, co bylo třeba, abyste měli slušný život a poměrně úspěšnou kariéru.
– GEORGE PACKER

OD VĚDY K POLITICE
Vždy se hluboce zajímala o politiku. Vypráví, že v domě svých rodičů tajně poslouchala západoněmecký rozhlas, že vždy snila o návštěvě londýnského Westminsteru, a tak i parlamentu. Její první zahraniční cesta vedla do Londýna. První, co udělala z letiště Heathrow, bylo, že vyjela po eskalátorech na Parlamentní náměstí v Londýně a prohlédla si Churchillovu sochu a pak Parlament. Pak pokračovala do Speakers‘ Corner a sledovala ty lidi, jak debatují. Měla hlubokou touhu zapojit se do veřejných záležitostí a veřejné výměny argumentů.
– STEFAN KORNELIUS