Ukrajinská autokefalie

Před dvěma lety zahájila Pravoslavná církev Ukrajiny (PUK) dlouhý a obtížný proces vyhlášení „samosprávy“ neboli „autokefalie“. Tento proces byl komplikován řadou politických a teologických otázek. Dodnes zůstávají některé otázky týkající se statusu této církve nezodpovězeny a tato otázka nadále vyvolává napětí uvnitř pravoslaví, zejména v otázce uznání této nové církve. Než představíme, jaká je současná situace, hodláme tyto události zasadit zpět do kulturního, politického a teologického kontextu.

Pravoslaví ve východní Evropě: kulturní, teologický a politický problém

Konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I. udělil 5. ledna 2019 Ukrajině „tomos autokefalie“. V překladu ze staré řečtiny znamená tomos „svazek“ nebo „kniha“, zatímco autokefalie by se dala přeložit jako „skutečnost nezávislosti“. V této souvislosti se patriarchovo rozhodnutí vztahuje na dokument oznamující vytvoření a uznání OCU konstantinopolským patriarchátem. Jinými slovy tím vznikla na Ukrajině nová církev, která je na rozdíl od „Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu (UPC-MP)“ samosprávná. Až do tohoto data byl tento moskevský orgán jedinou uznanou pravoslavnou církví na Ukrajině a zůstával pod jurisdikcí Ruské pravoslavné církve (RPC).

Toto rozhodnutí vedlo k řadě kulturních, teologických a politických otázek, které spolu úzce souvisejí a je obtížné je analyzovat jako samostatné problémy. Pravoslaví je pro Rusko a Ukrajinu od přijetí křesťanství Kyjevskou Rusí v 10. století nedílnou součástí jejich kulturní identity. Příkladem toho je myšlenka, že Moskva je „třetím Římem“. Tato koncepce vzkvétala v 16. století a tvrdí, že město „vystřídalo“ Konstantinopol („druhý Řím“) po jejím pádu v roce 1453. Mnich Filotheus ze Pskova, který tuto teorii vytvořil, vysvětloval toto nástupnictví teologickými termíny. Celkově tvrdil, že první dva Římy padly, protože zradily křesťanství.

Tato myšlenka „třetího Říma“ také naznačuje další důležitou skutečnost, že moskevský a konstantinopolský patriarchát nadále soupeří o vedoucí postavení v rámci pravoslaví. Zatímco Moskva si toto postavení nárokuje na základě toho, že má největší počet věřících, Konstantinopol zdůrazňuje, že zdědila jednoznačné postavení primus inter pares („první mezi rovnými“) z historického církevního práva.

Tradiční kontrola Moskvy nad ukrajinskou pravoslavnou církví prostřednictvím UOC-MP byla zároveň často považována za prostředek k posílení ruské moci v zemi. Tato „moc“ je jak teologická, tak politická, přičemž rozhodnutí ruské pravoslavné církve jsou často ovlivněna oběma zájmy. V důsledku toho bývalý prezident Porošenko lobboval za autokefalii částečně jako způsob, jak učinit Ukrajinu nezávislejší na Rusku. Navíc skutečnost, že pastorační otázky se nezdají být zásadním problémem, ještě více objasňuje politickou povahu této otázky. Přestože neexistují jasné statistiky, zdá se, že velký počet věřících se jednoduše označuje za „pravoslavné“, aniž by rozlišovali mezi ruskou a ukrajinskou církví. V současné době se zdá, že největší počet věřících má stále UOC-MP, i když trendy ukazují na posun ve prospěch ŘKC.

Vyhlášení autokefalie: kdo měl pravdu, Moskva nebo Konstantinopol?“

V souvislosti s udělením autokefalie existují různá oficiální zdůvodnění, která se opírají o tradici a kanonické právo, ale která nyní ŘKC aktivně zpochybňuje. Ruská církev vlastní na Ukrajině mnoho majetku a nadále brání rozvoji nezávislé ukrajinské církve.

Přejděme nejprve k teologickému aspektu této otázky legitimity. To zahrnuje zkoumání výše zmíněného kanonického práva a tradice a toho, jak by případně mohly ospravedlnit vznik nové církve. Za prvé, konstantinopolský patriarchát může mít potíže s ospravedlněním své arbitráže v konfliktu, který nepatří do jeho území nebo jurisdikce. Ukrajina patří k území ŘKC a Konstantinopol by a priori neměla zasahovat. Přesto Konstantinopol tvrdí, že má právo na arbitráž i mimo své území. Toto tvrzení se opírá o devátý a sedmnáctý kánon Chalcedonského koncilu z roku 451, který za určitých podmínek dává Konstantinopoli právo rozhodčího řízení mimo její území. Současně tradice naznačuje, že Konstantinopol má také možnost udělovat autokefalie, protože všechny moderní autokefalie od 16. století byly schváleny ekumenickým patriarchátem, což často souvisí s politickými otázkami. Tyto argumenty jsou pochopitelné, ale lze je snadno zpochybnit. RPC je přirozeně odmítla jako nelegitimní.

Z ruského pohledu vedla ukrajinská autokefalie k praktickým problémům, které přesahují otázky spojené s kulturním významem země a ústředním postavením pravoslaví v rámci ruské identity. Jak již bylo zmíněno, RPC vlastní na Ukrajině řadu nemovitostí a pravděpodobně více klášterů než ŘKC. Změna církevní příslušnosti znamená, že RPC riskuje ztrátu tohoto majetku spolu s celkovým bohatstvím a vlivem.

RPC bojuje proti nezávislé ukrajinské církvi na dvou frontách. Na jedné straně přímo zpochybnila samotnou myšlenku autokefality církve. Na druhé straně se snažila zvýšit svůj vliv na dalších územích. To je zřejmé zejména v Koreji, kde Konstantinopol již byla aktivní náboženskou silou. V letech 2018-19, tedy v době, kdy byla vyhlášena ukrajinská autokefalita, totiž ŘKC rozšířila svůj vliv v této oblasti vytvořenímPatriarchálního exarchátu v jihovýchodní Asii. Církev rovněž vytvořila korejskou diecézi a jmenovala arcibiskupa Theofana (Kima, Alexeje Illarionoviče) hierarchou. Jelikož Konstantinopol na tomto území již působila, nováruská diecéze nyní fakticky zpochybňuje její autoritu. Rozhodnutí ruské církve je podle kanonického práva těžko ospravedlnitelné, protože je v rozporu s principem teritoriality („jedno město, jeden biskup, jedna církev“), podle něhož by biskup neměl působit mimo své hranice, zejména pokud je území již pod jurisdikcí jiné pravoslavné církve.

Uznávání ukrajinské autokefalie v rámci pravoslaví

Snaha RPC zpochybnit autokefalii ztížila ostatním církvím uznání nového orgánu na Ukrajině. Tak albánská, československá, polská a srbská pravoslavná církev, které mají silné vztahy s RPC, , neuznaly OCU. RPC má silné zastoupení v Izraeli, takže jeruzalémská církev také neuznala autokefalii. Ostatní církve si nemohou dovolit zaujmout tak jednoznačný postoj. Antiochijská církev by například ráda zůstala v dobrých vztazích s Konstantinopolí. Jelikož má však blízko k vládě Bašára Asada, nemůže vzhledem k pozadí občanské války v Sýrii RPC odmítnout. Autokefalii uznaly pouze církve blízké Konstantinopoli, jako je řecká církev v Aténách, alexandrijská církev a nedávno i církev na Kypru. V důsledku toho RPC oficiálně přerušila styky s těmito církvemi a přestala připomínat jejich patriarchy, stejně jako to udělala s ekumenickým patriarchátem.

Jaké závěry tedy můžeme z toho všeho vyvodit? Za prvé se zdá, že rusképravoslaví mimo Rusko stále často disponuje politickou agendou, která je schopna ovlivnit pravoslaví jako celek. Dnes zůstává ukrajinská autokefalie zachována, i když je stále více vnímána jako čistě politická záležitost. Tomoše nebyla zrušena a některé farnosti nadále přecházejí z RPC doOCU. Nedávný přesun ruské a ukrajinské politiky k jiným záležitostem, zejména k probíhající krizi na Covidu, by mohl pomoci nastolit status quo, který by nakonec legitimizoval postavení OCU. Toto uznání faktických skutečností pomohlo v minulosti jiným autokefáliím.

V porovnání s prezidentem Porošenkem, který silně lobboval ve prospěch autokefalie, Zelenskyj toto přesvědčení o důležitosti náboženství ohledně nezávislosti Ukrajiny zřejmě nesdílí. Má tendenci považovat toto téma za soukromou záležitost. Proto se k tématu náboženství příliš nevyjadřuje. V rámci pravoslaví se však problém autokefalie stále nezdá být vyřešenou záležitostí. Dne 16. září zaslal prezident Severní Makedonie Stevo Pendarovski Bartoloměji I. oficiální žádost o udělení autokefalie Severomakedonské pravoslavné církvi, která má v současnosti autonomní statut v rámci Srbské pravoslavné církve. Udělením autokefalie církvi na Ukrajině Bartoloměj I. zřejmě vytvořil potenciálně nebezpečný precedens.

Thibaut Auplat je čerstvým absolventem magisterského studia evropských interdisciplinárních studií na College of Europe v Natolinu. Agrégé de grammaire, je rovněž držitelem magisterského titulu v oboru klasických věd na Universität Hamburg a Aix-Marseille Université.

Vážení čtenáři – New Eastern Europe je nezisková publikace, která vychází online a v tištěné podobě od roku 2011. Naším posláním je utvářet diskusi, posilovat porozumění a prohlubovat dialog týkající se otázek, kterým čelí státy, jež byly kdysi součástí Sovětského svazu nebo byly pod jeho vlivem. Tohoto poslání však můžeme dosáhnout pouze s podporou našich dárců. Pokud si naší práce vážíte, zvažte prosím poskytnutí daru.

Pravoslavná církev, náboženství, Ruská pravoslavná církev, Ukrajina, Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu