Umělkyně

Kim Alexander, která se v čísle 44 časopisu Image věnovala kolážistovi Lanci Letscherovi z Austinu, je také sama půvabnou umělkyní. V jejích svérázných surrealistických obrazech se mísí ostré, hravé designové prvky a trompe l’oeilové obrazy s hluboce soucitnými portréty bolesti a ztráty. Její dílo, které je zároveň intelektuální a humánní, vtipné a emotivní, nese vliv její rozsáhlé četby v oblasti filozofie a estetiky i zkušeností s výukou studentů z řad přistěhovalců na městské střední škole v Dallasu. Její esej o Letscherovi v sobě spojuje důkladnou znalost myšlenek uměleckého světa s pohledem praktického malíře: osvětluje jeho používání barev a textur, zasazuje je do kontextu jeho širšího projektu vyjádření tajemství a cestou se potýká s dědictvím modernismu a omezeními postmoderní skepse. Sama Alexanderová je umělkyní, která chápe potřebu společenství – a pracuje na jeho vytváření. Spolu s Mikem Cappsem organizuje každoročně v červnu na univerzitě v Dallasu Trinity Arts Conference, každoroční umělecký festival, který se věnuje podpoře společenství a řemeslné dokonalosti mezi věřícími umělci a spisovateli – zejména mladými umělci a těmi, kteří se v křesťanském světě cítí izolováni nebo ignorováni. Pro nás v Image je Kim příkladem života, který je odpovědí na povolání k umělecké dokonalosti i ke službě druhým.

Některé Alexandřiny práce jsou představeny v čísle 81 časopisu Image. Přečtěte si esej Joea Milazza o Alexandrovi zde.

Biografie

Když mi byly čtyři roky, zemřela mi matka a já jsem vyrůstal na suchu. Můj mírný, nezodpovědný otec žil z podvodů a svedl řadu čtyř rozzlobených nevlastních matek, aby mě a mé sourozence vychovával, zatímco on cestoval. Náš chaotický život, chudý a neustále na cestách, mě přivedl k samotě a kreslení. V době, kdy můj otec zemřel, jen pár měsíců po mých šestnáctých narozeninách, jsem už nevěřil v lásku, Boha a dokonce ani v příčinu a následek. Vzhledem k tomu, že jsem byl sirotek, stát mi platil studium na Michiganské státní univerzitě. Studium ateliérového umění pro mě nebylo výzvou, a tak jsem se rozhodl, že se budu učit malovat sám, zatímco budu studovat filozofii, literaturu a dějiny umění. Tak jsem si v podstatě vytvořil svůj styl, bez formálního ateliérového vzdělání.

Ten první rok na Michiganské státní univerzitě mě Bůh konfrontoval s nezvratným tvrzením o své existenci. Byl jsem šokován, že někdo řídí tento krutý svět, a snažil jsem se odhadnout, co jsem vnímal jako ledové srdce, které obvykle zadržuje úlevu postiženým. I já se svou odtažitostí bych byl milosrdnější, pomyslel jsem si. Hněval jsem se na Boha pro jeho zjevnou lhostejnost, ale neochotně jsem slíbil poslušnost. Celý život jsem se přizpůsoboval bludným pravdám a usoudil jsem, že Bůh je jen další podvodník, kterému se musím přizpůsobit. To bylo předtím, než jsem objevil největší přikázání. Největší přikázání jsem nenáviděl. Věděl jsem, že Boha nemohu milovat jinak než zázrakem, a tak jsem o ten zázrak začal prosit. Kdybych mohl, zapřel bych ho.

„Vodík.“

Po čase a práci jsem sice začal milovat Boha, ale věděl jsem o něm tak málo. Jako nevědomé dítě jsem napodoboval křesťany kolem sebe, kteří bohužel neměli chuť na složité umění. Učili mě Písmo, ale já jsem se cítil opatrný kvůli své zvláštnosti umělce a asi na osm let jsem přestal dělat vážné umění. Při zpětném pohledu se moje zdrženlivost v malování zdá absurdní, ale tak špatně jsem chápal Boha. Nyní se snažím pomáhat ostatním věřícím, aby podpořili svůj tvůrčí život pomocí zdrojů, jako je Image. Posledních dvanáct let jsme totiž s mým drahým přítelem Mikem Cappsem spoluřídili mezioborovou ekumenickou konferenci pro křesťany v oblasti umění, Trinity Arts Conference (velmi děkuji vedení a podpoře Grega Wolfa a Image). Setkáváme se každoročně, abychom umělce přitáhli k sobě navzájem a ke zdrojům, které je povzbudí, aby žili naplno jako umělci v Kristu. Jsem vděčný, že mohu dávat druhým to, co jsem kdysi neměl.

Aktuální projektyLeden 2009

„Bór.“

Maloval jsem prostřednictvím periodické tabulky prvků. Přemýšlím o ní jako o básni, která popisuje fyzikální svět s rytmickou strukturou a účinnou grácií. Každý prvek se propůjčuje imaginativnímu jazyku. Například vodíku se říká dvojznačný prvek, protože se může spojovat s jinými prvky buď získáním, nebo ztrátou elektronu. Můj obraz Vodík, portrét mého přítele Xi, oslavuje dvojznačnost pomocí obojživelníků, symetrie a dvojčlennosti. Každý obraz je pro mě malou školou. Moje studium boru vedlo k portrétu „Borax Billa“, mulaře, který řídil dvacetimulové týmy a tahal vagony boraxu z Údolí smrti. Když pracuji na této hranici mezi uměním a vědou, mé obrazy naznačují, že umění je způsob poznání a že věda jako výraz lidství je neoddělitelná od méně racionálních aspektů naší povahy a historie.

„Jedno semeno.“

To vede k druhému tématu mé práce, k propojenosti všech věcí. Moje další série, Mladí přistěhovalci, si všímá toho, že všichni patříme jeden k druhému. Stejně jako má každý prvek své místo v periodické tabulce prvků, je každý z mých studentů nezbytný pro celý vesmír. Opět k tomu používám vědecké gesto. Mé obrazy Mladých přistěhovalců napodobují botanické ilustrace, které byly kdysi považovány za vědecký záznam. Připomínají mi, že jsem přírodovědcem ve své třídě, kde učím angličtinu imigranty. Pomocí barev zaznamenávám bohatství přírody v mém každodenním prostředí. Jedno semínko například pozoruje plodnost malého skutku laskavosti. Vyjadřuje můj neustálý údiv nad tím, že mé rutinní učitelské úsilí vyvolává v životech mých studentů nejrůznější překvapení. Přijímají má všední gesta a budují sny, které přesahují má očekávání.

PLATÍ 1. Kim Alexander. Autoportrét jako učitel, 2009. Akryl na papíře. Rozměry 40 x 30 palců.	PLÁTKA 2. Obrázek z roku 2009. Kim Alexander. Oh, Afrika, 2011. Akryl a latex na dřevěné desce. Rozměry 38 x 50 palců.	PLÁŠŤ 3. Kim Alexander. Dvě kulky, 2008. Akryl na papíře. Rozměry 30 x 40 palců.
DESKA 4. Kim Alexander. Jeho košile tam visí, 2009. Akryl na papíře. Rozměry 30 x 18 palců.	PLÁTKA 5. Dřevěná deska. Kim Alexander. Boron, 2006. Olej na dřevě. Rozměry 12 x 12 palců.