Umění jako výraz

Výraz v umělecké tvorbě

Vytvoření uměleckého díla je vyvolání nové kombinace prvků v médiu (tóny v hudbě, slova v literatuře, barvy na plátně atd.). Prvky existovaly již dříve, ale ne ve stejné kombinaci; tvorba je přetvořením těchto již existujících materiálů. Předexistence materiálů platí pro tvorbu zcela mimo umění: při tvorbě vědecké teorie nebo při tvorbě poruchy. Platí to dokonce i pro tvorbu ve většině teologií, s výjimkou některých verzí křesťanské teologie, v nichž je tvorba ex nihilo – tj. bez předem existující hmoty.

To, že tvorba probíhá v různých uměleckých prostředcích, je zřejmá pravda. Jakmile je však tato skutečnost přiznána, nebylo ještě nic řečeno o výrazu a expresionista by řekl, že výše uvedené tvrzení o stvoření je příliš mírné na to, aby pokrylo to, co je třeba říci o procesu umělecké tvorby. Proces tvorby, chce říci expresionista, je (nebo je také) procesem expresivním, a k expresi je zapotřebí něco víc, než aby umělec něco vytvářel. V této fázi je třeba věnovat velkou pozornost: někteří říkají, že umělecká tvorba je (nebo zahrnuje) sebevyjádření; jiní říkají, že je vyjádřením pocitu, i když ne nutně vlastního pocitu (nebo možná toho a ještě něčeho dalšího, například pocitu své kultury nebo svého národa nebo celého lidstva); jiní říkají, že se nutně neomezuje na pocity, ale že lze vyjádřit i ideje nebo myšlenky, jak je to zjevně v esejích. Výrazně expresionistický pohled na uměleckou tvorbu je však produktem romantického hnutí, podle něhož je vyjádření citů uměleckou tvorbou, stejně jako je filozofie a další obory vyjádřením myšlenek. V každém případě je historicky významná a rozvinutá teorie umění jako vyjadřování citů (které zde budeme chápat jako emoce a postoje): umění jako speciálně spojené s životem citů.

Když se říká, že lidé vyjadřují city, co konkrétně dělají? V naprosto běžném smyslu je vyjadřování „pouštění žilou“ nebo „upouštění páry“: jedinci mohou vyjadřovat svůj hněv házením věcí, nadáváním nebo bitím osob, které je rozzlobily. Jak však upozorňují mnozí autoři, tento druh „vyjadřování“ má jen málo společného s uměním; jak řekl americký filozof John Dewey, jde spíše o „vylévání“ nebo „chrlení“ než o vyjadřování. Přinejmenším v umění vyžaduje vyjádření médium, médium, které je nepoddajné a které si umělci musí podřídit své vůli. Při házení věcí za účelem vyjádření hněvu žádné médium neexistuje – nebo, pokud je médiem nazýváno něčí tělo, pak je to něco, co se člověk nemusí učit používat k tomuto účelu. Přesto je třeba odlišit „přirozené uvolnění“ od exprese. Kdyby byla poezie doslova „spontánním přelivem silných citů“, jak říkal William Wordsworth, skládala by se z velké části z věcí, jako jsou slzy a nesouvislé bláboly. Pokud lze o umělecké tvorbě věrohodně říci, že je procesem exprese, je třeba mít na mysli něco jiného a specifičtějšího než přirozené uvolnění či vybití.

Jeden z názorů na emocionální projev v umění je, že mu předchází rozrušení nebo vzrušení z nejasné příčiny, o níž si umělec není jistý, a proto je znepokojený. Umělec pak přistoupí k vyjádření pocitů a myšlenek slovy, barvou, kamenem apod. a tím je objasní a dosáhne uvolnění napětí. Smysl této teorie zřejmě spočívá v tom, že umělci, kteří byli rozrušeni nevyjádřitelností svých „myšlenek“, nyní pociťují úlevu, protože „vyjádřili to, co chtěli vyjádřit“. Tento jev, vskutku známý (neboť každý někdy pocítil úlevu, když byla práce dokončena), je třeba ještě prozkoumat z hlediska jeho relevance. Je důležitá vyjádřená emoce, nebo úleva z toho, že jsme ji vyjádřili? Pokud zde jde o umění jako terapii nebo o to, aby umění poskytlo odhalení pro psychiatra, pak záleží na tom druhém, ale kritika nebo konzumenta umění takové detaily umělcovy biografie jistě nezajímají. To je námitka proti všem popisům výrazu jako procesu: jak je vůbec možné vrhnout světlo na umělecké dílo tím, že se řekne, že umělec prošel nějakým výrazovým procesem nebo jakýmkoli procesem při jeho zrodu? Pokud se umělci na jeho konci ulevilo, tím lépe, ale tato skutečnost je stejně esteticky irelevantní, jako kdyby umělec na jeho konci spáchal sebevraždu nebo se dal na pití nebo hned poté složil jiné dílo.

Je třeba upozornit na další problém: za předpokladu, že umělci skutečně ulevují svým tísnivým duševním stavům prostřednictvím tvorby, jakou to má souvislost s přesnými slovy nebo partiturou či tahy štětce, které kladou na papír nebo plátno? Pocity jsou jedna věc, slova a vizuální tvary a tóny věc druhá; právě ty druhé tvoří umělecké médium a v nich vznikají umělecká díla. Nepochybně existuje příčinná souvislost mezi pocity umělce a slovy, která umělec napíše do básně, ale výrazová teorie tvorby mluví pouze o pocitech umělce, zatímco tvorba probíhá v samotných uměleckých prostředcích, a mluvit pouze o těch prvních neznamená říci o uměleckém díle nic – tedy nic, co by zajímalo jiného než umělcova psychiatra nebo životopisce. Na tom, jakými záchvaty emocí umělec prošel, nezáleží, pokud jde o vhled do díla, o nic víc než na tom, že se určitý inženýr pohádal s přítelem noc před zahájením stavby určitého mostu. Abychom mohli mluvit o něčem objevném z uměleckých děl, je třeba přestat mluvit o umělcových emocích a mluvit o genezi slov, tónů a tak dále – o prvcích v konkrétních uměleckých prostředcích.

Expresionisté skutečně vyzdvihli a zdůraznili jeden důležitý rozdíl: mezi procesy, které se týkají umění a řemesla. Činnost spočívající ve stavbě mostu podle plánu architekta nebo ve stavbě cihlové zdi či ve skládání stolu stejně jako tisíce jiných, které už řemeslník vyrobil, je řemeslo, a nikoli umění. Řemeslník na začátku procesů přesně ví, jaký konečný výrobek chce: například židli konkrétních rozměrů z konkrétních materiálů. Dobrý (výkonný) řemeslník na začátku ví, kolik materiálu bude k provedení práce potřeba, jaké nástroje atd. Tvůrčí umělec však takto pracovat nemůže: „Umělec neví, co chce vyjádřit, dokud to nevyjádří,“ zní heslo expresionisty. Nemohou předem říci, jaké bude dokončené umělecké dílo: básník nemůže říci, jaká slova budou tvořit dokončenou báseň nebo kolikrát se v ní bude vyskytovat slovo the nebo jaké bude pořadí slov – to lze zjistit až po vytvoření básně, a do té doby to básník říci nemůže. Básník ani nemůže začít pracovat s takovým plánem: „Napíšu báseň, v níž se slovo the vyskytne 563krát, slovo rose 47krát“ a tak dále. Umění se od řemesla liší tím, že umělec na rozdíl od řemeslníka „nezná konec na začátku“.

Toto rozlišení se zdá být dostatečně platné, ale zda podporuje expresionistův názor, je spornější, neboť jej lze zastávat bez ohledu na zaujatý postoj k teorii exprese. Otevřený proces označovaný spíše jako umění než řemeslo charakterizuje všechny druhy tvorby: matematické hypotézy a vědecké teorie i umění. Od všech ostatních věcí se tvorba liší tím, že jejím výsledkem je nová kombinace prvků, přičemž není předem známo, jaká tato kombinace bude. Lze tedy hovořit o vytvoření sochařského díla nebo vytvoření nové teorie, ale jen zřídka o vytvoření mostu (ledaže by stavitel byl zároveň architektem, který jej navrhl, a pak se slovo tvorba vztahuje ke genezi myšlenky na most, nikoli k jejímu provedení). Jedná se tedy o rys tvorby; není jasné, zda se jedná o rys vyjadřování (cokoli se děje při vyjadřování, co se neděje již při tvorbě). Je nutné mluvit o vyjadřování v protikladu k tvorbě, aby vynikl rozdíl mezi uměním a řemeslem?“

Nezdá se, že by existovalo nějaké pravdivé zobecnění tvůrčích procesů všech umělců, a dokonce ani velkých umělců. Někteří se řídí svou „intuicí“, nechávají své umělecké dílo růst „podle toho, jak se hýbe duch“, a jsou v tomto procesu poměrně pasivní (to znamená, že vědomá mysl je pasivní a vládu přebírá nevědomí). Jiní jsou vědomě aktivní, předem velmi dobře vědí, co chtějí, a přesně vymýšlejí, jak to udělat (například americký spisovatel 19. století Edgar Allan Poe ve svém eseji „Filozofie kompozice“). Někteří umělci procházejí dlouhými tvůrčími mukami (německý skladatel 19. století Johannes Brahms, který s pláčem a sténáním přivedl na svět jednu ze svých symfonií), zatímco pro jiné se to zdá být poměrně snadné (Mozart, který dokázal za jediný večer napsat celou předehru pro představení následujícího dne). Někteří umělci tvoří pouze při fyzickém kontaktu s médiem (například skladatelé, kteří musí komponovat u klavíru, malíři, kteří si musí v médiu „hrát“, aby získali malířské nápady), a jiní raději tvoří pouze v mysli (Mozart si prý každou notu vizualizoval v hlavě, než napsal partituru). Zdá se, že o procesu umělecké tvorby nelze učinit žádné skutečné zobecnění – rozhodně ne to, že se vždy jedná o proces exprese. Pro zhodnocení uměleckého díla ovšem žádná taková jednotnost není nutná, i když si ji teoretici umělecké tvorby velmi přejí.

Hlavní potíže, které stojí v cestě přijetí závěrů o tvůrčím procesu v umění, spočívají v tom, že (1) umělci se ve svých tvůrčích procesech navzájem natolik liší, že nelze dospět k žádným zobecněním, která by byla zároveň pravdivá a zajímavá nebo měla nějaký význam, a (2) že v psychologii a neurologii není o tvůrčím procesu známo dost – je to jistě nejzávratněji složitý ze všech duševních procesů u člověka a i jednodušší lidské duševní procesy jsou zahaleny tajemstvím. V každé oblasti se množí hypotézy, z nichž žádná není dostatečně podložená, aby si vynutila souhlas s jinými a protichůdnými hypotézami. Někteří tvrdí – například Graham Wallas ve své knize The Art of Thought (1926) – že při tvorbě každého uměleckého díla existují čtyři po sobě jdoucí fáze: příprava, inkubace, inspirace a rozpracování; jiní tvrdí, že tyto fáze vůbec nejsou po sobě jdoucí, ale probíhají v průběhu celého tvůrčího procesu, zatímco další vytvořili jiný seznam fází. Někteří říkají, že umělec začíná ve stavu duševního zmatku, kdy se postupně vyjasní několik útržků slov nebo melodie a od toho se odvíjí zbytek, který se postupně propracovává k jasnosti a artikulaci, zatímco jiní zastávají názor, že umělec začíná s problémem, který se v průběhu tvorby postupně rozpracovává, ale umělcova vize celku řídí tvůrčí proces od jeho počátku. První názor by překvapil dramatika, který se rozhodl napsat drama o pěti dějstvích o životě a zavraždění Julia Caesara, a druhý by překvapil umělce, jako byl anglický výtvarník 20. století Henry Moore, který říkal, že někdy začíná kreslit bez vědomého cíle, ale pouze s přáním použít tužku na papír a vytvořit tóny, linie a tvary. Co se týče psychologických teorií o nevědomých motivacích umělců při tvorbě, raný freudovský názor říká, že při tvorbě umělec pracuje na nevědomém plnění přání; pozdější freudovský názor říká, že umělec se zabývá vypracováním obrany proti diktátu superega. Názory vycházející z myšlenek švýcarského psychologa 20. století Carla Junga obě tyto alternativy odmítají a nahrazují je popisem nevědomého procesu tvorby symbolů.

.