V celém Maghrebu se Imazejci domáhají práv a kulturního uznání
Vlna protestů, která od roku 2010 zachvátila severní Afriku, se stala příležitostí pro sociální, kulturní a politická hnutí, která v regionu dusila zkostnatělá diktatura. Jedním z nich je hnutí zasazující se o práva amazonského národa, etnicko-jazykové menšiny rozšířené v několika zemích regionu. „Mezinárodní média udělala chybu, když povstání v roce 2011 nazvala ‚arabským jarem‘, čímž vymazala další skupiny, jako jsou Amazonci, kteří stáli v čele těchto bojů,“ říká Younis Nanis, aktivista z libyjského města Zuwarah. Od povstání se jejich požadavky na kulturní uznání znásobily, a přestože v několika zemích došlo k pokroku, amazonští aktivisté se zatím nedočkali naplnění svých snah.
Amazíni, známí také jako Berbeři, se od nepaměti definují jako původní obyvatelé Maghrebu. Po staletí však toto území sdíleli s jinými skupinami, včetně Kartaginců, Římanů, Osmanů a Arabů. Charakteristickým znakem amazonské identity je jejich jazyk tamazight, který má vlastní abecedu tifinagh. Oficiální statistiky jsou sice sporné, ale podle některých odhadů žije v osmi maghrebských a sahelských zemích přibližně 30 milionů Amazonců. Z politických a náboženských důvodů byl jejich jazyk od arabských výbojů v sedmém století postupně marginalizován, přičemž tento proces se od druhé poloviny 20. století urychlil v důsledku arabizační politiky prováděné zeměmi, které vznikly po skončení koloniálního období.
Ze všech severoafrických zemí učinilo největší pokrok v uznání amazonské identity v posledním desetiletí Maroko. Přestože se předpokládá, že až polovina z jeho 35 milionů obyvatel hovoří tamazightštinou nebo jí rozumí, až do vlny protestů v roce 2011 tento jazyk v oficiálních dokumentech a na veřejných akcích zcela chyběl.
Mezi mnoha opatřeními, která král Mohammed VI. přijal ke zklidnění situace, byla i ústavní reforma definující amazonštinu jako „národní jazyk“, čímž ji zrovnoprávnil s arabštinou. Tento jazyk se nyní vyučuje ve školách, vznikla veřejnoprávní média hovořící amazonštinou a mocné výzkumné centrum, Královský institut amazonské kultury (IRCAM).
Arabština má však i nadále ve většině oblastí výsadní postavení a mnozí aktivisté se obávají, že králova iniciativa byla pouze kosmetická. „Není dostatek učitelů našeho jazyka, takže se nevyučuje ve všech školách. Vláda neinvestuje dostatečné prostředky do vzdělávání učitelů. A ve školách, kde se jazyk vyučuje, je považován za zbytečný předmět. A to pomíjím další oblasti, jako je například soudnictví,“ říká Marzúk Chahmí, viceprezident Světového kongresu Amazonie, zatímco popíjí čaj v kavárně v marockém městě Nador, několik kilometrů od španělské enklávy Melilla. „U soudu, pokud neumíte arabsky, můžete zapomenout na svá práva,“ říká jeho starý přítel Mohamed, starší muž s dlouhým prošedivělým plnovousem.
Nador se nachází v severní oblasti Ríf, baště boje za uznání amazonské identity, která má dlouhou historii vzpour proti centrální vládě. V roce 2017 vypuklo v rifském městě Al Hoceima pokojné povstání známé jako hirak. Poté, co režim na několik měsíců povolil demonstrace, zahájil tvrdou represivní kampaň, která zahrnovala dlouhé tresty vězení pro vůdce hnutí. „Naše požadavky jsou především sociální povahy, ale dotýkají se také otázek identity. Víme, že naše petice za autonomii se současným režimem nikam nevedou, a mnoho mladých lidí se začíná hlásit k věci nezávislosti,“ říká Samir (jeho pravé jméno není uvedeno), člen tajné organizace hirak, který poukazuje na to, že na demonstracích byly vidět pouze vlajky Amazonie a Republiky Ríf, kterou ve 20. letech 20. století vyhlásil vůdce Amazonie Abd el-Krim.
Rozdílná realita Libye, Alžírska a Tuniska
Druhou zemí, kde amazonská věc dosáhla hmatatelného pokroku, je Libye. Panarabský režim Muammara Kaddáfího, který se zhroutil v roce 2011 po občanské válce, neumožňoval jakýkoli druh kulturního nebo politického projevu Amazigů. „My Amazonci jsme proti diktatuře povstali v naději, že nový režim zaručí naše práva. Ale posledních několik let bylo těžkých. Kaddáfího odpůrci sdílejí jeho panarabismus a nepřátelství vůči rozmanitosti,“ říká Nanis, mladý výzkumník. Odhaduje se, že 600 000 Libyjců hovoří amazonsky, což je asi 10 % z celkového počtu obyvatel země. Většina z nich je soustředěna na jihu země a podél hranic s Tuniskem na západě země.
Přechodný proces v Libyi se rychle ochromil a země se nyní nachází ve stavu chaosu, bez centrální vlády a s územím rozděleným mezi nespočet milicí. To umožnilo značnou míru faktické autonomie pro amazonská města a obce, aniž by bylo nutné získat uznání v ústavě.
„Občanská společnost s podporou místních úřadů zahájila program vzdělávání učitelů amazonského jazyka za pomoci marockých odborníků,“ vysvětluje Nanis v telefonickém rozhovoru. „Postupně se zvýšil podíl žáků, kteří dostávají hodiny amazonštiny, a letos bude maturovat první generace, která se amazonštinu učí od základní školy,“ dodává. Tento pokrok, který je patrný i v dalších oblastech, jako jsou média a univerzity, zůstává nejistý, protože stále hrozí, že v Tripolisu opět vznikne silná centrální vláda, která obnoví politiku homogenizace.
Po mnoho let se amazonská hnutí a strany v celé severní Africe inspirovaly aktivismem svých alžírských protějšků, zejména těch z militantní oblasti Kabylie. Právě tam se v roce 1980 zrodilo silné amazonské identitární hnutí známé jako „berberské jaro“, které se postavilo politice arabizace režimu. Po novém povstání v roce 2000 nazvaném „Černé jaro“, které si vyžádalo 126 mrtvých a více než 5 000 zraněných, vláda vytvořila Vysokou komisi pro amazonskou otázku, jejímž úkolem bylo zavést výuku amazonského jazyka. Odhaduje se, že téměř třetina ze 42 milionů obyvatel Alžírska hovoří amazonsky. Nejlidnatějším amazonským regionem v zemi je Kabylie s více než sedmi miliony obyvatel.
V roce 2016 v reakci na houževnatost hnutí za uznání amazonské kultury upravil dvacetiletý režim bývalého prezidenta Abdelazíze Boutefliky ústavu tak, že amazonštinu definoval jako „úřední jazyk“ státu a postavil ji na stejnou úroveň jako arabštinu. „Ačkoli by se tamazight měla vyučovat v celé zemi, je zaručena pouze v Kabylie. V ostatních regionech, včetně těch, kde se mluví tamazightsky, musí rodiče podat žádost u úřadů. Vláda neinvestuje prostředky potřebné k tomu, aby se jazyk stal skutečně oficiálním,“ říká Mohamed Mouloudj, novinář alžírského deníku Liberté, který se na toto téma specializuje. Zároveň se amazonština zviditelnila tím, že v hlavním městě jsou nyní plakáty všech veřejných institucí dvojjazyčné.
Zajímavé je, že v Tunisku, jediné zemi v regionu, která úspěšně prošla přechodem k demokracii, došlo k menším změnám. Po Egyptě má Tunisko nejmenší počet tamazightsky mluvících obyvatel v regionu. Podle nejvelkorysejších odhadů se počet mluvčích blíží 500 000 lidí, což je zhruba 4,5 % obyvatel Tuniska, zatímco jiné zdroje uvádějí počet pouze 200 000, přičemž všichni jsou soustředěni v několika vesnicích na jihu země a v hlavním městě.
„Po revoluci vznikla řada nevládních organizací, které se věnují šíření kultury a výuce jazyka. Stát nás už nepotlačuje jako kdysi, ale neposkytuje nám žádnou finanční podporu. Zdá se, že jim vadíme,“ říká Ghaki Jelloul, předseda Tuniské asociace amazonské kultury (ATCA). Loni na jaře vznikla Akal („Země“), první amazonská strana v zemi, jejímž cílem je přimět úřady k akci. Strana v loňských podzimních volbách nezískala křesla v parlamentu, ale její generální tajemník Samir Nefzi ještě před soutěží prohlásil, že jeho cílem je pouze dát o sobě vědět před dalšími volbami v roce 2024.