Vlasy jsou k tahání

Warholova vlastní „jinakost“ byla částečně dosažena vymezením jeho obrazu prostřednictvím „paruky“. Nebyla to však jen jedna paruka, byly to stovky paruk, jak se ukázalo. Andy nikdy žádnou paruku nevyhodil, a když v roce 1987 zemřel, byly nalezeny v různých krabicích a obálkách. Jen v Muzeu Andyho Warhola v Pittsburgu jich je archivováno 40.

Čtvrtek 19. prosince 1985
Tina Chow volala, že v devět hodin je večeře pro Jeana Michela, jen opravdu malá. Jean Michel tam měl svou matku a jejího přítele. Přinesla jsem mu dárek, jeden ze svých příčesků. Byl v šoku. Jeden z mých starých. Zarámovaný. Napsala jsem na něj „83“, ale nevím, odkdy je. Je to jedna z mých paruk Paula Bochicchia. Byl to „Paulův originál.“

Paruky jsou osobní a dost nechutné, ale Warholův instinkt dát Basquiatovi jednu ze svých, jako by to byl běžný sběratelský předmět, se ukázal jako docela prozíravý. V roce 2006 se Warholova paruka prodala na aukci Christie’s za 10 800 dolarů.

Warhol začal nosit paruky v 50. letech, aby zakryl svou ranou mužskou plešatost a postupně šedivějící vlasy. (V roce 1956 si také nechal „ohoblovat“ nos.) První paruka byla pěnově hnědá, ale přešel na žlutohnědou, pak na platinovou a nakonec se ustálil na odstínech šedé/stříbrné, přičemž paruky nosil se stávajícími tmavšími vlasy, které mu dole trčely. Warhol se ustálil na šedé, protože když se pořád tváříte jako starý, nikdo nepozná, jak starý jste ve skutečnosti.

Paruky se měnily a klouzaly.
S parukou je to tak, že čím víc vypadala jako paruka, tím méně vypadala jako paruka. Byla to paruka? Protože paruky, které vypadají jako paruky, jsou ty, které se snaží vypadat jako skutečné vlasy, a Andy nikdy nevypadal jako paruka.“
~ Kicking the Pricks, Derek Jarman

„Myslím, že už o tom nemůžu dál odkládat. Dobře, ať už to máme za sebou. Ve středu. Den, kdy se splnila moje největší noční můra… Asi hodinu jsem podepisoval americké knihy, když mi jedna holka ve frontě podala tu svou k podpisu a pak – udělala to, co udělala… Nevím, co mě zadrželo, abych ji nepřehodil přes balkon. Byla tak hezká a dobře oblečená. Asi jsem jí řekl, že je mrcha nebo tak něco, a zeptal se, jak to může udělat. Ale to je v pořádku, je mi to jedno – když se fotka zveřejní, tak se zveřejní. Bylo tam tolik lidí s foťáky. Možná bude na obálce časopisu Details, nevím… Bylo to tak šokující. Bolelo to. Fyzicky… A to jsem si právě pořídil další kouzelný krystal, který mě má chránit a zabránit tomu, aby se takové věci děly… „2

Ale Warholova paruka byla víc než jen maskování plešatosti nebo prostředek k vymýšlení odlišné identity; paruka měla kořeny v hluboké nejistotě katolického, homosexuálního Andyho Warhola. Bradford Collins v jednom z čísel časopisu American Art z roku 2001 popisuje řadu způsobů, jakými byl Warhol mučen svým vzhledem, a popisuje, že Warhol měl „představu o sobě samém jako o těžce vadném“.3 Warholova touha změnit svůj vzhled souvisela s přesvědčením, že ošklivost je překážkou jak pro slávu, tak pro erotická setkání.
Na jedné straně chtěl vypadat pro muže přitažlivě, ale zároveň chápal, že komerční úspěch, po kterém tolik toužil, vyžaduje, aby vypadal méně homosexuálně. „Emile de Antonio ho přesvědčil, že pokud chce uspět v newyorském uměleckém světě – tehdy antiburžoazním a zároveň homofobním -, bude muset nejen skrývat své komerční aktivity, aby se přizpůsobil profilu avantgardního umělce, ale také bude muset následovat příkladu Roberta Rauschenberga a Jaspera Johnse a vzdát se svého ‚šviháckého‘ chování a ‚snažit se vypadat heterosexuálně‘. „4
Ale co znamená krása, nebo homosexualita? Warhol začal zkoumat kulturní pojetí krásy, identity a přetváření vzhledu již na počátku své kariéry. Myšlenku „úpravy“ můžeme vidět nejen v sérii obrazů Před a Po, které Warhol vytvořil na počátku 60. let na základě inzerátů prodávajících plastické operace nosu, ale také na zfalšované pasové fotografii z roku 1956. Je těžké nečíst Before and After jako „vychýlený a zamaskovaný autoportrét „5 , když víme, že si Warhol nechal upravit vlastní nos. Další tři díla z této doby, Paruky (1960), Plešatý? (1960) a Nine Ads (1960), rovněž poukazují jak na osobní zájem o úpravu vzhledu, tak na širší paradigmata krásy. Nicméně právě camp „posloužil jako divadelní „závorka“, která ze zpovědi udělala společenskou událost a z marketingu tělesných proměn učinila umění. „6

Ukázalo se, že existovalo mnoho způsobů, jak se Warhol snažil „kompenzovat svůj vzhled. Obchodník s uměním Ivan Karp vzpomínal, že když v roce 1961 přivedl sběratele do Warholova ateliéru, umělec často nosil divadelní masky, zřejmě aby zakryl své kožní problémy. ‚Myslím, že nebyl spokojený s tím, jak vypadá, protože měl v té době příšernou pleť,‘ řekl Karp. „7
Takže paruka byla víc než paruka. Symbolizovala to, čím se Warhol chtěl stát, i to, co cítil nutkání skrývat. Ikona stylu Daphne Guinnessová mluví o tom, že oblečení může sloužit jako brnění, za které se člověk schovává, chrání se, i když nakonec vzbudí pozornost. Stejně tak Warholova paruka mu umožňovala skrývat se na očích.