Vloupání v anglickém právu
„Enters „Upravit
Ačkoli obvykle není obtížné získat fyzický důkaz o vniknutí, může být někdy obtížné rozhodnout, zda k vniknutí došlo z právního hlediska. Ve věci R v. Collins bylo rozhodnuto, že vstup musí být „podstatný“ a „účinný“. Tato otázka vyvstala ve věci R v. Brown (1985) 71 Cr App R 15, v níž byl obžalovaný nalezen na chodníku před obchodem s horní polovinou těla skrz rozbité okno, jak třídí vystavený majetek určený k prodeji; odvolací soud rozhodl, že to představuje účinné vniknutí, přičemž použití slova „podstatné“ považoval za zbytečně široké. Bylo rozhodnuto, že porota byla oprávněna dospět k závěru, že vstup byl účinný. Dále ve věci R v. Ryan (1996) 160 JP 610 byl obžalovaný nalezen částečně uvnitř budovy, protože byl zachycen oknem, a tvrdil, že to nebylo dostatečné vniknutí. Byl však odsouzen, neboť bylo konstatováno, že částečné vniknutí je dostatečné a že je irelevantní, že vzhledem k okolnostem nebyl schopen nic ukrást.
„Budova nebo část budovy „Edit
Zákon o krádežích z roku 1968 nedefinuje budovu, takže to musí být otázka pro porotu, nicméně § 9 odst. 4 výslovně uvádí, že tento pojem zahrnuje „obydlené vozidlo nebo plavidlo“; proto jsou obytné domy, karavany a hausbóty chráněny tímto paragrafem, i když jsou dočasně neobydlené.Vloupání může být spácháno také v „části budovy“ a ve věci R v. Walkington 1979 1 WLR 1169 obžalovaný vstoupil do velkého obchodu během obchodní doby, ale zašel za pult a strčil ruku do prázdné pokladny. Soud rozhodl, že do části budovy, která je obvykle vyhrazena zaměstnancům, vstoupil jako narušitel s úmyslem odcizit peníze, a proto byl uznán vinným z vloupání.
„Jako narušitel „Edit
Podstatou vloupání je neoprávněné vniknutí nebo setrvání na cizím pozemku; osoba, která má povolení vstoupit na pozemek za jedním účelem, ale ve skutečnosti vstoupí za jiným účelem, se může stát narušitelem, a ve věci R v. Jones a Smith se obžalovaný, který měl obecné povolení vstoupit do domu svého otce, stal narušitelem, když tak učinil za účelem krádeže televizoru, protože to bylo v rozporu s obecným povolením. V posledních letech se v kruzích prevence kriminality používají termíny „vloupání z roztržitosti“, „lstivé vloupání“ a „vloupání lstí“, kdy je přístup do objektu umožněn v důsledku určitého podvodu na nájemce, obvykle předstíráním, že zloděj představuje nějaký subjekt, který by mohl oprávněně požadovat přístup, jako je dodavatel vody, plynu nebo elektřiny. Neexistuje žádná samostatná právní definice této varianty.
„S úmyslem „Upravit
Úmysl spáchat trestný čin (krádež, těžké ublížení na zdraví nebo v případě čl. 9 odst. 1 písm. a) trestný čin poškození cizí věci), který je základním prvkem vloupání, vyžaduje prokázání bez důvodných pochybností. Například pokud je vniknutí provedeno s cílem získat zpět majetek, o němž se obžalovaný poctivě domnívá, že má zákonné právo si jej vzít, nejde o úmysl krást a obžalovaný má právo být zproštěn obžaloby. Bylo však rozhodnuto, že ke splnění tohoto požadavku postačuje podmíněný úmysl odcizit cokoli, co má zjištěnou hodnotu.
Mens ReaEdit
R v. Collins je autoritou pro tvrzení, že obžalovaný musí být přinejmenším lehkomyslný, pokud jde o to, zda jeho vstup je vloupáním. U trestného činu podle § 9 odst. 1 písm. a) je třeba bez důvodných pochybností prokázat, že obžalovaný měl v úmyslu spáchat trestný čin uvedený jako součást vloupání. U trestného činu podle § 9 odst. 1 písm. b) je podmínkou mens rea spáchaný trestný čin, takže například v případě způsobení těžké újmy na zdraví postačí ke vzniku odpovědnosti lehkomyslnost.
Způsob soudního řízeníUpravit
S výhradou následujících výjimek lze trestný čin loupeže soudit oběma způsoby.
Loupež zahrnující spáchání nebo úmysl spáchat trestný čin, který lze soudit pouze na základě obžaloby, lze soudit pouze na základě obžaloby.
Vloupání do obydlí je postižitelné pouze na základě obžaloby, pokud byla některá z osob v obydlí vystavena násilí nebo pohrůžce násilí.
Trestní sazbaEdit
Maximální
Článek 9 odst. 3 zákona o krádežích z roku 1968, nahrazený článkem 26 odst. 2 zákona o trestním soudnictví z roku 1991, stanoví, že:
Osoba vinná vloupáním bude po odsouzení na základě obžaloby potrestána odnětím svobody na dobu nepřesahující –
a) pokud byl trestný čin spáchán v souvislosti s budovou nebo částí budovy, která je obydlím, čtrnáct let; b) v ostatních případech deset let.
Odkaz v tomto paragrafu na budovu, která je obydlím, se vztahuje také na obydlené vozidlo nebo plavidlo a vztahuje se na každé takové vozidlo nebo plavidlo v době, kdy v něm osoba, která v něm obývá, není, stejně jako v době, kdy v něm je.
Osoba, která se dopustí vloupání, je při souhrnném odsouzení odsouzena k trestu odnětí svobody nepřevyšujícímu šest měsíců nebo k pokutě nepřevyšující stanovenou částku nebo k oběma trestům.
Minimum
Článek 4 zákona o trestné činnosti (tresty) z roku 1997 stanovil minimální trest odnětí svobody v délce 3 let za třetí vloupání do obydlí, pokud se neuplatní výjimečné okolnosti. Tento oddíl je nahrazen oddílem 111 zákona o pravomocích trestních soudů (ukládání trestů) z roku 2000.
Oprávnění
Vyšší soudy trvale potvrzují dlouhé tresty odnětí svobody za vloupání do obydlí; viz například R v Brewster 1998 1 Cr App R (S) 181
.